Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlkodlačí máma - 3. Pracovní pohovor

20.03.2010 (07:15) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5612×

PRACOVNÍ POHOVOR
(Bella)

„Jak bylo ve škole?“ zeptala jsem se, když jsem vešel do dveří Filip.
„Šlo to,“ nervózně se ošil a posadil se naproti mě ke kuchyňskému stolu.
„Tak ven s tím,“ povzdychla jsem si. Vždycky na něm vše poznám, neumí lhát. Přece jen je na něm má výchova znát.
„No, mám za spolužáky pár upírů,“ začal opatrně.
„Cože?“ vyjekla jsem vyděšeně.
„Neboj, jsou to vegetariáni. No ale mě v lásce zrovna nemají, celý den se mě snažili zabít pohledem,“ povzdychl si. Trochu se mi ulevilo, ale ne dostatečně.
„Kolik jich je?“ zeptala jsem se vyděšeně.
„Čtyři,“ mávl rukou.
„Chtěli něco?“ vyzvídala jsem dál vyděšeně.
„No chtěli si promluvit, s rodiči,“ povzdychl si.
„Kdy?“
„Chtěli dnes, ale zatrhl jsem jim to. Takže se se mnou domluví zítra,“ povzdychl si.
„Dobře, zítra po škole ať přijedou s tebou, dobře? Dnes mám pohovor v nemocnici, a jestli to půjde dobře, tak půjdu zítra na noční. S nimi budu mluvit jako člověk,“ shrnula jsem svůj plán.
„Dobře,“ přitakal. „Ale vůbec se mi to nelíbí,“ nezapomněl dodat.
„No tak, určitě nám nechtějí ublížit, a kdyby ano, tak mám svůj fyzický štít. Přes ten se nedostanou,“ uklidňovala jsem ho.
„Já vím, jen mám o tebe strach,“ sklopil oči.
„Ty můj blázínku, já jsem upír,“ zasmála jsem se.
„Vždyť já vím,“ usmál se. Na to jsem vstala a vytáhla z trouby zapečené brambory. Naservírovala jsem mu celý pekáč před něj a sledovala, jak se do něj s chutí pustil. Jen jsem se zasmála a dál si dávala dohromady všechny papíry. Samozřejmě falešné, na jméno Isabella Black. Na pátou jsem přihlášená k pohovoru do místní nemocnice, ale jelikož jsem byla ve Vancouveru špičkou chirurgického oboru, snad s tím nebude problém. Ale stejně jsem si to měla zařídit dřív, ale trvali na osobním rozhovoru.

„Tak já jedu,“ zavolala jsem tiše nahoru, ale věděla, že mě můj vlkodlačí synek uslyší.
„Dobře, ať ti to vyjde,“ popřál mi a šel mě obejmout.
„Děkuju,“ usmála jsem se a vyrazila ven.
„Já se půjdu proběhnout, nevím, jestli pak budu zpátky,“ prohodil jen tak.
„Dobře, ale buď opatrný, ať nenarazíš na ty upíry,“ upozorňovala jsem ho.
„Neboj, budu v pořádku,“ usmál se a vrátil se nahoru do pokoje. Vždycky vyskakuje oknem a promění se během skoku, to má po otci.

Nasedla jsem do své černé audi a vyrazila do nemocnice. Jestli mě nepřijmou, tak to bude v háji. Ale na minulém pracovišti mi napsali ty nejlepší recenze, takže by to mohlo vyjít. S podobnými myšlenkami jsem dojela na nemocniční parkoviště a vysedla z auta. V nemocnici jsem nastoupila do výtahu a nechala se vyvést do posledního patra. Mám pocit, že jsem strachy snad ani nedýchala. Pokud by mě nevzali, už jen třeba z plných zaměstnaneckých stavů, museli bychom se stěhovat a na další dům zatím nemáme peníze. Konečně se dveře výtahu otevřeli a mě se naskytl pohled na dlouhou, ale luxusní nemocniční chodbu. Tady v posledním patře se nacházela ředitelna, sekretariát, nějaké sklady, bufet a další prostory pro zaměstnance.

Došla jsem až na konec chodby obložené dřevem a oznámila jsem sekretářce ředitele, že zde mám pracovní pohovor. Ohlásila mě řediteli a poslala dál. Lehce jsem zaklepala na dveře a ze vnitř se ozvalo hlasité dále. Tedy pro sluch upíra hlasité.

„Dobrý den, jsem Isabella Black,“ usmála jsem se na mile vypadajícího postaršího ředitele. Už teď působil klidným a vřelým dojmem.
„Moc mě těší, já jsem ředitel nemocnice Charles Dick,“ podal mi ruku, kterou jsem ráda přijala.
„Posaďte se, slečno,“ ukázal mi na křeslo naproti jeho stolu.
„Přinesla jsem veškeré podklady a dokumenty,“ usmála jsem se na něj a položila je na stůl, následně jsem mu je posunula po desce naleštěného stolu blíž. V půlce stolu na ně však položil ruku a znemožnil mi jejich další pohyb.
„Řekněme, že jsem se na vás pro jistotu optal ve Vancouveru a nechal si poslat vaši složku. A musím uznat, že jsem se s úspěšnější ženou ve vašem oboru ještě nesetkal. Vaše práce byli všechny naprosto brilantní, jak operace, rehabilitace ale i odborné články a spisy. Bude mi ctí přivítat někoho, jako jste vy v naší nemocnici,“ usmál se na mě. Já na něj jen vykolejeně koukala. A to jsem se bála, že mě nepřijme.
„Takže jsem přijata?“ zeptala jsem se pro jistotu.

„Stačí podepsat tuto smlouvu,“ usmál se na mě znovu. Vypadal, že má radost z takového úlovku. Přistrčil mi pero i smlouvu a já to rychlým upířím čtením celé přečetla. Výplata taky slušná, skoro jako ve Vancouveru. Pan Dick si musel myslet, že jsem to jen tak zběžně prohlédla. Chopila jsem se pera a podepsala se. Když jsem mu smlouvu vracela, vypadal nějak rozpačitě.
„Mohu se zeptat, co vás přimělo opustit tak prestižní místo v Kanadě s určitě lepším platem a vzít práci tady?“ zeptal se nesměle.
„Ve velkoměstě se mi nelíbilo, chtěla jsem někde prožít klidné stáří,“ odpověděla jsem nezaujatě.
„O stáří tady nemůže být řeč,“ kroutil hlavou.
„Ale ano, čtyřicítka na krku,“ zasmála jsem se. Kdyby věděl, že je mi čerstvých osmnáct.
„Rozhodně na to nevypadáte,“ dodal a zčervenal.
„Děkuju,“ zasmála jsem se.

„Tak kdy mohu nastoupit?“ otázala jsem se jej.
„Klidně už zítra, na noc pokud by to nevadilo,“ odpověděl.
„Vůbec ne,“ přitakala jsem, přesně tohle se mi hodilo.
„Snad mi to odpustíte, ale zatím budete mít službu i operace s dalším předním chirurgem naší nemocnice. Dalo by se říct, že si vás vezme pod křídla. Nezlobte se na mě, ale já bych si vás i přes reference rád zkontroloval tady,“ usmál se nejistě.
„Já vám chápu a samozřejmě souhlasím. Bude mi ctí poznat předního lékaře vašeho oddělení,“ usmála jsem se na něj. Vlastně to byla pravda, ráda jsem poznávala nové a zvlášť schopné lékaře.
„Dobře, pak jsme tedy domluveni,“ kývl na mě, postavil se a napřáhl ruku. Vyšvihla jsem se ladně do stoje a ruku mu podala.
„Děkuju, zítra mě tu máte jako na koni,“ zasmála jsem se.

„U mé sekretářky si ještě vyžádejte pracovní oděv, ať si ho stihnete do zítřka vyprat. Zítra v devět hodin vás čekám tady, kde vás představím celému oddělení. Pak vás tu někdo provede. Papíry a řád nemocnice vám dá Melissa v přede dveřmi, ano?“ dodal ještě, než jsem odešla.

S úsměvem jsem si vyzvedla doktorskou uniformu, plánek nemocnice a řád. K tomu mi Melissa přihodila ještě další papíry a já vyrazila domů s úsměvem na rtech…

◄ ▲ ►

Autor: DeSs (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlkodlačí máma - 3. Pracovní pohovor: