Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí sny - 9. kapitola

25.09.2010 (11:45) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1898×

9.kapitola – Na život a na smrt

POHLED RENESMÉ (MARY):

Probudil mě něčí tichý smích. Pomalu jsem otevřela oči. Kousek od mé postele stála Katie s Jane a obě se smály.

„Čemu se smějete?!“ zeptala jsem se.

„Věděla jsi, že mluvíš ze spaní?“ ptala se pobaveně Katie.

„Cože?! Nevymýšlej si!“

„Ale jo, vážně,“ přidala se k ní Jane. „Dozvěděly jsme se samé zajímavé věci.“

„Například?“ Byla jsem zvědavá.

„Nech mě! Nech mě! Pomoc! Vlk!“ zakřičely a znovu propukly v záchvat smíchu.

„Moc vtipný!“ zavrčela jsem. To je toho. No tak mluvím ze spaní. Kdo by se divil, když se mi zdají takové noční můry. Už mě to unavuje. Copak moje podvědomí nemůže být trochu originálnější? Vždycky jsem v jednom a tom samém lese a vždycky je tam jeden a ten samý kluk nebo vlk. Vůbec jsem to nechápala.

Při vzpomínce na toho snědého kluka mě píchlo u srdce. Připadal mi povědomý, ale nedokázala jsem ho nikam zařadit. V tomhle „novém životě“ jsem ho ještě určitě neviděla. Vždy měl tak zoufalý pohled. Úsměv, který se mu objevil na tváři vždy, když mě uviděl, mu slušel mnohem víc. Bylo mi ho hrozně líto. Chtěla jsem mu pomoct, ale nevěděla jsem jak...

Zase se ozvalo chichotání pocházející od těch dvou. Už toho mám dost. Rázně jsem se zvedla z postele a s hlavou hrdě vztyčenou jsem odkráčela do šatny. Na popud Jane jsem si schválně vzala obyčejný bílý nátělník a černé džíny. Po dlouhém hledání jsem našla i černé tenisky Converse, které se jí určitě líbit nebudou. Ale vypadaly příliš nově. Bílé špičky přímo zářily.

Rozhlédla jsem se. V šatně bylo menší okno úplně vpředu. Nazula jsem si tenisky a otevřela okno. Můj pokoj se nacházel hodně vysoko. Když jsem se podívala nad sebe, byla tam už jen rovná střecha hradu. Po krátkém zaváhání jsem si opatrně stoupla na parapet a pak začala šplhat po zdi. Zeď byla kamenná. Přidržovala jsem se mezer mezi kameny a bez problémů se tak brzo dostala až nahoru.

Už jsem tam skoro byla, když se náhle kousek kamenu odlomil a zůstal mi v ruce. Začal jsem padat dolů, ale rychle jsem se zachytila a během chvilky už jsem pěvně stála na střeše. Teprve teď jsem si všimla tmavého požárního žebříku na stěně. Byl přesně z opačné strany mého okna, než jsem se dívala předtím. Fakt super. Málem sletím z takové výšky a on je tu žebřík.

Na střeše nic nebylo, kromě věže a malého poklopu na zemi. Vzala jsem za madlo a vší silou zatáhla. Nic. Po několika pokusech jsem byla dost naštvaná. Vztekle jsem kopla do víka a na bělostné špičce boty se objevila šmouha. Udělala jsem to znovu. Další šmouha. Několikrát jsem to zopakovala a k mému spokojení už byly špičky úplně okopané, takže tenisky moc čistě a nově nevypadaly.

Během kopání se víko nejspíš posunulo. Na pravé straně byla malá mezera. Zkusila jsem otevřít a konečně to šlo. Nacházel se tam žebřík podobný tomu požárnímu. Sešplhala jsem dolů a do něčeho šlápla. Byl to kbelík. Nejspíš se nacházím v nějakém kumbálu pro uklizečky. Odkopla jsem ho z nohy a šmátrala ve tmě. Pod rukama mě zastudila kovová klika. Stačilo trochu zabrat a dveře se bez problémů otevřely.

Ocitla jsem se na chodbě. Poznávala jsem to tu. Nalevo ode mě byly dveře do mého pokoje, zpoza kterých se ozývaly netrpělivé hlasy mých kamarádek. Rychle jsem proběhla kolem těch dveří a přes schodiště se dostala do toho vlhkého sklepa. Otevřela jsem nejbližší dveře. Štěstí mi přálo. Byla jsem někde za hradem. Přede mnou se rozprostíral les, ve kterém jsem už jednou lovila. Radostně jsem se rozeběhla. Konečně pryč z toho hradu. Navíc jsem skvěle zmizela holkám. Tak kdo se směje teď?

Ovšem radostná nálada mě brzy opustila. Sotva jsem stačila vypít jednoho jelena, tak se od hradu ozvala rána. Nebylo to nijak moc hlasité, lidské uši by to nezaznamenaly. Přicházelo to ze středu hradu... tam se přece nachází korunovační sál!

K mým uším dolétl další zvuk. Kovové zaskřípění, při kterém mi naskakovala husí kůže. Už jsem neváhala a okamžitě se rozeběhla zpátky. Kovová skřípění se ozývala v čím dál častěji. Ještě víc jsem zvýšila tempo, a vzápětí rozrazila dveře. Naskytl se mi pohled na celou gardu Volturiových v plné síle proti stejně početnému klanu cizích upírů. Na nic jsem neváhala rychle jsme se přidala k Volturiovím mezi Jane a Katie.

„Co se to děje?!“ šeptla jsem směrem k Jane.

„Napadli nás Rumuni. Chtějí svrhnout královskou rodinu Volturiových a ujat se vlády. To nesmíme dopustit!“ šeptala rozzuřeně.

„Rád tě opět vidím, Aro!“ řekl nahlas jeden z Rumunů. Nejspíš vůdce. Stál v čele a měl temně hnědé vlasy po ramena.

„Škoda, že ten pocit není vzájemný,“ ušklíbl se Aro.

„Navrhuji vám dohodu. Vzdáte se trůnu, a nikdo nepřijde o život,“ oznámil.

„Nikdy!“ zavrčel Aro.

A začal boj. Na život a na smrt.

POHLED EDWARDA:

Nechal jsem Alici svůj kufr. Hádat se s ní nemělo smysl. Bylo to předem prohrané. Ale stejně nechápu, k čemu potřebuje s sebou táhnout tolik oblečení, když ho stejně po prvním použití vyhodí. Nepochybuju, že jakmile dorazíme na Aljašku, tak nás zase potáhne na nákupy. Chtěl jsem se jí zeptat, ale ona mě jako vždy předběhla.

„Tomu nerozumíš, Edíku.“ Zavrčel jsem. Tohle oslovení nesnáším. Alice ho používá vždy, když mě chce vytočit. Začal mnou cloumat vztek nashromážděný za ty dny. Náhle jsem ale pocítil klid.. Jasper. Všechny nás uklidňuje od doby, co se moje dcera ztratila. Jinak by ze mě nejspíš byla úplná troska. Chtěl jsem se poddat tomu zoufalství, ale s Jasperem to prostě nešlo. Jenom na Jacoba jeho schopnost momentálně nepůsobila. Otisk je otisk.

„Neměl by někdo říct Jacobovi, že se stěhujeme?“ řekla Bella s důrazem na slovo někdo, což v překladu znamenalo, že ten někdo rozhodně nebude ona. Byla na Jacoba pořád naštvaná a aby oddálila setkání s ním, tak pomáhala balit Alici.

„Já tam zajdu,“ kapituloval jsem.

„Díky,“ ozvalo se z vedlejšího pokoje. Nechtělo se mi obcházet si to přes celý dům, a tak jsem vyskočil s otevřeného okna.

Jacob seděl na zemi v koupelně a nepřítomně hleděl na vykachlíkovanou stěnu. Nejdřív jsem se leknul, protože jsem neslyšel jeho myšlenky. Jenže pak mi došlo, že je tak otupělý a na nic nemyslí.

„Ehm, Jacobe?“

„Hm.“

„Měl bys začít balit.“

„Vyhazujete mě?“ zeptal se naprosto lhostejným tónem.

„Tak tohle si o nás myslíš? To je teda pěkný. Nevyhazujeme tě. Jenom se stěhujeme na Aljašku.“

Najednou jako by do něj vjel blesk. „Cože?! Proč?! To nemůžeme!“

„Protože ti tu všechno připomíná Renesmé a navíc tu bydlíme už dlouho. Lidé si začínají všímat.“

„Ale co když se sem Nessie vrátí a my tu nebudeme?!“

„Necháme jí v domě vzkaz. Navíc Charlie bude informovaný, takže se bude moct zeptat jeho.“

„Aha,“ řekl a opět se ponořil do své apatie.

„Pohni si,“ upozornil jsem ho a vrátil se zpátky do domu.“

Po pečlivém zalepení všech krabic s mou sbírkou CD jsem se vydal spolu s Bellou do domku. V našem novém domově všechno potřebné bude, takže věci typu nádobí a podobně jsme nechávali doma. Jenom jsem si naházel oblečení do kufru a potom jsem zašel zkontrolovat Jacoba. Ten měl svoje věci sbalené a bolestně pozoroval oblečení Renesmé. Rychle jsem popadl kufr a naházel to tam, aby to v něm zbytečně nevyvolávalo vzpomínky.

„Edwarde?“ zavolala Bella.

„Ano?“

„Pomůžeš mi prosím? Alice by mi neodpustila, kdybych víc jak polovinu šatníku nechala doma.“

„Dobře.“ Její šatna je opravdu obrovská. Nejspíš je to největší místnost v domě. Bella tam seděla bezradně na zemi se zoufalým výrazem. Kolem ní bylo sedm velkých kufrů, kterými ji obdařila Alice.

„Tak pojď, ať to máme rychle za sebou.“

***

Naposledy jsem se podíval na dům a nastartoval auto. Kolona našich výstavních aut pomalu projížděla skrz Forks. Bude mi to tu chybět. Tohle město mi toho tolik dalo.

Ohlédl jsem se. Za mnou jela Bella ve svém autě „na potom“. Ve tváři měla zmučený výraz. Byla se rozloučit s Charliem a dost jí to vzalo. Otočil jsem se zpět. Musím se soustředit na cestu do Denali. Naše „blízká upíří rodina“ už tam nebydlí několik let. Takže jsme mohli nastěhovat do toho samého města. Akorát na opačnou stranu.

***

Během jednoho dne jsme dorazili do Denali. Naším tempem jsme zvládli dvoudenní cestu za jeden den. Zaparkoval jsem před domem. Esme, Carlisle, Jasper a Alice už stáli venku a dívali se na náš nový dům. Najednou ale Alici zčernaly oči a její vize mi vyrazila dech.

Moc mě potěšily vaše povzbudivé komentáře. :) Tak doufám, že to tak bude i teď. Odpověd pro LuMo12 je v této kapitole v pohledu Edwarda. Díky za upozornění. Pokud má někdo nějaké další nejasnosti, neváhejte se zeptat.:))

← 8. kapitola x 10. kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí sny - 9. kapitola: