Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlkodlaci vs. upíři aneb zakázaná láska - 1. kapitola

09.08.2010 (15:30) • Aalex • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6386×

Bella:

„Edward Swan? Panebože Rosalie, ty ses snad zbláznila? To už bych si radši vyšla s Jacobem Blackem (a to je co říct, protože patří mezi naše úhlavní nepřátele).“

Takhle a podobně jsem křičela na svou sestru. To přece nemůže myslet vážně. No a co, že se jí líbil. Jasně, že jsem si všimla, že se na mě dívá. Jak by taky ne. Všichni se na nás dívali. Byli jsme jiní. Byli jsme krásní. A byli jsme upíři.

To ale Edward taky. Bylo zvláštní, že jsme se tu v tak malém městečku sešly dvě rodiny. I když on žil jen se svým otcem, takže to pro ně asi nebyl takový problém.

Edwarda ke mně táhlo ještě něco. Byla jsem snad jediná ze školy, která na něj nebrala. Tedy jediná nezadaná. Rozhodně jediná nezadaná z naší rodiny.

A jako na potvoru chtěl Carlisle udělat radost Edwardovu tátovi – šerifovi, a tak mu slíbil, že na jeho „Edieho“ dám pozor. A zrovna na plese. Br!

Tentokrát se přidala i moje matka Esmé: „Ale no tak, Bello, co ti to udělá? Trochu se pobavíš, zatancuješ si a…“

„Zničíš si pověst,“ dodala jsem. „Je to největší holkař a frajírek ve Forks a okolí. Proč mi to děláte?“

Moje další sestra Alice se uchichtla: „Protože vypadá, že vyhrál první cenu, kdykoli se na tebe podívá… A navíc je to příležitost vystrojit se, což znamená nakupovat.“

Ušklíbla jsem se. Že mě to hned nenapadlo. Alici stačilo tak málo. Milovala nákupy, a tak se starala o oblečení i nám ostatním. Dívala jsem se, jak se přidal Emmett. Objal Rose kolem pasu a nechal si pošeptat důvod mojí nálady. Pak se rozesmál, stejně jako Jasper, který na mě škádlivě mrkl od stolu. Jako by mi tím říkal, že je tenhle boj předem ztracený, tak proč dál plýtvat časem a energií? Ostatně když bude chtít, ovlivní mou náladu a přiměje mě souhlasit třeba proti mé vůli.

„No dobře, vyhráli jste. Ale předem upozorňuju, že ho svoje Ferarri řídit nenechám a budu se strašně nudit!“ zavrčela jsem na ně a než mohli mít další vtipnou poznámku, vyběhla jsem ven.

Zatímco jsem přeskočila řeku, uvažovala jsem, jestli bych neměla něco ulovit. Jen tak pro jistotu. Když mám strávit večer mezi tolika lidmi… Ale oči jsem měla ještě docela světlé – byla jsem na lovu předevčírem, a tak jsem se jen rozběhla nazdařbůh – s větrem o závod.

Tohle splynutí s přírodou, užívání rychlosti, mi vždycky zdvihlo náladu. Letěla jsem lesem a kolem mě svištěl vítr. I při téhle rychlosti jsem vnímala každičký detail. Dokázala jsem odlišit jednotlivé lístky na keřích a stromech, slyšela jsem tlukoucí srdce tvorů, kteří v hrůze utichali, sotva ucítili můj pach.

Doběhla jsem až dolů na útesy kus od La Push. Bylo to pár desítek mil od našeho domu a právě tudy probíhala hranice. Abyste totiž rozuměli – našimi nejbližšími sousedy byli vlkodlaci. Můj otec – Carlisle s nimi kdysi vyjednal příměří za podmínek, že nekousneme žádného člověka (živíme se totiž zvířecí krví na rozdíl od jiných našeho druhu) a oni naoplátku neprozradí naši identitu. I přesto jsme si navzájem nevěřili a svoje hranice si hlídali.

Stejně jako teď. Trvalo jen pár minut a objevil se. Seděla jsem na kraji útesu na své straně hranice a nohama komíhala pod sebou, když se ozvalo výhružné zavrčení. Sotva pár kroků ode mě stál na své straně hranice obrovský hnědý vlk. Podívala jsem se mu do očí a pořádně jsem si ho prohlédla. Takhle blízko jsem nikomu z nich ještě nebyla.

A pak se stalo něco zvláštního. Nebo bych možná měla říct divného. Divného i podle našich měřítek. Já mu rozuměla. Nebylo to, jako bych mu četla myšlenky. Spíš, jako bych v sobě měla nějaký převaděč, který měnil jeho vrčení na normální lidská slova.

„To už tě omrzel život, že si takhle zahráváš, pijavice?“

Ušklíbla jsem se jeho tónu a urážku mu oplatila: „Ani ne, ale jestli tolik stojíš o rvačku, stačí překročit hranici, vždyť víš, pse!“

Ztichl a v jeho obrovských očích bylo znát překvapení. Po chvíli váhavě zavrčel: „Ty mi rozumíš?“

Přikývla jsem: „Jo, rozumím. Divný, co?“

Obezřetně mě sledoval: „Hm… A co tu vlastně děláš?“

Už se zřejmě probral ze svého šoku a vrátil se zpátky ke svému normálnímu urážení. Nakrčil nos: „Obvykle nezamořujete vzduch takhle daleko od Forks.“

Úšklebek jsem mu oplatila a otočila se zpátky k moři. Nehodlala jsem ztrácet čas výměnou urážek. Stejně budu muset za chvíli zpátky, abych se připravila.

Jacob:

Když jsem ji tam uviděl sedět, měl jsem sto chutí se na ni vrhnout a roztrhat ji. Ještě pořád jsem jim nemohl odpustit, že to kvůli nim se mi tohle stalo. Měním se ve vlkodlaka.

Určitě mě cítila, ale nedala to najevo, dokud jsem nebyl dost blízko. Její pohled byl spíš zvědavý než co jiného. Nebyl v něm strach a to je co říct. V téhle podobě jsem ji minimálně o hlavu převyšoval, i když stála a ona teď seděla.

Isabella. Bella. Krásná? I její jméno to naznačovalo. Nebo spíš varianta, kterou si nechávala říkat. Jasně že byla krásná. Byla to upírka. Znal jsem ji ze školy stejně jako ostatní z její rodiny (kromě jejich vůdce a jeho partnerky). Ne, že bychom se tam zrovna bavili, ale navzájem jsme poznali, kdo kam patří. Pochybuju ale, že by teď věděla, s kým má tu čest (tedy že by mě poznala v mojí lidské podobě). Pro ni jsem byl prostě jeden z vlčí smečky... stejně jako ona byla jedna z nich. A byla jediná volná. Tón mých myšlenek se mi přestal líbit, a tak jsem na ni raději výstražně zavrčel. Co na tom, že seděla na své straně hranice? Výstraha se vždycky hodí, ne? Byla příliš blízko La Push.

Zahlédl jsem mírné překvapení v jejích očích, ale to nebylo nic proti tomu, co se stalo potom. Srst se mi zježila, když mi nabídla rvačku. Proč ne? Jenže v zápětí jsem si uvědomil, že na mou výstrahu  odpověděla, jako by jí rozuměla slovo od slova. To bylo tak zvláštní, že jsem urážky na chvíli pustil z hlavy.

Musel jsem si svou terorii ověřit, a tak jsem se zeptal: „Ty mi rozumíš?“

Evidentně jí došlo, že tohle neumí nikdo jiný. I když tenkrát rokoval můj praděd s  jejich vůdcem, musel být v lidské podobě. Ve vlčí si rozumíme jen my - slyšíme navzájem svoje myšlenky, ale vrčení je i pro nás prostě vrčení.

Tohle budu muset říct ostatním. Ale teď bych měl splnit to, proč jsem sem přišel. Musel jsem zjistit, o co jí jde. Když jsem se vrátil zpátky k urážkám, jen se ušklíbla. Neodpověděla, jakoby se mnou nechtěla ztrácet čas. Buď si vážně neuvědomovala, jak jsme nebezpeční (a lehce vyprovokovatelní), nebo chtěla přemýšlet bez ohledu na to, že jsem nablízku.

Podíval jsem se na ni líp a zahlédl, jak jí v jednu chvíli přeběhl přes tvář výraz, jako by ji něco bolelo. Ale to je přece hloupost, ne? Ten jejich jed prý uzdraví všechno. Tedy, pokud  je nechcete upálit. Ušklíbl jsem se poťouchle.

Nevypadala, že chce zaútočit. Vlastně vypadala, že je schopná sedět tam ve stejné pozici zbytek dne. Rozhodl jsem se čekat. Našel jsem si vhodné místo a posadil se. Stále jsem si udržoval ostražitost, ale ona jako by mě vůbec nevnímala.

Bylo to divné, ale najednou jsem se necítil ohrožený. Celá tahle situace byla neskutečná. Jako by pár metrů ode mě neseděl můj největší – dá se říct smrtelný – nepřítel. Udělal jsem si pohodlí a jen se na ni díval.

Nevím, jak dlouho jsme tak byli, ale najednou se podívala na hodinky a povzdechla si. Krátce na mě pohlédla a přes tvář jí přeběhl úsměv, jakoby se něčím bavila. Okamžitě jsem stál a ostražitě pátral po tom, co ji tak pobavilo.

Místo, abych našel nějaké vysvětlení, postavila se také a stále s tím úsměvem, který mě přes mou snahu okouzloval, na mě mávla: „Musím  jít, pse. Díky za společnost, i když se teď budu muset vykoupat, aby mě ostatní vůbec pustili domů.“

A pak se odrazila a ladně skočila dolů. Sledoval jsem, jak do vody zaplula perfektní šipkou a i přes vztek jsem ji musel obdivovat.

Bella:

Jeho nadávky mě provázely, dokud jsem nezaplula do chladné vody. Smála bych se, kdybych si tak nenabrala do pusy. Vlny mi nedělaly problém. K mému překvapení byla moje nálada lepší než kdy za poslední roky. Bylo fajn nesedět tam sama, i když jsme spolu nemluvili. Nebo aspoň téměř nemluvili. Určitě ne tak, aby se to dalo skutečně nazvat rozhovorem.

A když jsem viděla, jak tam ležel s obrovskou hlavou  položenou na tlapách… bylo to sladké. Měla jsem chuť překonat tu malou vzdálenost a pohladit ho po lesklé srsti. Vypadal jako přerostlé štěně, které si není jisté, co má dělat. A jak se pak ježil… Vážně byl k sežrání.

Doufala jsem, že tahle koupel skutečně smyje veškeré důkazy o tom, s kým jsem se potkala. Carlisle by měl určitě pocit, že mi musí znovu vysvětlit, že je nemáme provokovat. Ale to já přece nedělala, ne?

Když jsem vylezla z vody, ušklíbla jsem se. Alice bude zničená víc než moje oblečení. Tohle už se nebude dát vzít znovu. A já budu potřebovat sprchu. Sůl si s mými vlasy moc nerozumí. Zvlášť, když se po mně chce, abych večer zářila. Ušklíbla jsem se. Edward Swan. Sakra! Za to mi teda vážně zaplatí.

2. kapitola

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlkodlaci vs. upíři aneb zakázaná láska - 1. kapitola: