Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlkodlaci vs. upíři aneb zakázaná láska - 2. kapitola

10.08.2010 (07:30) • Aalex • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 4207×

Bella:

Doma si viditelně oddychli, když jsem se vrátila. Nejspíš už přemýšleli, jak daleko jsem mohla zdrhnout, abych se tomuhle večeru vyhnula. Alice jen úpěla, když mě odváděla nahoru. Páni, tak to asi vypadám hůř, než jsem si myslela. Ostatní se chechtali, takže mě asi čeká pořádné zkrášlování. Oni už byli připraveni. Aspoň že nikdo neměl poznámky o tom, že bych jim nevoněla.

Zatím co jsem se sprchovala a Alice mi vybírala šaty, podotkla, že se pro mě Edward staví. Ještě lepší. Je pravda, že to vyřeší moji podmínku, že mu nedovolím řídit své auto, ale na druhou stranu budu odkázaná na něj. Pokud nebudu chtít cestou domů utíkat… na nesmyslně vysokých  jehlách, které mi Alice vybrala. Zvedla jsem obočí a rozhodla se neřešit to. Jestli se bude chovat jako obvykle, uteču mu bez ohledu na boty. Nezavázala jsem se přece k tomu, že se nechám ztrapňovat.

No dobře, kdyby chtěl, asi bych mu utéct nedokázala. Byl rychlejší než kdokoli jiný. Dokonce ani Alice na něj neměla, když spolu z legrace soutěžili při lovu. Ale na druhou stranu – nepočítala jsem s tím, že by mě opravdu chtěl zastavit. Nejspíš spolu budeme jen do chvíle, kdy si najde nějakou ochotnou kočičku, což nebude trvat dlouho. Těch deset minut přežiju, snažila jsem se přesvědčit sama sebe.

Alice:

Bella musela být hezká už jako člověk, i když jsem ji tak neviděla. Jako upírka byla přímo krásná. Tedy obvykle. To, co dorazilo domů, vypadalo jako strašidlo, i na lidské poměry. Pramínky vlasů jí sůl slepila dohromady, její oblečení už stihlo částečně uschnout, ale slané mapy vytvořené, kde se dalo, dávaly tušit, že si dopřála koupel v moři a pak se proběhla křovím. Pichlavým křovím. Štěstí, že naši kůži nic jen tak nepoškrábe. Bella ale rozhodně potřebovala mou pomoc, aby byla tak okouzlující, jak jsme si s Esmé a Rose plánovaly.

Edward z ní nespustil oči ani normálně, ale ona si toho, zdá se, vůbec nevšímala. Nechápala, že ji těmi ostatními škádlí. Že se snaží, aby žárlila… a aby se na něj podívala. Aby doopravdy viděla, jaký je a jak vlastně vypadá. Byl by to moc hezký pár. Uznávám, že jsme možná trpěly jistou formou deformace, když jsme se je snažily spárovat, ale když jste šťastně zamilovány, přejete si pro ty, které máte rády, totéž. A Bella zůstávala sama zbytečně.

Tmavěmodré šaty s vázáním na krk a volnější sukně jí padly jako druhá kůže. Stříbrné boty na vysokém jehlovém podpatku udělaly její nohy ještě delší. Poťouchle jsem si pomyslela, že to má ještě jedno plus. Až ji bude Edward líbat, nebude si muset stoupat na špičky.

Vypadala skvěle, ale přesto jsem si pozvala na radu  Esmé a Rose, jestli jí nechat vlasy tak, jak jsou, nebo je vyčesat vysoko na temeno, aby vynikla její šíje. Sotva jsme to zkusily, jednohlasně jsme se shodly na vyčesání. Bella se sice tvářila, jako by cítila něco opravdu nechutného, ale podřídila se. Měla už zkušenost, že nemá cenu se bouřit. Zvlášť, když je nás přesila.

Konečně jsme byly spokojeny. Dolů jsme sešly všechny společně právě ve chvíli, kdy dorazil Edward. Bella se zakřenila, a tak jí Esmé ještě pro jistotu varovně šeptla do ucha:

„Slíbila jsi, že se budeš chovat slušně, Bello.“

Hodila po Esmé tak otrávený výraz, že jsme se všichni rozesmáli… a přidala se i Bella.

Bella:

Byla jsem nakonec ráda, že Edward dorazil. Jinak by mě ty tři jezinky, co si vzaly na starost mou úchvatnost, asi nikdy nepustily z koupelny. A to jsem si myslela, že mě mají rády. Br, takové manévry. Tak nějak se musí cítit nevěsta před svatbou. No, to jsem si teda vybrala přirovnání…

Dole mi ještě Esmé připomněla, jak vzorně se mám chovat. Zřejmě jsem dala svým výrazem dost jasně najevo, co si o tom vynuceném slibu myslím, protože jsem tím všechny odbourala. Při pohledu na řehtající se rodinku jsem nedokázala udržet tvář ani já, a tak první chvíli, kdy Edward vstoupil, zachránil smích, který v nás ještě bublal.

Edward se se všemi přivítal, a když mě viděl, děkoval Alici a ostatním umělkyním: „Páni, udělaly jste z ní vážně královnu plesu.“

Ušklíbla jsem se – super, takže se na tom nejspíš dohadovali předem. Zmije! Spřáhly se s ním za mými zády?

Popadla jsem přehoz a kabelku: „Skvělé, takže když je pán spokojený, můžeme konečně vyrazit?“

Když jsem spatřila Carlisleův výraz, zmírnila jsem svou jedovatost oslňujícím úsměvem. Edward se taky usmál a otevřel mi dveře. Nevypadal naštvaně, a tak jsem doufala, že mi bude později odpuštěno.

Prošla jsem kolem něj a konečně si ho trochu prohlédla. Slušelo mu to. Jeho košile měla stejnou barvu jako moje šaty, za což určitě mohla Alice. Byl vysoký, ale díky šíleným podpatkům bot, které mě Alice donutila obout, se náš výškový rozdíl dost smazal. Oči měl stejně jantarové jako my ostatní a měl i stejně přímé, krásné rysy. Jeho vlasy měly jedinečný bronzový odstín a byly jako vždy rozcuchané způsobem, který byl právě v módě. Nebyl to ale vzhled, co mi na něm vadilo… I když jsem si teď musela přiznat, že mě jím přece jen trochu znervózňuje.

Před domem parkoval Aston Martin. Rychle jsem střelila pohledem od auta k řidiči a Edward se zatvářil samolibě. Evidentně se mu líbilo moje překvapení. Otevřel mi dvířka, a když jsem nastoupila, přeběhl ke svým. Sotva se posadil za volant, škádlivě na mě zamrkal:

„Slyšel jsem, že jsi říkala, že mě nenecháš řídit své Ferarri, tak jsem se rozhodl ukázat ti, v čem jezdím já. Tedy když se chci blýsknout.“

Protočila jsem oči – jak jinak. Je to frajírek. Vsadila bych se, že už při pohledu na tohle auto mu holky samy skáčou do postele.

Koutkem oka jsem zaregistrovala, jak se zamračil, když viděl můj výraz. Copak? Něco mu nevyšlo? Nastartoval a beze slova jsme vyjeli. Jel rychle a bezpečně. Jako všichni upíři. Milujeme totiž rychlost a naše reakce jsou tak skvělé, že se nemusíme bát nehody. Ostatně, pokud bychom nezačali hořet, jsme stejně nesmrtelní.

Byla jsem mu vděčná, že se nesnaží být vtipný, nebo mě oslňovat svou dokonalostí. Mlčení s ním nebylo tak nepříjemné, jak bych čekala. Zřejmě nad něčím přemýšlel.

Těsně než jsme dorazili na parkoviště, z nenadání se na mě otočil:

„Moc ti to dneska sluší, Bello. Omlouvám se, že jsem požádal tvé sestry, matku a otce o pomoc, ale bez toho bys se mnou nikdy nešla, že ano?“

Překvapeně jsem opětovala jeho pohled. Takže to nebyl jen požadavek pana šerifa? On se mnou vážně chtěl jít?

Trochu váhavě jsem přiznala: „Ne, asi ne.“

Edward přikývl a lehce vklouzl na jedno z posledních volných míst na parkovišti. Pak se na mě znovu otočil. Díval se mi přímo do očí, jako by se chtěl ujistit, jestli říkám pravdu:

„Ty mě nemáš moc ráda, co?“ Nechápala jsem, proč mu na tom tak záleží. Tázavě jsem zvedla obočí a on se nevesele zasmál: „Spíš vůbec, hm?“

Nahmatala jsem kliku, abych vystoupila, ale Edward mou ruku zastavil a vyzkoušel na mě svůj hypnotizující pohled. Odvrátila jsem se a snažila se předstírat, že mi celým tělem právě neproběhl elektrizující pocit: „Co na tom záleží?“

Edward zdůraznil: „Mně na tom záleží!“

Položil mi ruku na tvář a otočil mě k sobě. V tu chvíli jsem s úlevou spatřila nedaleko parkovat Rosaliin kabriolet. Ukázala jsem na vystupující sourozence: „Měli bychom jít.“

Edward jako by se v tom okamžiku probral z nějakého snu. Pustil mě a vystoupil. Tentokrát jsem byla rychlejší – nedovolila jsem mu být znovu gentleman a otevřít mi dveře. Asi jsem měla, ale byla jsem nervózní i tak. Nerozuměla jsem ani v nejmenším, proč se chová tak jinak. Jako by to ani nebyl on.

Než jsem se nadála, zavěsil mě do sebe a vyrazili jsme. Do sálu jsme vstoupili společně s mými sourozenci. V okamžiku snad nebyl jediný člověk, který by na nás nezíral. Tentokrát ale nebylo příčinou naše oblečení nebo dokonalost, ale to, že jsem s Edwardem. Okamžitě jsme zaslechli šuškání o tom, co to vlastně znamená. Neslo se z jednoho konce sálu na druhý a zase zpátky. Přes tvář mi přeletěl bolestný výraz. Už je to tady. Chtěla jsem vykročit za Rose a Emmettem, když jsem si všimla, jak se na mě Edward dívá. Došlo mi, že můj výraz viděl a že ho (ač bych to nečekala) zranil.

Kdybych mohla, asi bych se v tu chvíli začervenala. Místo toho jsem jen prohodila: „Půjdeme?“

A dál jsem dělala, že jsem si ničeho nevšimla. Edward přikývl, ale po cestě zašeptal tak, že málem ani nepohnul rty: „Bello, ty tu se mnou vážně nechceš být, viď?“

Upřeně jsem sledovala Emmettova záda, rozhodnutá ani se na Edwarda nepodívat: „Slíbila jsem to, tak to neřeš, ano?“

K mému překvapení mě však náhle zastavil v půlce parketu a jako na povel začala hrát hudba. Chytil mě do tanečního držení, a tak jsem neměla jinou možnost, než se přizpůsobit. Vpíjel se mi do očí: „Co ti na mě vadí?“

Nehodlala jsem mu odpovědět, ale vzápětí jsem si uvědomila, že od chvíle, kdy jsme vešli, se ještě nepodíval nikam jinam než na mě. Po těch horoucích pohledech, kterými sváděl dívky  na chodbách a v jídelně, nebylo náhle ani stopy. Byla jich tu stovka, které jen čekají na nepatrné znamení, aby se k němu vrhly a už ho nepustily, ale on se tu vybavuje se mnou. Chladnou a odmítavou. A zdá se, že mu nejde o nic jiného (alespoň zatím) než zjistit, co se děje. Moje averze k němu se aspoň pro tu chvíli zmenšila… Třeba to nebude taková katastrofa. Třeba se vážně bude chovat slušně.

Na parketu se k nám přidal i Emmett s Rosalií a Alice s Jasperem. Nikdo další, zdá se, neměl odvahu riskovat srovnání s námi. Zatím co jsme tak kroužili, všimla jsem si stolu, u kterého seděla vlkodlačí smečka. Provrtávali nás pohledy, které nevěstily nic dobrého. Hodila jsem po nich škádlivým úsměvem – no a co? Tohle je podle dohody neutrální území. Nemuseli sem chodit, když se jim nelíbí společnost, která se tu sešla.

Pak mě napadlo, jestli bych dokázala poznat, který z nich byl na útesu. Netušila jsem, zda mají nějaké znaky, podle kterých se pak dají rozlišit jako lidé. Možná podle očí, ale to bych se musela dostat dost blízko, abych je mohla prozkoumat. Třeba se sám nějak prozradí. Ne, že by na tom zvlášť záleželo, ale stejně bych docela ráda věděla, kdo to byl.

Znovu jsem je zadumaně přejela pohledem a zachytila tak naštvaný pohled Jacoba Blacka. Vypadal, jako by se díval přímo na mě. Co mu vadí? Vždyť jsem s ním ještě vůbec nepřišla do styku. Dokonce ani nemáme společné hodiny. Je totiž o ročník níž. Prohlédla jsem si ho a usoudila, že na 16 nevypadá ani omylem. I pod oblekem se rýsovaly jeho svaly. Košile s rozhalenkou mu ohromně slušela, a kdyby se právě nemračil, neváhala bych ho označit za moc hezkého.

V tom se na mě nečekaně usmál Edward: „Obdivuješ naše vlčí přátele?“

Ta otázka a úsměv mě tak překvapily, že jsem mu ho oplatila. Vůbec se dnes nechoval jako jindy. Zajímalo by mě, o co mu jde.

Jacob:

Nevím, kde se to ve mně bere, ale asi začínám bláznit. Měl jsem co dělat, abych se nezačal třást zuřivostí, když jsem spatřil tu pijavici, jak tančí s Bellou. No jasně – je to na hlavu. Ona je přece taky upírka. Pijavice, jak jim mezi sebou říkáme. Co je mi do toho? Ale přesto…

Sam po mně vrhl varovný pohled a já se donutil zklidnit. Stejně jsem ale nedokázal odolat a za chvíli si je znovu našel pohledem. Nebylo to těžké, vzhledem k tomu, že stále tančily jen ty tři páry. Všiml jsem si, jak si nás Bella prohlíží. Přemýšlí o tom, kdo byl na útesech s ní, nebo je to jen bezděčný pohled? Mohla by mě poznat? A kdyby ano, prozradila by se?

Uvědomil jsem si, že chci, aby mě poznala. Chtěl jsem, aby věděla, že jsem to byl já, kdo s ní seděl. A chtěl jsem, abych měl dost odvahy, vykašlal se na předsudky a na naše rodiny a požádal ji o tanec. Toužil jsem vědět, jak by k sobě pasovala naše těla, až bych ji svíral v náručí. S trhnutím jsem se probral. Na tohle nesmím myslet. Co se to vůbec stalo?  Pár hodin, které jsme náhodou strávili blízko sebe, přece nemůže překonat základní kámen naší existence. My jsme prostě rození nepřátelé. S tím se nedá nic dělat.

Tak proč jsem měl sto chutí Swanovi utrhnout hlavu, když se k ní tak důvěrně sklonil? A proč nenávidím její smích, když vím, že patří jemu?

Probral mě až Paulův rádoby veselý vtípek: „Ještě že se pijavice nemůžou rozmnožovat jako lidi. Vypadá to, že tu budeme mít další párek.“

Nenáviděl jsem ho za to, co řekl, tím víc, že jsem věděl, že má pravdu. Hodili se k sobě. Byli stejného druhu a navíc oba sami. Vypadalo to, že si rozumějí, ačkoli jsem si nikdy dřív nevšiml, že by se k sobě nějak měli. … Nikdy dřív jsem se o ni ale taky nezajímal. Spíš jsme se navzájem vyhýbali. Za to teď jsem z ní nedokázal odtrhnout pohled na déle než pár ubohých vteřin.

1. kapitola - 3. kapitola

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlkodlaci vs. upíři aneb zakázaná láska - 2. kapitola: