Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlkodlačí máma - 5. Smlouva

22.03.2010 (10:00) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6929×

SMLOUVA
(Bella)

„Mami, návštěva,“ zavolal Filip od dveří, že jsem skoro nadskočila. Nebyla jsem zvyklá, aby používal takovou hlasitost. Prostě jen dokonalá hra na lidi. Slyšela jsem, jak je zve dál a vede do obýváku. Já jsem ještě vypnula sporák a zamíchala polívku, z trouby vytáhla domácí pizzu a sundala zástěru. Nečekala jsem je tak brzy, i když jsem auta slyšela už alespoň čtyři kilometry od domu.

Podle tichých kroků, oddechování a šustění oblečení jsem odhadla tak sedm upírů. To potěš, počkat sedm? Culleni byli největší vegetariánskou skupinou a taky jich bylo sedm. Obezřetně jsem vstoupila do obýváku, ale výhled mi zastiňovaly Filipovi svaly přede mnou. Nabrala jsem odvahu a udělala krok stranou, abych si mohla prohlédnout naše hosty. Když jsem zahlédla sedm krásných a známých tváří na mých pohovkách a v mém obývaku, zadrhl se mi i falešný tlukot srdce a zatajil dech. Byli oni, ty které bych měla nenávidět, ale nedokázala jsem to. Byli to ti, které jsem celých dvacet let milovala. Věděla jsem, že se jednou určitě setkáme. Vždyť jsme upíři vyhledávající malé a neslunečné města. Vždy jsem cítila, že je ještě jednou uvidím.

A teď tu přede mnou sedí a zírají na mě jako na přízrak. Myslí si, že jsem člověk. Pomalu jsem si je všechny prohlédla, teď mým upířím zrakem jsem je viděla ještě dokonaleji než kdy dřív. Carlisle s laskavou tváří objímající mateřskou Esme. Oba na mě upírali zlaté oči, přesto jim však chyběla ta jiskra štěstí, se kterou si je všechny pamatuju. Jasper posetý desítkami jizev, které jsou pro lidské oko nezaznamenatelné, pevně svírajíc Alice. Moji nejlepší kamarádku.  Vypadala pořád stejně, až na ten strhaný obličej.

Druhou pohovku zabíral svalnatý a vždy veselý Emmett s rukou propletenou s tou Rosinou. Ona mě nikdy neměla ráda, já ji však brala jako starší sestru, které jsem nepadla do oka. A nadruhé straně pohovky seděl on, daleko od láskyplně se objímajících párů. Seděl sám a propaloval mě nevěřícným pohledem. Jeho tvář byla asi nejstrhanější a jeho krásný obličej hyzdily stopy smutku a bolesti. Oči postrádaly zlatavý nádech a veškeré jiskry života. Teď mi připadal jako opravdová mrtvola.

Celé moje prohlídka Cullenů netrvala ani dvě vteřiny a ukončila jsem ji na Edwardovi. Byl tu sám a vypadala nešťastně, ale já mu přála štěstí a lásku. Bylo by pro těžké ho tu vidět v objetí s nějakou krásnou upírkou, ale na druhou stranu jsem mu to přála. On mě stále věznil ve svém pohledu, ale dokázala jsem to a odtrhla se od jeho tváře.

„Bello? Jsi to vážně ty?“ zeptal se Emmett. Páni, oni si na mě vzpomněli?
„Ne, duch svatý,“ protočila jsem oči. Nehodlala jsem si nic brát k tělu, nechtěla jsem zase trpět. Prostě se dohodneme a budeme se vyhýbat. Z mých rychlých myšlenkových pochodů mě vyrhla i na upíra rychlá Edwardova reakce.

Než jsem se nadála, drtil mě ve svém mramorovém náručí. Samozřejmě jsem viděla, jak ke mně běží, ale nechtěla jsem se hned štítem prozradit. Strnule jsem stála a nechala se mačkat na Edwardovu hruď. Jeho ruce byly omotané kolem mého pasu, hlavu jsem měla pod jeho krkem a on byl obličejem zabořený do mých vlasů. Vdechoval moji vůni a nevypadal, že by mě chtěl pustit. Já jsem pořád nehnutě stála a ruce nechala spuštěné podél těla. Věděla jsem, že po jeho odchudu to bude zase bolet, takže jsem si ho nechtěla pustit k tělu.

Copak mu nevadí tady objímat takovou vrásčitou stařenu? No, tak špatně jsem nevypadala, ale proti jemu a jeho rodině ano.

Byla jsem v jeho náručí asi tři vteřiny, když jsem si všimla, jak se Filip třese. Snažila jsem se dostat lidskou silou z Edwardova náručí, ale nechtěl mě pustit.
„Mohl bys mě pustit?“ řekla jsem ostře a chladně. Nic nedělal, tak jsem se začala znovu cukat a ošívat. Nejspíš si až teď uvědomil, co dělá, protože ode mě uskočil dva metry daleko.

Rychle jsem udělala krok k Filipovi a položila ruce na jeho hruď, ale třást se nepřestával. Docela jsem se bála, aby se tady nepřeměnil a něco jim neudělal. Nechápala jsem jeho reakci, nikdy proti upírům nic neměl.

„Bello, běž od něj dál, je nebezpečný,“ zasyčel Edward.
„Neublíží mi!“ zavrčela jsem na něj. Než se však stačil Filip uklidnit, stála jsem na druhé straně místnosti za Edwardem, který na mého syna zuřivě vrčel. Filip se naštěstí úplně uklidnil a hrozivě si měřil Edwarda. Stáli tam naproti sobě, já za Edwardem, a nenávistně se navzájem měřili. Zbytek Cullenů vše pozoroval z druhé strany místnosti.

Hodlala jsem jít za svým synem, ale zastavila mě Edwardova paže.
„Pusť ji,“ zavrčel na něj syn.
„Neovládáš se,“ vrátil mu to Edward.
„Ovládám! Jí bych nikdy neublížil! Nejsem ty!“ zavrčel na něj hrozivě. Ewardův stisk povolil a já jsem se vydala ke svému synovi.

„Proč nevyřešíme to, kvůli čemu tu jsme?“ zeptala jsem se, posadila se do křesla. Cullenovi si zase posedali na pohovky a Filip si sedl ke mně na opěrku křesla. Pohledem propaloval Edwarda, ale ten si ho teď nevšímal a doslova zíral na mě.

„Jistě,“ začal Carlisle. „Je tu tedy jen jeden vlkodlak?“
„Ano,“ opověděla jsem klidně.
„Pak tu nevidím žádný problém. My bydlíme na druhé straně města a tady ve vašem okolí vůbec nelovíme. Takže pokud se budete držet tady kolem, vše bude v pořádku,“ oznámil Carlisle.
„Chceme tu pět kilometrů okolo domu,“ ozval se Filip. „A nikdo z vás se sem nepřiblíží, když nebude zván.“
„Není problém,“ usmál se Carlisle.
„Děkuju,“ kývla jsem a vstala. Filip také a obejmul mě kolem pasu. Byla jsem mu za to nesmírně vděčná. Cullenovi neochotně vstali a Carlisle mi podal ruku. Potřásla jsem si s ním a gestem ukázala k východu.

„Mohli bychom si promluvit, Bello?“ zeptala se mě Alice, když procházela jako poslední vchodovými dveřmi.
„Promiň, ale teď nemám čas. Budou Vánoce a my ještě nemáme nic připraveného,“ odmítla jsem, ale byla to pravda.
„Pojedete nakupovat?“ zeptala se chápavě. Přikývla jsem.
„Můžu s vámi?“ zajiskřilo se jí v očích.
„Promiň, budou to rodinné nákupy,“ odbyla jsem ji. A jak moc mě to mrzelo, vždy jsem si přála být v jejich rodině, ale teď mám svoji malou. Alice se na mě smutně zadívala a sklopila hlavu. Pak na mě upřela prosící psí oči.
„Alice, ty oči na mě dávno neplatí,“ zasmála jsem se.
„Prosím, Bello!“ dál na mě koukala.
„Proč to zkoušíš, vždyť vidíš, že ne,“ zakroutila jsem nechápavě hlavou.
„Právě že nevidím,“ zamumlala. „To je kvůli tomu čoklovi.“
„Ten čokl je můj syn a ty mu tak už nikdy neřekneš!“ zasyčela jsem na ni.
„Promiň,“ kuňkla.
„Ahoj,“ rozloučila jsem se, možná až trochu moc ostře a zabouchla jí dveře před nosem.

Počkala jsem, až obě auta odjedou a svezla se po zavřených dveřích na zem. Rukama jsem si chytla spánky a teprve teď na mě všechno dolehlo. Znovu jsem viděla ty, kteří mi tak ublížili a které miluju. Rodinu, do které jsem si vždycky přála patřit. Ale byla jsem pro něj povyražení, vytrhnutí ze stereotypu. Jenže po nějakém čase jsem je začala nudit…

Tak dost! Oni mě sice nechtějí, i když to objetí nechápu a Alicinu skleslost, když jsem jí zakázala společné nákupy, nechápu, ale já teď mám svoji rodinu a nehodlám zase strácet čas přemýšlením co by kdyby! To teda ne.

„Filipe? Nezajedeme na ty nákupy?“ zeptala jsem se a škrábala se na nohy. Filip sešel schody, chtěl mi dát soukromí, tak šel k sobě do pokoje.
„Rád,“ usmál se a na nic se nevyptával.

◄ ▲ ►

Autor: DeSs (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlkodlačí máma - 5. Smlouva: