Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlkodlačí máma - 10. Pravda

29.03.2010 (17:00) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6462×

PRAVDA
(Edward)

Moc jsem si přál, aby mi to odpustila. Rozhodl jsem se jí říct celou pravdu, i to, že ji stále miluju. Musí to vědět a doufám, že to pochopí. Že mi odpustí. I když jsem byl upír, ruka se mi na tlačítku u jejích domovních dveří chvěla. Sebral jsem odvahu a stiskl zvonek. Uvnitř jsem uslyšel vrznout židli a někdo mi šel otevřít. Ve dveřích se objevila Filipova postava.
„Co tady chceš? Zapomněl jsi na smlouvu?“ zeptal se mě mrazivě chladně Filip.
„Ne, jsem s Bellou domluvený,“ odpověděl jsem klidně. Zkoumavě si mě změřil, a aniž by ze mě spustil pohled do domu, zavolal: „Mami, je tu Drákula!“

Na to se rozesmál a uhnul ze dveří, nemohl přes smích mluvit, takže mě gestem ruky pozval dál. Když jsem kolem něj procházel, poplácal mě po zádech. Nevadilo mi to, ale ani mi to nebylo příjemné.
„Kdyby ses viděl,“ vydal ze sebe a zamířil do kuchyně. Já jsem šel za ním a hledal důkazy toho, kde by byla Bella. Z horního patra jsem uslyšel pravidelný tlukot srdce a šustění oblečení.

Filip si sedl k jídelnímu stolu a pustil se do rozjezené večeře. Smrdělo to hrozně, on i to jídlo. Nedokázal jsem si zachovat kamennou tvář a znechuceně pokrčil nos.
„To jídlo, nebo já?“ zeptal se se smíchem.
„Obojí,“ přitakal jsem. To ho rozesmálo ještě víc.

Náhle však jeho tvář zvážněla, on odsunul už prázdný talíř a zadíval se na mě.
„Jestli jí ještě někdy ublížíš, vlastnoručně tě zabiju!“ zasyčel na mě.
„A já bych se nechal,“ řekl jsem po pravdě.
„Pak jsme domluveni,“ řekl zase vážně. Já jsem jen přikývl. On zase na tváři vydoloval ten všudypřítomný úsměv, vstal a šel umýt nádobí.

„Můžeme?“ ozvalo se za mnou. Pomalu jsem se otočil a spatřil tu nejkrásnější osobu na světě. Moje reakce na ni byl úsměv od ucha k uchu. Úplně jsem zapomněl na moji nervozitu a byl šťastný, že teď budu trávit několik hodin v její společnosti.
„Samozřejmě,“ přitakal jsem a usmál se na ni. Nervózně mi úsměv oplatila a trochu se uvolnila. Že by se rozhovoru se mnou bála tak, jako já?

Dál jsem to neřešil a vyšel jsem za ní. Moji mysl teď zaměstnávalo jen její tělo přede mnou. Už nebyla tak nešikovná, chodila ladně a dospěle. I přes svůj věk měla stále štíhlou a pevnou postavu, jen byla trochu vyšší. V jejích kaštanových vlasech se sem tam leskl šedivý vlas, ale člověk by ho uviděl jen po bližším zkoumání. Měla je sepnuté sponou na vršku hlavy a prameny se jí ze spony samovolně spouštěli přes šíji na ramena. Byla pořád krásná a úchvatná, ani čas na tom nic nezměnil. Jen z mladé a nešikovné dívky se stala starší a zralá žena, matka. Dokonce stále ještě nepoužívala make-up. Její pleť už sice nebyla tak dokonalá a bezchybná, ale stále ho nepotřebovala. Na tváři měla jen pár drobných a mělkých vrásek, kterých si lidé z dálky také nemohli všimnout.

V šatně se sehnula a obula si černé lodičky na menším podpatku. Na sobě měla černou elegantní sukni po kolena a bílou halenku. Z věšáku si ještě vzala černý kabát a vycházela ze dveří. Já ji následoval. Nemohl jsem se na ni vynadívat, přesto však musela být divné, že jí jsem pořád za zády, takže jsem ji doběhl a s ní po boku došel k autu. Otevřel jsem jí dveře a pak sám nasednul na dveře spolujezdce.

„Kam jedeme?“ zeptala se Bella, když jsem startoval. Byla pořád stejně zvědavá.
„Nech se překvapit,“ řekl jsem jí s úsměvem.
„Změnila jsem se hodně, ale překvapení nesnáším snad ještě víc,“ řekla rázně.
„Dobře, jedeme na druhou stranu města. Je tam menší restaurace,“ povzdychl jsem si. Bella po mě střelila trochu naštvaným pohledem a hlasitě polkla. Nechápal jsem to.
„Nemám hlad, už jsem jedla,“ zakroutila hlavou.
„Tak si dáš jen nějaký moučník,“ přesvědčoval jsem ji. Měl jsem v té restauraci reservé. Stůl daleko od ostatních, svíčky a kytky.
„Ne, musím si ve svém věku hlídat váhu,“ protestovala.
„Vždyť vypadáš skvěle,“ odporoval jsem.
„Protože si hlídám tu váhu,“ odsekla. Chtěl jsem, aby mi odpustila, takže jsem se nejspíš musel přizpůsobit.
„Dobře, tak kam pojedeme?“ zeptal jsem se smutně. Můj plán obměkčit ji trochu romantickou večeří nevyšel.
„Ehm, co třeba tady?“ Ukázala na lesní cestu, ke které jsme  se právě blížili.
„V lese?“ zeptal jsem se nevěřícně.
„A proč ne? Je to taková naše tradice, ne?“ řekla sarkasticky. Tak tohle nezačalo dobře, ale má pravdu. Odbočil jsem na lesní cestu a po chvíli jízdy zastavil. Tenkrát v lese jsem se jí ukázal na slunci, ale ona nejspíš poukazovala na to, když jsem ji v něm opustil.

Vzpomínky mě zase pohltily. Nenáviděl jsem se za to, jak jsem ji tam nechal, ale zároveň jsem byl rád, protože kdybych to neudělal, neměla by normální lidství. Neměla by dítě, nevystudovala medicínu, nebyla by uznávanou doktorkou… Nevěděl jsem, jestli si za to mám pogratulovat nebo nafackovat.

Upíří rychlostí jsem oběhl auto a otevřel jí dveře. Vypadala, že lituje toho, co řekla.
„Edwarde, já se omlouvám. Jen vážně nemám hlad a nesnáším překvapení,“ sklopila oči.
„Neomlouvej se, nemáš za co,“ zvedl jsem jí prsty bradu a užíval si, že jí smím dotýkat.

Propalovaly jsme se pohledy, ale ona po chvíli uhnula. Odstoupil jsem od ní a ona vystoupila z auta. Zabouchla za sebou dveře a přešla blíž ke mně.

„Takže, o čem jsi chtěl mluvit?“ zeptala se klidně.
„Popravdě, o nás,“ smutně jsem se na ni podíval. Vím, že spolu už budeme těžko, ale mohli bychom být alespoň přátelé.
„Aha,“ povzdychla si.
„Bello, než začnu, potřebuju něco vědět,“ nadechl jsem se. „Kde a proč je Jacob?“ Potřeboval jsem vědět, proč není s ním. Je za něj provdaná a mají spolu dítě.
„On,“ vzlykla. „Zemřel.“ Snažila se vypadat silně, ale já na ní poznal, že je smutná. Musela ho milovat.
„Jak…“ nechal jsem otázku vyznít do ztracena.
„Nechci se o tom bavit. Je to už sedm let,“ řekla a setřela si slzu. Na jednu stranu jsem byl rád, že je volná, ale na druhou mi vadilo, že je kvůli tomu smutná.
„Promiň,“ omluvil jsem se.
„To nic,“ řekla a usmála se.

„Bello, když jsem tě tenkrát v tom lese opustil, neudělal jsem to z toho důvodu, který jsem ti řekl,“ začal jsem opatrně. Ona si sedla na spadlý kmen a zmateně mě pozorovala. Klekl jsem si před ni a pokračoval. „Opustil jsem tě, protože jsem tě až příliš miloval. Chtěl jsem pro tebe normální lidský život, manžela, dítě. Prostě obyčejný a šťastný lidský život bez nadpřirozených bytostí,“ řekl jsem smutně a sklonil hlavu.
„Takže jsi mě miloval? V tom lese jsi mi lhal?“ ptala se a její hlas byl prosycený smutkem.
„Ano,“ odpověděl jsem na obě otázky. „Ale popravdě, ranilo mě, když jsi mi tak snadno uvěřila. Celé dny jsem ti opakoval, co pro mě znamenáš a jak tě miluju. A pak stačí jedna lež a ty jsi mi hned uvěřila. Myslel jsem, že ti budu muset lhát celé hodiny, ale přišlo mi, jako kdybys to čekala…“ šeptal jsem se skloněnou hlavou.
„Víš, nikdy jsem nechápala, co na mě vidíš. Nebyla jsem hezká ani chytrá, nechápala jsem, jak bys mě mohl milovat,“ vysvětlila mi šeptem.
„Bello, dokážeš mi to někdy odpustit?“ zeptal jsem se jí a upřel na ni prosící pohled.
„Možná,“ odpověděla po chvíli.
„A můžeme být alespoň přátelé?“ ptal jsem se jí s nadějí.
„Alespoň?“ podivila se. Přikývl jsem.
„Pořád tě strašně miluju, ale chápu, že už máš svůj život a rodinu a já do ní nepatřím,“ konstatoval jsem.
„Copak ti nevadí, že můj syn je vlkodlak a že mi bude čtyřicet?“ ptala se zmateně.
„Samozřejmě, že ne. Ty jsi pořád stejně krásná,“ odpověděl jsem popravdě.
„Copak bys vážně mohl být s někým jako já?“ ptala se dál nevěřícně.
„A strašně rád,“ přitakal jsem.

Dlouho jsme se dívali navzájem do očí, ale po nějaké době Bella vstala z kmene.
„Musíme do nemocnice,“ objasnila mi. Popravdě jsem na to úplně zapomněl. Zvedl jsem se ze země a vydal se k autu…

◄   ▲   ►

Autor: DeSs (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlkodlačí máma - 10. Pravda: