Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí instinkt - Kapitola 9.

09.08.2010 (07:45) • Marcus1932 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1432×

Prosím, nezapomeňte na komentáře :)

Edward:

Jediná věc, kterou jsem vnímal, byla bolest. Ta palčivá a neutichající bolest. Zmítal jsem se v agónii a řval jsem bolestí, ale tohle všechno, se odehrávalo jenom v mojí hlavě. Nebyl jsem schopen promluvit, natož se pohnout. Jakoby v dálce jsem slyšel ženský pláč, ale v tu chvíli mi bylo všechno jedno. Čas jakoby se pro mě zastavil a já čekal, až si mě vezme smrt.

Mé tělo se vzneslo ze země a vplulo dovnitř do domu. Bylo to zvláštní. V mysli jsem natahoval ruku směrem k nebi a čekal jsem na ono pověstné bílé světlo. Najednou jsem začal klesat. Když ne do nebe, tak do pekla. Už jsem cítil, jak mě olizují pekelné plameny, ale přestal jsem klesat. Pod sebou jsem cítil něco měkkého, ale nemohl jsem přijít na to, co to bylo.

Malé štípnutí v ohybu pravé ruky. Začalo se stmívat. Už jsem nevnímal nic. Ani bolest, ani smrt. Pohltila mě nekonečná prázdnota.

„Edwarde, zlatíčko…“

„Vypadá to, že je mimo nebezpečí, ale znepokojuje mě ta vysoká horečka.“

„Proboha Carlisle, co když se to nezlepší.“ Bylo dost podivné, jak si se mnou zahrávalo vlastní podvědomí. Vlastně jsem ani nevěděl, jestli bych měl nějaké podvědomí mít. Konec konců byl jsem mrtvý. Nic méně, ty hlasy pořád nechtěly dát pokoj. Kdybych nebyl mrtvý, poprosil bych ty hlasy, aby mě konečně nechaly odpočívat v pokoji.

Ucítil jsem škubnutí na krku.

„Au, sakra, to bolelo. Jestli má být tohle posmrtný život, tak je to pěkná otrava.“ Pokusil jsem se otevřít oči, ale nepovedlo se mi to úplně. Zkusil jsem to znovu. Viděl jsem nějaké rozmazané siluety. Přemýšlel jsem, kdo by to mohl být, ale nikdo mě nenapadal. Párkrát jsem zamrkal a postavy před mýma očima se začaly rozjasňovat.

Bylo nepravděpodobné, že by teta a strejda umřeli také. Začal jsem proto vážně uvažovat o tom, že možná nejsem tak úplně mrtvý. Chtěl jsem promluvit, abych dal najevo, že jsem jakž takž při vědomí, ale z úst mi uniklo jenom jakési zahuhlání.

„Carlisle, slyšel jsi to?“

„Edwarde, Edwarde, zlatíčko jsi vzhůru? Díky bohu! Jak ti je?“ Esme mě zasypala tolika otázkami, že se mi z toho až zatočila hlava.

„Esme, nech toho chudáka. Musí ještě hodně odpočívat, ale je to chlapák. Ten se z toho dostane.“
Bylo milé slyšet známé hlasy. Konečně jsem si byl jistý, že jsem skutečně naživu. Jediný problém byl, že energie jsem neměl nazbyt. Zavřel jsem oči a upadl jsem do říše snů. Nebo spíš nočních můr. Pořád se mi zdál ten samý sen. Pořád dokola mě pronásledovaly ty zelené oči v doprovodu onoho děsivého smíchu.

Jak plynul čas, měl jsem pořád víc a víc síly. S mluvením to pořád ještě nebylo ono, ale to bylo nejspíš v důsledku mého zranění. Už jsem si dobře uvědomoval, co se semnou stalo. Když se mě ale někdo ptal, vždycky jsem vynechal tu část o stařeně a pekelné zrůdě. Prostě jsem všem tvrdil, že to byl jenom obyčejný vlk.

Myslím, že byl zrovna čtvrtek. Carlisle mi přišel vyměnit obvazy a já měl konečně tolik sil, že jsem se poprvé od té doby dokázal posadit na posteli. 

„Opatrně, musíš se šetřit,“ upozorňoval mě Carlisle, ale já jsem se cítil až nezvykle dobře. Vypadal jsem sice trochu jako mumie, ale rozhodně jsem se tak necítil. Když mi Carlisle začal odmotávat obvazy, kterými jsem měl omotaný celý hrudník a potom mi ze zad opatrně sundával gázu, která zakrývala ty hluboké škrábance, čekal jsem, že ucítím nějakou bolest, ale nic. Carlisle se zarazil.

„Bolí tě tohle?“ ptal se mě Carlisle, když mi rukou přejížděl po zádech.

„Ne, vůbec o tom nevím,“ odpověděl jsem mu popravdě.

„Hmm, zajímavé, opravdu zajímavé. Myslím, že bys měl něco vidět,“ řekl Carlisle překvapeně a podal mi zrcátko, abych si viděl na záda. Podle všeho bych měl mít hluboké krvavé šrámy. Ovšem to, co jsem teď na vlastní oči viděl, se ani trochu neslučovalo s mojí představou. Místo oněch hlubokých škrábanců jsem měl na zádech jenom růžové vystouplé jizvy.

Tázavě jsem se podíval na Carlisla, ale on jen pokrčil rameny.
„Počkej, ještě je tu jedna věc,“ řekl Carlisle a pomalu mi odlepil velkou náplast z krku.

„Přesně jak jsem si myslel. Pozoruhodně rychle ses uzdravil a navíc se ti téměř úplně zahojily rány na zádech i na krku. Určitě pro to musí být nějaké vědecké vysvětlení, ale momentálně mě žádné nenapadá.“ Zrcátko, které jsem měl stále v ruce, jsem namířil proti sobě, abych si viděl na krk. Bylo to přesně tak, jak řekl Carlisle. Nevěřil jsem vlastním očím. Na krku jsem měl zřetelný otisk zvířecích zubů. Vypadalo to hodně drsně. Moje zranění z boje. Holky z toho budou šílet.

Přejel jsem prsty po vystouplé jizvě a cítil jsem každou prohlubeň, kterou po sobě zanechal nespočet ostrých zubů. Vypadalo to jako obtisk zubů u zubaře.

Carlisle zavolal Esme a ta se přihnala jako vichřice. Když mě viděla, že sedím na posteli, spráskla ruce a začala děkovat bohu. Rychle přišla k posteli a objala mě, ale pak si uvědomila, že mě mačká tam, kde mám mít krvavé rány a začala se mi omlouvat. Zarazil jsem ji a řekl, ať se mi podívá na záda. Napřed nechápala a vidina toho, že uvidí moje rozervaná záda, se jí nelíbila, ale když se podívala, začaly se jí po tvářích kutálet slzy radosti.

„Miláčku, ty jsi ten nejlepší doktor na celém světě. Jak jsi to dokázal?“ opěvovala Esme Carlisla a pevně ho objímala, on to ale uvedl na pravou míru a řekl jí, že s tím nemá nic společného.

Příští den ráno jsem se probudil a tak odpočatý jsem snad ještě nikdy necítil. Nic mě nebolelo a měl jsem energie, že bych mohl skákat po stromech jako Tarzan. Vyskočil jsem z postele, protáhl se a pak jsem rychlým krokem vyrazil do koupelny. Teď jsem potřeboval jenom jedno jediné a to byla sprcha.

Skoro celý týden jsem ležel v posteli. Byl jsem zpocený, ulepený a smradlavý. Vlezl jsem si pod sprchu a užíval jsem si osvěžující účinky tekoucí vody. Umyl jsem si hlavu a začal jsem si mydlit tělo. Na zádech jsem se na chvilku zarazil, protože to byl nezvyk cítit pod prsty něco, co tam nepatří, ale o zranění jsem už vůbec nevěděl, tak jsem normálně pokračoval dál.

I přesto, že jsem se cítil jako rybička, tak mi můj ošetřující lékař, kterým nebyl nikdo jiný než Carlisle, nařídil ještě jeden týden v klidu na lůžku. Byla to hrozná otrava, ale co se dalo dělat. Nebýt toho, že jsem měl notebook, asi bych se zbláznil. Všemožně jsem brouzdal na netu a jednou mě napadlo, že bych mohl napsat kámošovi z L.A. mail, jak se mi tu daří a tak. Nezapomněl jsem mu napsat jaká je to hrozná díra a také o mojí nedávné nehodě. Samozřejmě, že jsem mu napsal verzi, kterou jsem říkal všem. Pravdu jsem věděl akorát já a chtěl jsem, aby to tak i zůstalo.
Esme měla očividně radost z toho, že musím být ještě doma. Pořád mě jenom obskakovala a mě už to popravdě řečeno začínalo lézt na nervy. Jak já jsem se těšil, až budu moct jít znovu do školy. Vím, zní to hrozně divně, ale je to tak.

Asi ve středu se mi konečně povedlo přesvědčit Carlisla, že mi nic není a tak je naprosto zbytečné ležet v posteli. Jednoho opatření se mi sice povedlo zbavit, ale to neměnilo nic na tom, že mi Carlisle chodil každý den kontrolovat jizvy. Prakticky na nich nebylo nic ke kontrolování, ale Carlisle se nenechal odbýt a pořád mi je mazal nějakou bylinnou mastí.

Konečně byl pátek, den mého osvobození ze spárů šíleného lékaře a jeho ďábelsky dokonalé ženy. Ráno probíhalo jako obvykle, ale po snídani jsem se místo do pokoje vydal ven. Procházka do lesa nepřipadala v úvahu a tak jsem se rozhodl, že aspoň prozkoumám okolí domu.  K mojí smůle to nebyla záležitost na dlouho. Když jsem se vrátil domů, Esme akorát s někým telefonovala. Po chvilce zavěsila a usmála se na mě.

„Odpoledne přijede šerif Swan, aby se tě zeptal na pár otázek ohledně toho útoku.“ Byl jsem štěstím bez sebe, ale co se dalo dělat. Dobu do oběda jsem strávil v pokoji. Sedl jsem si k počítači a čekal jsem, že mi bývalý kamarád odpoví aspoň na mail, ale to jsem se spletl. Teď už určitě celá škola ví, že mě pokousalo nějaký zablešený psisko.

Oběd byl výborný jako vždy. Steaky s česnekovými bramborami se Esme opravdu povedly. Většinou jsem si dával steak propečený, ale z nějakého neznámého důvodu jsem měl dnes chuť na krvavý. Byl jsem hladový jako vlk a jídlo do mě padalo jako do bezedné propasti. Bohužel jsem si nemohl dát po obědě ani šlofíka, protože šerif přijel asi půl hodiny po tom, co jsme dojedli.

Carlisle jako pán domu otevřel dveře, přivítal šerifa a pozval ho dál. Esme se už z kuchyně ptala, jestli si dá něco k pití. Zaslechl jsem ale ještě jeden hlas, který jsem znal a který přišel se šerifem. Carlisle vstoupil do obýváku, hned za ním šerif a v těsném závěsu Bella. Úplně jsem zapomněl, že je to šerifova dcera.

„Edwarde, tohle je šerif Swan. Přišel ti položit pár otázek.“

„Šerife, tohle je můj synovec Edward,“ představil nás Carlisle a nabídl návštěvě, aby se posadila.

„Ahoj Edwarde,“ pozdravila mě Bella, „jak ti je? Když jsem slyšela, že tě napadlo nějaké zvíře v lese, hrozně jsem se lekla. Co tě to vůbec napadlo, procházet se v noci v lese. Mohl si umřít. Já jsem tedy ráda, že jsi neumřel, ale mohl jsi. A kdyby tě to zvíře nezabilo, tak si od něj mohl chytit třeba vzteklinu.“ Vykuleně jsem na ní koukal a ona pokračovala pořád dál. Byla k nezastavení. Naštěstí mě zachránil šerif.

„Bello, to už by stačilo. Vždyť nám všem vymluvíš díru do hlavy,“ zarazil jí a rozesmál se.

„Hups, moc se omlouvám. Když jednou začnu mluvit, tak nevím, kdy mám přestat. Jo a ještě jedna věc.“ Už jsem se bál, že zase začne drmolit, ale naštěstí se tak nestalo.

„Přinesla jsem ti poznámky ze školy,“ řekla a zamávala na mě sešitem, který vytáhla z tašky.

„Tak, Edwarde, jak už si slyšel, mám na tebe pár otázek,“ pokračoval šerif, když ho konečně Bella pustila ke slovu.
„Co si pohledával takhle pozdě večer v lese?“

„No, když jsem šel odpoledne do lesa, tak pozdě rozhodně nebylo, ale tak nějak jsem zabloudil.“

„Aha, z toho plyne, že mi asi neřekneš, ve které části lesa tě to zvíře napadlo,“ řekl šerif zklamaně a já na odpověď jenom zavrtěl hlavou.

„Nevšiml sis na tom zvířeti něčeho, podle čeho bychom ho mohli třeba poznat?“

„Ne, bohužel. Byla tma, ale i tak mi to přišlo jako obyčejný vlk. Byl jsem prostě jenom v nesprávný čas na nesprávném místě.“ Nebylo mi zrovna příjemné lhát policii, ale stejně by mi nikdo nevěřil, tak jsem si chtěl ušetřit trapas.

„No, dobře, to je pro dnešek asi všechno. Kdyby sis na něco vzpomněl, tak mi určitě zavolej,“ řekl šerif a podal mi svojí vizitku.

Běžel jsem lesem, ale neutíkalo se mi dobře. Moje nohy nebyly stavěné pro běh po dvou. Odrazil jsem se a dopadl na všechny čtyři. Konečně jsem našel ten správný způsob. V nose mě pálila nádherná vůně, která mě přitahovala jako silný magnet. Místy jsem narážel na malé kaluže, které mě přiváděly k šílenství. Snažil jsem se co nejrychleji dostat ke zdroji té slastné vůně. Už jsem ji viděl mezi stromy. Ačkoli byla naprostá tma a mezi hustými stromy bylo slabě vidět světlo Měsíce, viděl jsem naprosto dokonale. Moje kořist zběsile utíkala, ale já se víc a víc přibližoval. Ohlédla se na mě. V očích, které měla rozmazané od slz, měla vepsanou smrt. Smrt, která přicházela společně se mnou. Zakopla. To byla moje šance a já jí nehodlal promarnit. Zastavil jsem se. Neznámá dívka se na zemi obrátila a začala couvat a při tom hlasitě vzlykala. Zhluboka jsem nasál tu euforickou vůni. Vycenil jsem zuby a připravil jsem se ke skoku. Přistál jsem přímo před ní. Začala hystericky ječet. Ten zvuk mi rval uši. Jediným mocným máchnutím jsem ji umlčel. Okolní stromy skropila sprška čerstvé krve. Přede mnou leželo tělo mrtvé dívky. Z jejího rozpáraného břicha se řinula krev. Začal jsem tu sladkou tekutinu olizovat, ale to mi nestačilo. Zakousl jsem se do krku a chlemtal jsem jako žíznivý pes. Byl jsem jako šílený. Nevěděl jsem co se to se mnou děje. Podíval jsem na svoje ruce, ty tam ale nebyly. Místo nich jsem spatřil ohromné tlapy s velkými ostrými drápy.

Autor: Marcus1932 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí instinkt - Kapitola 9.: