Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí sny - 11. kapitola

02.10.2010 (12:00) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2037×

11. kapitola – Záblesk

POHLED RENESMÉ (MARY):

Ještě víc se přiblížil, pak zrušil malou mezeru mezi našimi ústy a začal mě líbat. Nejdřív jsem strnule stála, ale rychle jsem se vzpamatovala a snažila se ho odstrčil. Vůbec mi to nešlo, protože on byl mnohem silnější než já a nejspíš to ani nezaznamenal. Potom jsem si vzpomněla, že mám přece schopnost a použila jsem ji. Alec odletěl několik metrů ode mě a přistál na nohou. Ve tváři měl nablblý usměvavý výraz.

„Co si jako myslíš, že děláš?!“ zakřičela jsem na něj.

„Líbám tě,“ prohlásil samolibě. „Líbilo se ti to.“

„Moc si nefandi!“ opáčila jsem, ale on mě neposlouchal a šel ke mně.

„Opovaž se!“

„Opovážím.“ Už byl blízko. Ustupovala jsem dozadu a zastavila se o kamennou zeď.

„Nepřibližuj se ke mně!“ zakřičela jsem znovu. On dělal pravý opak toho, co jsem říkala. Přistoupil až úplně ke mně.

„Proč ne?“ Jeho sladký dech mi ovanul tvář a mně se na chvíli podlomila kolena. Rychle jsem se vzpamatovala, prosmýkla kolem něj a utekla pryč.

„Mary! Mary!“ volal. Neposlouchala jsem ho. Proběhla jsem tmavou sklepní chodbou a vyběhla do lesa za hradem. Potřebovala jsem být sama.

Do nosu mě uhodila lahodná vůně a potlačovaná žízeň se mnohanásobně zvětšila. Kousek přede mnou stála puma. Jakmile si mě všimla, zavrčela a dala se na útěk. Já se vydala za ní. Najednou mi před očima přeběhla nějaká scéna. Běžela jsem za pumou, ale les okolo vypadal jinak. Potom jsem se zase vrátila do reality. Puma byla už dávno pryč a já stála zmateně na místě. Co ten záblesk znamenal?! Zatřepala jsem hlavou.

„Začínám bláznit,“ zašeptala jsem. Nechtělo se mi hledat tu pumu, a tak jsem se musela spokojit se dvěma menšími jeleny. Slunce právě bylo vysoko na obloze. Takže je poledne. Asi bych měla něco sníst. Už jsem nejedla ani nepamatuju. Po chvilce hledání jsem objevila kuchyni, ve které jsem byla jen jednou. V lednici nic moc nebylo. Co byste taky čekali v upířím doupěti? Vzala jsem si jogurt a lžičku a posadila se ke stolu.

Ozvaly se kroky. Vyděsila jsem se. Co když je to Alec?! Nechci s ním být o samotě.

„Mary! Tak co Alec? Vynadal ti?“ ptala se Jane. Oddychla jsem si.

„Jenom trochu...“ zamumlala jsem neurčitě.

„Tak to je dobře, už jsme začínaly mít strach,“ řekla Katie. Vzpomněla jsem si na to, co se tam na zahradě stalo a neubránila se zčervenání.

„Já jen, že jsme vás viděly z okna.“ Sousto mi uvízlo v krku a já se začala dusit. Jane mě několikrát praštila do zad a já se mohla konečně nadechnout.

„Co jste viděly?!“

„Slyšely jsme, jak křičíš, aby se k tobě nepřibližoval. Šly jsme se podívat z okna, ale viděly jsme už jenom, jak odcházíš.“ Spadl mi kámen ze srdce. Viděly jenom tohle.

„Trochu jsme se pohádali.“

„To je celý Alec.“

„Jo, jo. Celý on,“ řekla jsem nepřesvědčivě. Hodně se divím, že mi to spolkly. Uklidila jsem po sobě a rychle se s omluvou vypařila. Jenže před pokojem jsem narazila na Annie.

„Kde lítáš?! Bude se konat slavností ceremoniál. Musím tě nějak slušně obléct!“ peskovala mě jako malé dítě. Zamračila jsem se na ni, jenže ona už mě táhla dovnitř.

„Jaký ceremoniál?“ ptala jsem se, zatímco ona se přehrabovala v mé šatně.

„Uvidíš! Na vysvětlování nemáme čas. Obleč si to!“ Hodila po mně smetanové slavnostní šaty až po zem.

„To si na sebe nedám! Zbláznila ses?! To jdu na korunovaci nebo co?!“

„Skoro,“ řekla. Tak teď už jsem tomu vůbec nerozuměla. Annie mě ale nenechala dlouho přemýšlet a cpala mě do šatů. Pohádaly jsme se ještě kvůli botám a potom už mě hnala do sálu. Myslela jsem, že půjde se mnou, ale ona mě jen strčila za dveře a odešla.

Zraky všech se upřely na mě. Všichni stáli ve dvou řadách podél dveří, kromě Ara, Caia a Marcuse, kteří stáli úplně vepředu. Prošla jsem mezi těmi dvěmi řadami a zastavila se kousek před Arem. Měla jsem neblahé tušení, že se to celé nějak týká mě. A taky, že jo. Aro měl neuvěřitelně dlouhý proslov o tom, jak mám úžasný dar a jak jsem je zachránila před Rumuny a bla bla bla. Vypnula jsem a neposlouchala ho. Jenom jsem s úsměvem přikyvovala a předstírala, že ho zaujatě poslouchám.

„... a tak tě prohlašuji právoplatnou členkou gardy Volturiových,“ řekl a mně se zatočila hlava. K Arovi přistoupila nějaká upírka a podala mu černý plášť se zlatým písmenem V vepředu. Musela jsem si ho obléct a otočit se čelem k ostatním. Všichni tleskali a já se červenala. Netoužila jsem po ničem jiném, než po tom, aby to konečně skončilo a já mohla vypadnout.

Podívala jsem se na Aleca. On si toho všimnul a usmál se na mě. Usmála jsem se taky, pak mi ale došlo, co dělám a zamračila jsem se. Jsem hodně zmatená, co se týče citů k němu. Cítím k němu vůbec něco? Poznám to vůbec, když s tím nemám žádné zkušenosti?

Už jsem to nedokázala více snášet a rozeběhla jsem se pryč. Všichni se na mě dívali, ale už mi to bylo jedno. Chtěla jsem být sama se svým žalem. Vlastně ani nechápu, proč mám tak mizernou náladu. Připadám si, jako by mi něco důležitého chybělo, nebo... někdo?

Rozrazila jsem dveře od pokoje a proběhla první místností. V pokoji jsem skočila na postel a zabořila hlavu do polštáře, který začaly máčet moje slzy. Proč brečím, proboha? Už vážně přestávám všemu rozumět. Proč už si sakra nevzpomenu?! No tak, Mary! Vzpomeň si konečně! Usilovně jsem se snažila, ale nic se mi nevybavovalo. Rozbrečela jsem se ještě usedavěji.

Zase ten les, to samé místo. Věděla jsem, co uvidím, když se otočím. Stál tam. On, ten černovlasý kluk. Trochu se mi ulevilo, že to tentokrát není ten obrovský rudohnědý vlk. Již tradičně se usmál, když mě spatřil. Pomalu přistupoval ke mně.

„Ness! Tolik mi chybíš!“ řekl a objal mě. Docela mě to překvapilo. Dosud jsme se na sebe jen dívali a nemluvili. Objala jsem ho taky.  Po chvíli se odtáhnul a chytil moji hlavu do dlaní a podíval se mi do očí. Byly stejné jako oči toho vlka.

Něco jsem ucítila na hlavě. Ohnala jsem se a snažila se přivolat ten sen zpátky. Někdo se zasmál. Zvedla jsem se a podívala za sebe.

„Alecu! Co tady děláš?!“

„Díval jsem se, jak spíš.“

„Asi budu muset začít zamykat,“ zamumlala jsem.

„Proč jsi utekla?“

„Já... nevím! Já vůbec nic nevím! To je ten problém!“ Znovu jsem se rozbrečela.

„Nebreč...“ zašeptal a pohladil mě po vlasech. Podívala jsem se na něj. Zase měl na tváři ten zvláštní úsměv jako předtím. Věděla jsem, co to znamená. Tentokrát jsem to ale byla já, kdo zrušil mezeru mezi námi. Znovu jsme se líbali.

Jak by asi líbal ten kluk ze snu? Napadlo mě. V duchu jsem se okřikla. Nesmysl! Na co to myslíš?! Jenže ta představa se mi pořád vkrádala do hlavy. Zmlkni mozku!

Musela jsem se smát, jak směšně to znělo – zmlkni mozku. Začínám vážně pochybovat o svém duševním zdraví.

„Něco vtipného?“ zeptal se Alec.

„Nic já jen...“ znovu jsem se uchichla.

„Co tady děláte?!“ vtrhla dovnitř Katie.

„Vážně budu muset začít zamykat.“

„Jo, aha. Promiňte. Vyrušila jsem vás?“ omlouvala se a přitom se na nás významně podívala.

„Vlastně jo. Rušíš,“ odpověděl jí Alec. Katie na mě mrkla a odešla.

Zkoumavě jsem se podívala Alecovi do tváře. Je hezčí než ten záhadný kluk? Není. S ním se prostě nemůže rovnat. Jenže on neexistuje. Je jen smyšlenou součástí mých „vlčích snů“.

Najednou se mi před očima zjevil další záblesk. Nebo vzpomínka? Seděla jsem na dokonale kulaté louce plné květin a vedle mě byl on. Z vlčích snů. Opravdu je jen výplodem mé fantazie?

Doufám, že se vám kapitola líbila. Jsem teď celkem zaneprázněná. :D Vyrábím obrázky a nápisy do shrnutí. Taky jsem se pokusila o svou první jednorázovku. :) Pokud by vás to zajímalo, tak si ji určitě přečtěte.

Co se týče příznivců Jacoba - nebojte se. Jacob brzy přijde na scénu a nehodlá se své Ness jen tak vzdát. Víc neprozradím. ;)

Tak co? Má cenu pokračovat? :)

← 10. kapitola x 12. kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí sny - 11. kapitola: