Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí srdce - 8. kapitola

22.01.2011 (07:45) • Kacennnka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6581×

Kate:

„Popřát štěstí? Ty mě totálně ztrapníš před klukem, který se mi jen tak mimochodem celkem dost líbí, a já ti mám popřát hodně štěstí?“ vyjela jsem na ni. „Navíc...,“ pokračovala jsem klidněji, „myslím, že už nepotřebuješ přát hodně štěstí, pa!“ rozloučila jsem se a šla se osprchovat, abych vypadala jako člověk, když přijde Paul. Usoudila jsem, že jen tak ven nepůjdu, takže jsem na sebe natáhla kraťasy od starého basketbalového dresu, volné triko, a když jsem si vzpomněla na včerejší rozhovor, na nohy jsem si vzala conversky. Jen co jsem sešla ze schodů, ozval se zvonek.

„Ahoj,“ pozdravil mě ustaraně Paul.

„Upozorňuji tě,“ začala jsem rovnou místo pozdravu, „že jsem v pohodě, že o tom nechci mluvit a jestli uslyším slovo vlk, tak tě odsud vyrazím!“ upozorňovala jsem ho a sedla si na sedačku, následoval mě.

„Opravdu jsi chtěla vrazit Jacobovi?“ ptal se mě a mého předešlého proslovu si vůbec nevšímal.

„Já ho přerazím,“ vyletěla jsem. „Měl si to nechat pro sebe!“ Paul mi dal ruku okolo ramen.

„No tak, já bych si to také nemohl nechat pro sebe!“ obhajoval ho. Rezignovaně jsem se opřela o Paula.

„A to s těma pol...,“ začal zase, ale skočila jsem mu do řeči.

„Ano, propíchla jsem policistům pneumatiky, když jsme šli z kina,“ povzdechla jsem si. „A dokonce jsem to udělala kapesním nožem a nezatkli mě,“ dodala jsem trochu informací. Paul se začal smát. „Nebylo to tak vtipný. Honili nás tři bloky.“ Začal se smát ještě víc, mlčela jsem.

„Ale Jacoba jsi včera fakt dostala,“ usmál se.

„Snažila jsem se... A očividně se mi to i povedlo,“ pokrčila jsem rameny.

„Devítka?“ ptal se a pokývl hlavou k číslu na mých kalhotách. Nikdy jsem nepochopila, proč jsme měli popsané i kalhoty. „Šťastné číslo?“ Přikývla jsem. „Moje také,“ zmínil se a usmál se. Úsměv jsem mu oplatila.

„A opravdu o tom nechceš mluvit?“ zkoušel to.

„Jdi ven!“ oznámila jsem mu. Ani se nehnul.

„No tak, Kate, měla bys o tom mluvit!“

„Víš co?“ křikla jsem na něj a vyprostila se z jeho objetí a vstala. „Fajn, včera jsem šla od Jaka a narazila jsem na nějakého chlápka. Začala jsem utíkat a pak se za mnou objevil třímetrový stříbrný vlk, který zabránil něčemu hodně zlému a ani mě nesežral. To je prostě všechno!“ křičela jsem na něj. Vstal a objal mě.

„To bude dobrý,“ konejšil mě. Odtáhla jsem se od něj.

„Mně je dobře!“ ujistila jsem ho trochu ostřeji, než jsem měla v plánu. Koho by napadlo, že se teď budeme hádat? „Jenom mi to trochu leze na mozek,“ zašeptala jsem a promnula si spánky.

„Víš, co mně leze na mozek?“ ptal se naštvaně a zvýšil hlas. „Co tě to napadlo běhat po La Push v noci samotnou? Kdybych tam nebyl, bůhvíco by se stalo!“ křičel na mě a pak ztuhl.

„Kdybys tam nebyl?“ ptala jsem překvapeně.

„Řekl jsem: ‚Kdyby tam nebyl!‘“ opravil mě ostře, ale věděla jsem, že lže. Pak mi to všechno zapadlo dohromady. Ty oči. Ty velké, inteligentní a tolik povědomé oči - Paulovy oči.

„Byls to ty,“ zašeptala jsem. „To ty jsi ten vlk,“ šeptala jsem dál a stoupla si k němu, abych mu viděla do očí. Sklopil hlavu.

„Jak bych mohl být vlk?“ přesvědčoval mě. Prosebně jsem se na něj podívala.

„Řekni mi pravdu! Prosím!“ žádala jsem ho. Podíval se mi do očí.

„Kate, jak bych se mohl stát třímetrovým vlkem?“ ptal se mě vážně. Pokrčila jsem rameny. „Tak vidíš,“ pohladil mě po tváři a objal mě. Pevně jsem se k němu přitiskla. Stále jsem věděla, že mi něco tají, ale měl pravdu. Jak by se mohl stát třímetrovým vlkem? Třeba se předtím jen přeřekl. Ale věřila jsem tomu vůbec?

„Sehnal jsem to auto,“ řekl po chvíli ticha.

„Jaký?“ zeptala jsem se.

„Nechceš se na něj zajít podívat? Mám ho v garáži.“ Neochotně jsem se od něj odtáhla.

„Fajn, jenom se převléknu,“ odpověděla jsem mu a zmizela na schodech. Rychle jsem na sebe hodila džíny a seběhla dolů - nebylo by to kvůli tomu, že bych pospíchala, ale kvůli tomu, že kdybych byla sama, nutilo by mě to přemýšlet. Stejně něco tají! pomyslela jsem si a rychle tu myšlenku zahnala. Budu mít na to dost času večer.

Když jsem sešla dolů, Paul se díval z okna. V odrazu jsem viděla, že se tváří ustaraně, možná až smutně. Chtěla jsem se ho zeptat, co se děje, ale nakonec jsem si to raději rozmyslela.

„Jdeme?“ zeptal se, aniž by se otočil. Přikývla jsem.

***

„Děláš si srandu?“ vyjekla jsem, když odhrnul plachtu z polorozpadlého auta. „Ford Mustang Cobra II z sedmdesátého pátého roku?“ nemohla jsem uvěřit svým očím.

„Ty ho znáš?“ ptal se nevěřícně.

„Moje nejoblíbenější auto z té doby. Jsi úžasný,“ usmála jsem se na něj. „Kolik stálo?“ ptala jsem se.

„Já vím,“ zasmál se. „Nic nestálo. Zachránil jsem ho před sešrotováním. Je sice nepojízdné, ale náhradních dílů je dost. Horší to asi bude s karoserií, ale určitě to nějak zvládneme,“ zase se usmál. „Je to to nejlepší auto, které tam bylo. Ještě se mi líbil Chevrolet Chevelle ze sedmdesátého roku, ale to bychom nedali dohromady.“

„Můžu?“ zeptala jsem se a ukázala na kapotu.

„Je to tvoje auto,“ řekl a odstoupil od něj.

„Pětilitrový vidlicový osmiválec,“ zašeptala jsem pro sebe. „Motor je originální, a kdyby se vyčistil, bude i pojízdný,“ konstatovala jsem. „Chladič je ale děravý,“ pokračovala jsem. Paul se opíral o přední dveře a poslouchal. Podívala jsem se na něj. „Ale asi bych to měla nechat na odborníkovi,“ usmála jsem se. Stoupl si vedle mě.

„Jo, motor je originál. Chladič... je děravý,“ potvrdil mi moje slova. „Kolik ti bylo, když tě to táta začal učit?“ ptal se zájmem.

„Řekla bych..., no, ve svých pěti letech jsem poprvé měnila olej,“ zasmála jsem se.

„Fajn, tam mám pro tebe nabídku. Josh odjel na prázdniny do Kanady za příbuznými, takže bych možná potřeboval výpomoc. Nechceš brigádu?“ nabídl mi.

„Hm...,“ dělala jsem, že přemýšlím. „Mám lepší nápad,“ tajemně jsem se na něj usmála. Nechápavě se na mě podíval. „Tak zaprvé, mám tu auto. Za druhé, potřebuji ho opravit. Za třetí, nejsem na tom finančně nejlépe. Což znamená, že bych stejně všechny prachy vrazila do něj. Takže... budu ti tu pomáhat s tím, že místo výplaty budu tady moct skladovat auto a náhradní díly budu čerpat od tebe - včetně nářadí a podobně. A případný rozdíl bych ti doplatila, až by to bylo hotové. A to, že bys mi s tím pomáhal, to bychom brali jenom jako dobrovolnou výpomoc. Co říkáš?“ ptala jsem se.

Bez rozmyšlení odpověděl: „Platí,“ usmál se a podal mi ruku. Stiskla jsem mu ji.

„Karoserii bych moc neměnila. Jen ty hodně zrezlé plechy, ale jinak bych to jen přestříkala,“ pokračovala jsem se svým proslovem. „Ale určitě bych udělala původní pruhy,“ sdělila jsem mu moje představy. Přikývl. Chtěla jsem pokračovat, ale začal mi zvonit telefon. Sarah.

„Ano?“ odpověděla jsem do telefonu.

„Kde jsi?“ ptala se mě naštvaně.

„Zrovna jsem se šla projít do lesa a zabloudila jsem,“ odpověděla jsem jí. „Pročpak se ptáš?“ ptala jsem se dál a zkoumala množství oleje v motoru.

„Ha, ha, ha. Tak přišla jsem domů a ty nikde, Paul nikde...,“ obhajovala se.

„Ty už jsi doma?“ ptala jsem se nevěřícně.

„Ano, jsem doma a ty bys sem také mohla dorazit,“ začínala se rozčilovat.

„Proč?“ ptala jsem se.

„Měli bychom si promluvit a navíc, kde teď tedy jsi?“ 

„Říkala jsem ti, že jsem zabloudila v lese.“ Podívala jsem se na Paula, který se pobaveně usmíval. „Fajn, jsem s Paulem v dílně, stačí?“

„Tak přijď domů!“

„Jasně, mami,“ odpověděla jsem jí a zavěsila. Podívala jsem se na Paula. „Sarah si mě žádá doma, takže budu muset jít,“ omluvně jsem se na něj usmála a utřela si ruce do hadru.

„Něco se stalo?“ ptal se a přišel ke mně.

„Nemám zdání,“ pokrčila jsem rameny. „Ale radši půjdu, než začne vyvádět.“ Usmál se na mě a podíval se mi do očí. „A kdy mi začíná služba?“ ptala jsem se.

„Nemám pevnou pracovní dobu. Buď je otevřeno, nebo ne.“

„Budeš tu ještě odpoledne?“ ptala jsem se.

„Pravděpodobně jo.“

„Tak já se tu možná stavím. Ale opovaž se do té doby sáhnout na Mustanga,“ upozorňovala jsem ho.

„Fajn, tak se stav a neboj, ani se ho nedotknu,“ mrkl na mě.

„Tak teda zatím,“ rozloučila jsem se, otočila se a chtěla odejít. Paul mě chytl za ruku a zpátky otočil k sobě. Nechápavě jsem se na něj podívala. Usmál se, sklonil hlavu a jemně se svými rty otřel o ty moje.

„Pa,“ zašeptal a pustil mě.

Předchozí < Kacennnka = Pegas99 > Další

Kacennnka & Pegas99

Autor: Kacennnka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí srdce - 8. kapitola: