Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí sny - 14. kapitola

13.10.2010 (18:30) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2186×

14.kapitola – Žádost

POHLED JACOBA:

Nemohl jsem uvěřit svému štěstí. Našel jsem ji! Je tady! Přede mnou. Tak na co sakra čekáš, Jaku?

„Ty jsi přece ten z vlčích snů!“ řekla. Konečně jsem se při zvuku jejího hlasu pohnul a přiběhl k ní. Bylo to skoro, jako bych se znovu otiskl. Sehnul jsem se a políbil ji. V tu chvíli jsem byl nejšťastnější člověk na světě. Jenže to se během okamžiku změnilo.

„Ne!“ zakřičela. Ne? Ona mě nechce? Co se změnilo? Vážně si na mě nevzpomíná?

Oči se jí zaleskly. Kousla se do rtu, aby se nerozbrečela. Otočila se a utekla pryč. Odešla. Odešla ode mě. Proč?

Bylo to ještě tisíckrát horší, než když jsem nevěděl, co s ní je. Jako by moje srdce rozbila na milion malých kousků.

„Co si to dovoluješ, ty pse?!“ vrazil do mě zezadu nějaký upír. Otočil jsem se k němu a zuřivě zavrčel.

„Alecu! Nedělej to!“ zavolal na něj Aro. Ale on jako by nereagoval. Soustředěně se podíval na mě. Potom jeho výraz ještě ztvrdnul.

„Jdi s tím svým štítem do háje!“ zakřičel na Bellu. Tak tohle už bylo moc. Na Bellu křičet nebude! Začal jsem se třást a proměnil se. Je malý a určitě se neumí vůbec prát. Má nějakou schopnost a obvykle bojovat nepotřebuje, ale Bella na mě natáhla svůj štít. Teď jsem ve výhodě.

Znovu jsem zavrčel a skočil po něm. Jeho výraz se náhle z rozzlobeného změnil na bojácný. Nemá proti mně jedinou šanci a on to dobře ví.

Už jsem se mu chtěl zakousnout do krku a odtrhnout mu tu jeho pitomou hlavu. Jenže v tu chvíli se rozletěly dveře a v nich stála... Renesmé?!

Vytřeštila oči a vykřikla. Myslel jsem, že má strach o mě. Jenže ona měla strach o tu smradlavou pijavici.

Alec už pode mnou neležel. Stál vedle ní. To udělala ona? Jak je to možné?!

Rozhlížel jsem se okolo. Nikdo koho bych neznal. Takže to musela být ona!

Alec zvedl ruku a položil ji Renesmé kolem ramen. Co si to sakra dovoluje?! Z hrudi se mi ozvalo zavrčení.

„Jacobe, uklidni se,“ řekl Jasper a já cítil, jak můj vztek slábne. Nenávidím ty jejich schopnosti!  Nemůžu myslet, na co chci, ani cítit, co chci. Pořád do všeho zasahují jejich schopnosti.

Odešel jsem pryč, abych se mohl přeměnit a obléct. Pak jsem se vrátil zpátky. Edward s ní zrovna mluvil.

„Jacob je vlkodlak,“ řekl. Nessie se ho na něco nejspíš zeptala v myšlenkách, protože promluvil znovu.

„Umím číst myšlenky.“

„Bella má štít proti schopnostem, Alice vidí budoucnost a Jasper ovládá emoce.“ Renesmé se zhluboka nadechla a podívala se na mě, ale vzápětí se rychle odvrátila.

„Ehm, tati? Jakou roli má Jacob v mé minulosti?“ řekla s pohledem sklopeným do země.

„On byl tvůj... snoubenec. Zmizela jsi měsíc před svatbou.“ Vypadala, jako by se jí udělalo špatně. Trochu zbledla a zavrávorala.

„Já... už půjdu spát. Dobrou noc,“ zamumlala a znovu utekla. Nechtěl jsem tam dál být a odešel jsem taky.

Nejspíš nemám právo být v životě šťastný. Můj život nestál za nic, dokud do něj nevstoupila ona. Jenže osud mi ji zase vzal.

Po nějaké době jsem usnul. Ona už tu čekala. Seděla na kmenu stromu. Sedl jsem si vedle ní. Teď už vím, že se s ní ve snech opravdu setkávám.  Není to žádná iluze, je to opravdu ona.

Nevěděl jsem co mám říct. Co jí mám říct. Ona mě už nechce. Má cenu bojovat?

„Nessie, já tě pořád miluju!“ řekl jsem zoufale. Ona se zatvářila vyděšeně a zmizela. Probudila se.

o 24 hodin později

POHLED RENESMÉ (MARY):

„Hej! Mary! Vzbuď se!“ třásla se mnou Jane.  Promnula jsem si oči a podívala se na ni.

„Co se děje?“ ptala jsem se zmateně.

„Co se děje? Dneska je den s velkým D!  Arovy narozeniny a představení nového člena gardy. Tebe!“ zakřičela. Ve tváři měla opět stejný přehnaně nadšený výraz jako Katie, která stála vedle ní.

„Ale proč mě budíte?!“

„Musíme tě připravit!“ řekla Katie a začala vypočítávat na prstech. „Šaty, boty, make-up, účes...“

„Pomoc!“ skočila jsem jí do řeči a pokusila se utéct. Jakou mám ale šanci proti upírům? Nulovou. A tak jsem si musela pěkně sednout a čekat. Začaly se o něčem radit a do toho došla Annie. To mi tak ještě zbývalo. Takže teď na mě byly tři. Raději jsem ani moc nevnímala, co dělají. Cítila jsem tahání vlasů. Do zrcadla jsem se pro jistotu nedívala.

„Které se ti líbí nejvíc?“ zeptala se Annie a ukázala na postel, kde ležely troje šaty. Při pohledu na ně jsem si povzdechla.

„Něco se ti zase nezdá?“ řekla naštvaně.

„Ale ne. Všechny jsou úžasné,“ odpověděla jsem s notnou dávkou sarkasmu v hlase a znovu se podívala na šaty. Neviděla jsem v nich rozdíl. Všechny byly zlaté, dlouhé a měly stejný tvar.

„Ehm... nevím, jestli jste si toho všimly, ale ty šaty jsou všechny stejné.“

Annie se zatvářila pohoršeně a začala vysvětlovat. „Tyhle jsou nejsvětlejší, tyhle jsou trochu tmavší a tyhle ještě víc. Vidíš ten rozdíl?“

„Jo jasně. Už to vidím!“ zalhala jsem rychle a ukázala na prostřední šaty. A všechno se opakovalo. Musela jsem stát a nehýbat se, případně zvednout ruce. Výběr bot jsem nechala na nich. Podpatkům se stejně nevyhnu, takže je to jedno.

„Hotovo!“ zvolala Jane a nadšeně zatleskala.

„Konečně...“ zamumlala jsem.

„Nechceš se podívat do zrcadla?“ navrhla Annie.

„Ani ne,“ řekla jsem popravdě. Zatvářily uraženě, ale dlouho jim to nevydrželo.

„Začíná to už za půl hodiny a já vůbec nejsem připravená!“ vyděsila se Jane při pohledu na hodinky a všechny tři rychle odešly.

Neměly mě tak mučit a starat se o svoje oblečení. Teď nestíhají. Ale alespoň jedno plus to mělo – ani jednou jsem nepomyslela na Jacoba a Aleca.

***

„Tak pojď! Máme už jenom pět minut!“ vpadla dovnitř Katie.

„Venku čeká Alec.“ Mrkla na mě (už zase!) a odešla. Naposledy jsem se nejistě podívala na vysoké jehlové podpatky a vyšla ven ze dveří.

„Ahoj, sluší ti to.“ Usmál se a letmo mě políbil. Společně jsme odešli do sálu, kde se slavnost měla konat.

Až po vstupu dovnitř mi došlo, že jsme nikoho nepotkali, protože všichni byli tady a čekali na... mě.  Každý upír v místnosti na mě upřel karmínové oči a Aro se potěšeně usmíval. Okamžitě jsem zrudla a kdyby mě Alec pevně nedržel za ruku, tak bych nejspíš utekla.

Nalevo ode mě stáli Cullenovi a... Jacob, který zamračeně sledoval naše propletené ruce.

***

Poté, co jsem se seznámila snad se všemi upíry v místnosti, jsem se nenápadně vytratila ze sálu plného tančících párů.

Za mnou se ozvaly kroky. Rychle jsem se schovala za sloup a ani nedýchala.

„Ness?“ zašeptal mi někdo těsně vedle mě a já se příšerně lekla.

„Jacobe?! Co tady děláš?! Proč nikdo nedokážete pochopit, že jsem zmatená a nevím co mám dělat!“ vyjela jsem na něj.

„Já vím, jenom jsem ti chtěl říct, že.... na tebe počkám, Ness.“

„Co se to tu děje?! Mary?!“ vyrušil nás Alec.

„Já... udělalo se mi špatně. Půjdu do svého pokoje,“ řekla jsem a odešla.  V pokoji jsem si sedla na postel a přemýšlela. Co tím chtěl Jacob říct?

„Mary?“ ozvalo se z předpokoje.

„Tady jsem!“ Alec vešel dovnitř a posadil se na postel vedle mě.

„Chtěl jsem se tě na něco zeptat...“

POHLED JACOBA:

Rozhodl jsem se zajít za Renesmé do pokoje. Nestihl jsem jí říct všechno, protože nás vyrušil ten idiot Alec.

Právě jsem se chystal zakelpat, když jsem zevnitř uslyšel Alecův hlas.

„Chtěl jsem se tě na něco zeptat. Já... Vezmeš si mě, Mary?“

Už jsem na nic nečekal a rozrazil dveře. Teď nebo nikdy, pomyslel jsem si...

Zase ten konec, co? :D Nezabíjejte mě, nebo se nedozvíte, jak to dopadne. A stále platí pravidlo, že čím více komentářů, tím dříve bude další kapitola. A strašně moc děkuju za úžasných 14  komentářů u předešlé kapitoly. :) Bohužel nemůžu vyhovět všem. To by si Ness musela vybrat Jacoba i Aleca a žili by nějak na hromádce. :DD

← 13. kapitola x 15. kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí sny - 14. kapitola: