Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí instinkt - Kapitola 7.

05.07.2010 (11:00) • Marcus1932 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1311×

Edward:

Sedl jsem si do lavice a přemýšlel jsem, co asi teď probírají. Jasně mohl jsem se zeptat té přehnaně kamarádské Belly, ale to znamenalo další rozhovor a přesně o ten jsem nestál. Do školy jsem přijel o dost dřív, ale čas, který jsem měl k dobru, nějak podezřele rychle utekl. Ani jsem se nenadál a už do dveří se zvoněním vcházel učitel.

„Dobrý den třído,“ pozdravil nás učitel hlubokým nabručeným hlasem, ze kterého mi hned bylo jasné, že hodiny matematiky nebudou patřit mezi ty oblíbené.

„Jak jistě vaše televizí otupělé mozky zaznamenaly, máme mezi sebou nového studenta.“

„Pro toho, kdo to nezaznamenal a umí aspoň trochu počítat, sedí pan…“ na chvilku se zarazil a přes tlusté brýle zašilhal do papíru, který měl na stole.

„Cullen v první lavici a určitě by se nám chtěl představit.“ Tak přesně toho jsem se bál. Představování v nové třídě je to nejpotupnější, co po vás může učitel vyžadovat.

„No prosím, pojďte k tabuli,“ řekl učitel a falešně se na mě usmál. Povzdych jsem si a úsměv jsem mu s neskrývaným odporem oplatil. Vstal jsem z lavice a pomalým krokem jsem došel k tabuli. Pohledy všech ve třídě mě bodaly do zad jako jehly. Otočil jsem se směrem ke třídě a otráveným hlasem jsem spustil.

„Ahoj, jmenuju se Edward Cullen. Přistěhoval jsem se z L.A. kvůli jisté… události a bydlím u tety a strýce kousek za městem. Déšť vyloženě miluju, takže je to tady fakt boží,“ řekl jsem ironicky.

„Má někdo nějaký otázky?“ nadhodil jsem jen tak a doufal jsem, že se toho nikdo nechytne. Díky bohu byla třída zticha. Jenom v zadní lavici si něco šuškaly dvě pipinky a děsně nenápadně po mně pokukovaly. Po chvilce trapného ticha jsem se sebral, že si půjdu sednout zpět do lavice, ale jenom co jsem udělal první krok, chytil mě učitel za rameno.

„Ale kampak? Když už tady jste, tak si ověříme úroveň Los Angelesské výuky.“ Pár kluků, kteří si podle jejich směšného vzezření a akné posetými obličeji jenom hrálo na machry, se začalo potichu smát. Otočil jsem se a učitel mi podal fix. Přistoupil jsem k tabuli a tak trochu jsem se bál co mi dá za příklad, abych se hned první den neztrapnil. Štěstí mi hrálo do karet. Vyfasoval jsem jeden z příkladů, které jsme počítaly už v prváku. Bez potíží jsem došel ke správnému výsledku.

„No, výborně pane Cullene. Jsem rád, že aspoň někdo z mojí třídy nemá v hlavě piliny. Píšu vám jedničku a už si jděte sednout,“ pochválil mě učitel a hned si známku zapsal. Sebevědomě jsem šel zpět do lavice. Sedl jsem si, pod stolem jsem si dal nohu přes nohu a následně ruce za hlavu. Hned po mě si vzal učitel do parády jednoho z těch frajírků. Nebylo překvapení, že příklad nespočítal, ale ještě k tomu se otáčel na svoje kamarádíčky a dělal znuděné grimasy. Prostě buran, co si budeme povídat.

„No, to je překvapení pane Goldsteine. K vašim známkám přibyla další baculatá pětka. Kdybyste se o víkendu místo popíjení piva podíval do učebnice a připravil se na dnešní zkoušení, jak jsem vám radil, mohlo to dopadnout jinak. Vezměte si příklad z pana Cullena a připravte se, že vás příští hodinu opět vyzkouším.“ Znělo to krásně. Měl jsem pocit zadostiučinění, ale pohled, který po mě střelil „mistr Beďarstein“ už nebyl tak hezký.

„Jak si to věděl?“ ozval se za mnou šepot. Otočil jsem se a nebyl to nikdo jiný, než Bella přikrčená jako nějaký špión.

„Co, co to děláš? To je tady u vás normální hrát si při matice na Ethana Hunta?“

„Promiň, na koho?“ zeptala se, ale to jsem radši nekomentoval, protože kdo nezná Mission Impossible, ten jako by ani nebyl.

„To je jedno, na co ses to ptala?“

„Jak jsi vypočítal ten příklad. Tuhle látku jsme začali brát teprve nedávno a ty už to umíš jakoby nic,“ vyzvídala agentka Swanová.

„Tse, brnkačka.“ Mávnul jsem rukou a otočil jsem se zase dopředu. Hodina matematiky se táhla jako smrad, ale u těch ostatních už to bylo o poznání lepší. Angličtina utekla ani nevím jak. Mluvit umím a pravopis mi nikdy problémy nedělal, takže mě nic nepřekvapilo. V historii zrovna probírali 2. světovou válku. Táta má doma v L.A. poměrně velkou sbírku zbraní a knihy s válečnou tématikou bych snad ani nespočítal. Už od mala jsem se v nich prohraboval, takže o válce toho vím dost. Jako další na mě čekala biologie. Konečně něco, co jsem neznal. Pitvání žáby by bylo v L.A. určitě označeno za out a kekel, tudíž se ho nikdo neodvážil zařadit do učebních osnov. Tohle byla jediná hodina, na které se pracovalo ve dvojicích. Vzhledem k tomu, že měl ocásek Newton jiný rozvrh, nevyfasoval jsem do dvojice nikoho jiného než Bellu. Byl jsem radostí bez sebe. Určitě se bude zase vyptávat.

Učitel dal každé dvojici pracovní nástroje, dva páry gumových rukavic a jako bonus mrtvou žábu. Bella si nandala rukavice a s odporem do žáby šťouchla prstem. Mrtvolka se trochu zavlnila a z pusy jí vytekla divná zelená tekutina, ale to už Bella nerozdýchala. Zvedl se jí žaludek a utíkala ven ze třídy. Jenom jsem pevně doufal, že to stihne na záchod. Vidět hned první den pozvracenou chodbu by byl opravdu silný zážitek.

„No co, aspoň se mě nebude na nic vyptávat,“ řekl jsem si v duchu a natáhl si gumové rukavice. Učitel mezitím vysvětloval jak na to, ale já jsem to díky dávící se Belle neslyšel, tak jsem vzal do ruky skalpel a prostě jsem žábě rozkuchl břicho. Smrad to byl pořádný, to vám teda povím. Dokonce i mě se zvedl žaludek, ale jsem přece chlap, tak jsem se kousek stranou nadechl čerstvého vzduchu a šel jsem pokračovat. Sám jsem byl překvapen, že mám po tak nechutné hodině vůbec pomyšlení na jídlo.

Nastala doba obědu a já byl zvědavý, jaký druh alchymie tady uvidím. Vzal jsem si tác a zařadil jsem se do fronty, která se táhla podél jídelny.

Konečně jsem se už blížil k výdejnímu pultu. Na výběr byla nějaká pochybná žlutá, oranžová a zelená kaše, které vypadaly spíš jako strava pro kosmonauty než oběd ve školní jídelně. Dál to byla sekaná, kuřecí stehna a celkem slušně vyhlížející makaróny se sýrem. Volba byla tedy jasná. K pití jsem si ještě koupil colu a šel jsem hledat volný stůl. Nejspíš při mně stáli všichni svatí, protože jsem našel prázdný stůl, který nebyl pozvracený a ani nestál hned vedle odpadkového koše. Sedl jsem si a dal jsem se do jídla. Jak jsem tak ukrajoval jednotlivá sousta, zaslechl jsem cizí konverzaci.

„Hele, viděla si toho novýho kluka?“

„Myslíš Edwarda Cullena?“

„Jo, to je on. Normálně mi Stacy říkala, že jí Erin říkala, že se bavila s tou ženskou v kanceláři a jako prej v L.A. ve škole někoho zabil, ale ještě se to vyšetřuje, tak ho jenom vyhodili ze školy a poslali ho na převýchovu ke strýci, kterej je bejvalej lampasák.“

To už bylo moc i na mě a začal jsem se smát, jenže mi zaskočil makarón a tak jsem se začal dusit. Až po tom co jsem se napil, jsem se přestal dusit a mohl jsem se znovu pustit do jídla.

„Prosim tebe, to je nějaká blbost. Jeho strejda je doktor Cullen a dělá v nemocnici. Určitě by si pod střechu nevzal nikoho, kdo spáchal vraždu. Určitě nikoho nezabil a navíc, podívej se jak je krásnej,“ řekla druhá holka té první a ukázala směrem ke stolu, u kterého jsem seděl. V tom okamžiku se celá parta drben, co seděly u stolu asi 3 metry ode mě, otočila a překvapeně na mě všechny zíraly.

Když jsem si všiml všech těch pohledů, s leknutím jsem sklopil hlavu a vyprskl jsem smíchy. Rychle jsem do sebe naházel zbytek oběda a odnesl jsem tác. Venku se udělalo trochu líp a do další hodiny mi zbývalo ještě dost času. Rozhodl jsem se, že si půjdu sednout do auta, kde bych mohl být izolován od všech nepříznivých maloměstských vlivů. Jak jsem si usmyslel, tak jsem i udělal a stálo to za to. Cestou po parkovišti se ještě pár lidí otočilo, ale už to nebylo tak hrozné jako ráno.

Když jsem za sebou zavřel dveře od auta, jako bych se ocitl v jiném světě. Bylo tam krásné ticho a nikdo mě neotravoval. Zavřel jsem oči, abych si trochu utřídil myšlenky. Čas se za tu dobu ale zbláznil a připadalo mi, že běžel o hodně rychleji než normálně. Když jsem otevřel oči a podíval jsem na hodiny na palubní desce, vyděsil jsem se. Už byl skoro čas jít na další hodinu.

Do tělocvičny jsem dorazil skoro jako poslední. Vzhledem k tomu, že jsem dostal rozvrh až dneska, nevěděl jsem, že je tělák. Šel jsem se nahlásit slečně Robinsonové, což byla vysoká vysportovaná a dost atraktivní blonďatá učitelka na tělák. Hezky se na mě usmála a řekla mi, abych se posadil na lavičku v tělocvičně a díval se, jak probíhá hodina. Na první dojem jsem usoudil, že na těhle hodinách se mi bude líbit.

Šel jsem do tělocvičny a posadil jsem se. Vevnitř už kluci hráli basket a holky zkoušely nějaký ujetý roztleskávací sestavy. Pořád mi ale připadalo lepší, sledoval holky, než skupinku idiotů, co si chtějí něco dokázat. Hodně jsem se nasmál, když holky zkoušely pyramidu. Tolik pádů jsem pohromadě už dlouho neviděl. Hodina ubíhala a vypadalo to, že dnes je volná zábava. Z toho ustavičného šklebení mě začínala bolet pusa, tak jsem na chvilku otočil na stranu, kde se hrál basket.

„Hej, Cullene!“ ozval se najednou ten nepříjemný arogantní hlas, který jsem už dneska slyšel na matice. Samozřejmě patřil tomu rádoby frajírkovi Goldsteinovi.

„Proč sedíš na lavičce? Bojíš se snad, že by sis udělal bebí? My tady hrajeme tvrdě, to není nic pro padavky, jako jsi ty.“

„Odpal, Goldsteine,“ řekl jsem mu prostě a otočil jsem se zpět k těm nešťastnicím, kterým se sestava pořád ne a ne povést.

„Pozor, slečinka se bojí,“ pokračoval ten blbec v otravování. Periferním viděním jsem viděl, jak napřahuje ruku s míčem a chce ho po mně hodit. Otočil jsem se zpět a míč jednou rukou chytil. Už jsem měl dost těch jeho blbejch keců. Vstal jsem s míčem z lavičky a šel jsem směrem k tomu tupounovi.

„Co kdybys přestal kecat a začal hrát,“ řekl jsem a vší silou jsem po něm hodil míč. Stěží ho chytil, ale přitom se tvářil, jakoby to nic nebylo.

„Ale, ale. Komupak tady narostly koule,“ řekl s úšklebkem Goldstein a začal s míčem driblovat. Pokoušel se prohazovat si míč mezi nohama, ale vůbec mu to nešlo a vypadalo to spíš vtipně. Rychlým pohybem ruky jsem mu míč sebral, otočkou jsem ho obešel a zamířil jsem ke koši. Když jsem se dostatečně přiblížil, vyskočil jsem a zavěsil jsem míč do koše. Když jsem se pustil obruče a dopadl jsem na nohy, podíval jsem se na svého trapného soupeře a náznakem jsem si smetl špínu z ramena.

K mému překvapení nás sledovaly holky, a když to viděly, tak začaly tleskat a pískat na prsty. Teatrálně jsem se uklonil a šel jsem si sednout zpět na lavičku. Měl jsem takový hřejivý pocit, že jsem toho tupce, který byl teď úplně rudý vzteky, znemožnil. Ani jsem netušil, že mi pozorování holek zabralo tolik času. Sotva jsem se posadil na lavičku, tak zazvonilo.

„Konečně domů,“ pomyslel jsem si a vydal jsem se směrem k parkovišti. Nastoupil jsem do svého Volva, které bylo zaparkované mezi červeným oprýskaným náklaďákem a fialovou Toyotou. Nasedl jsem, nastartoval a hurá domů.

Celý týden probíhal více méně stejně. Ráno vstávat do školy, pak přetrpět pár hodin v tom ústavu, kde už to sice bylo lepší, protože už na mě skoro nikdo nezíral, ale L.A. je L.A. znáte to, po škole domů vyprávět Esme a Carlislovi jak jsem se měl, udělat nějaké úkoly, navečeřet se a po chvilce koukání na televizi jít zase spát.

Konečně byl pátek a já už jsem byl ze školy doma. V pátek jsem měl nejmíň hodin z celého týdne, tak jsem měl odpoledne dostatek času, na cokoliv jsem chtěl. V ten den zrovna venku nebylo nijak krásně, ale i tak jsem si řekl, že se zajdu projít do lesa stejně, jak jsem to udělal minulý víkend. Nasoukal jsem na sebe oblečení do přírody, sešel jsem do kuchyně, abych si dal něco malého k snědku a napil se, u dveří jsem si obul pohorky a už mi nic nebránilo vyrazit vstříc matce přírodě. Ještě než jsem otevřel dveře, Esme vykoukla z kuchyně.

„Přijď včas na večeři,“ řekla s úsměvem. Stoupl jsem si do pozoru, zasalutoval jsem a nahlas jsem řekl: „Provedu, madam!“ Otočil jsem se na podpatku, vzal jsem za kliku domovních dveří a vypochodoval jsem ven do slabého deště. Naposled jsem se otočil. Esme mi zamávala ze dveří a pak je za mnou zavřela.

Do lesa jsem šel stejnou cestou jako minule. Na samotný okraj kde začínaly první stromy, mi to trvalo asi 2 minuty. Tentokrát jsem se rozhodl prozkoumat les trochu hlouběji. Neměl jsem u sebe hodinky, ale předpokládal jsem, že i přes tlustou peřinu šedivých mraků poznám, kdy se začne stmívat a nastane tak čas, abych se vrátil domů. Jak jsem tak procházel mezi stromy, úplně jsem ztratil pojem o čase. Sám ani nevím, o čem jsem přemýšlel, ale musela to být velká myšlenka, když mě zaměstnala na tak dlouho.

Nedaleko mě jsem zahlédl husté křoví. Teď už jsem taky věděl, že jsem před odchodem neměl vypít tolik vody. Volání přírody bylo silnější a tak jsem využil ono křoví k vykonání potřeby. Ohromně se mi ulevilo a připadal jsem si o dost lehčí. Teprve po tom co jsem vykonal svojí potřebu, jsem si všiml, že v křoví něco je. Byla tam zarostlá nějaká prastará z kamene vytesaná socha. Chvilku jsem přemýšlel, jak tam je asi dlouho a k čemu tak mohla sloužit, ale za chvilku mě to přestalo bavit. Hlavu jsem měl provětranou až až, tak jsem si řekl, že se pomalu vrátím domů.

„Jak se opovažuješ zneuctít památku mích předků?!“ ozvalo se za mnou. Rychle jsem se otočil, ale nikoho jsem neviděl.

„Vyrušit takto jejich věčný odpočinek!“ ozvalo se zase za mnou, ale tentokrát když jsem se otočil, stála asi 3 metry přede mnou stará babča zabalená nejspíš ve vlčí kůži. Měla stříbrné vlasy, vrásčitou kůži a nejspíš to byla indiánka.

„Fuj to jsem se lekl. To nemáte nic lepšího na práci, než v lese v dešti děsit lidi?“ zeptal jsem se stařenky s úsměvem na rtech. Ona se ale vůbec netvářila, že by se bavila. Její scvrklý obličej vypadal spíš hodně rozzlobeně.

„Vy mladí si ničeho nevážíte! Za to, že si pošpinil posvátnou sochu, tě stihne strašlivý trest! Všemocní duchové předků, dejte mi sílu v tento magický den, abych pomstila rouhání tohoto zkaženého mláděte.“ Divadlo to bylo hezké, ale na něco takového jsem neměl náladu. Dal jsem se do kroku, obešel jsem stařenu a pokračoval jsem zpět cestou, odkud jsem přišel.

„Já tě proklínám!“ křičela za mnou ona podivná persóna.

„Proklínám tě, Edwarde Cullene!“ Zůstal jsem stát na místě jako opařený.

„Jak může znát moje jméno?“ ptal jsem se sám sebe, ale usoudil jsem, že zná třeba Carlisla nebo mě viděla ve městě, každopádně mi to přišlo v daný okamžik dost divné. Otočil jsem se, abych se jí zeptal, odkud mě zná, ale už tam nebyla. Rozhlížel jsem se všude kolem, ale byla prostě pryč. Nedovedl jsem si to vysvětlit. Už jsem se chtěl vydat domů, ale vtom začal foukat tak silný vítr, že mě povalil na zem. Býval bych přísahal, že jsem v tom větru slyšel něčí ďábelský smích. Jak rychle začal foukat, tak i rychle přestal a já jsem se mohl zvednout ze země a vydat se na cestu domů. Vstal jsem, ale les kolem sebe jsem vůbec nepoznával. Bylo to jako bych překročil bludný kořen. Dal jsem se tím směrem, o které jsem usoudil, že by tudy mohla být nejpravděpodobněji cesta domů, ale bylo mi to houby platné. Přišlo mi, že zacházím pořád hlouběji do lesa a navíc už bylo šero. Díky rychlému stmívání jsem se v okolí nedokázal zorientovat. Mohl bych zjistit směr třeba podle hvězd, ale to bych to musel umět a nesmělo by být tak zataženo.

Čím dál jsem zacházel do lesa, tím byla větší tma. Zakopával jsem o kořeny stromů, které byly nahuštěné u sebe a do obličeje mě šlehaly větve. V duši mi zaplál plamínek naděje, protože jsem mezi stromy zahlédl světlo. Vydal jsem se tím směrem, ale k mému zklamání a zároveň překvapení to bylo světlo Měsíce. Celé nebe bylo zatažené, jenom Měsíc, kolem kterého byla zlověstná červená aura, svítil na nebi jako nějaké obrovské oko. Celé mi to přišlo nějaké povědomé. Ten Měsíc, ta malinká mýtina, na kterou jsem zrovna přišel.

„Kde jsem to jen sakra viděl,“ přemítal jsem v duchu, ale stále jsem na to nemohl přijít. Rozhlížel jsem se kolem sebe, ale nic jsem neviděl. Zvuky nočního lesa nebyly zrovna příjemné. Byl jsem rád, že svítí aspoň ten Měsíc, i když jeho světlo vypadalo stejně děsivě jako les sám. Mezi stromy za mnou se něco pohnulo. Prudce jsem se otočil.

„Haló, je tam někdo?“ Tahle věta jakoby se mi objevila v hlavě, ale byla napsaná krví. Mojí krví. Už mi to do sebe začínalo zapadat. Ten sen, který se mi nedávno zdál. Všechno až na maličkosti bylo stejné. Jestli jsem se nemýlil, tak mezi stromy se za chvilku objeví něco, na co rozhodně nehodlám čekat. Začal jsem couvat, ale už bylo pozdě. Přesně jako ve snu se ozval ten nejděsivější zvuk, jaký jsem kdy slyšel. Po chvilce se mezi stromy objevil pár zeleně svítících očí, pod kterými se leskly bílé vyceněné zuby.

„Je tohle můj konec? Dokážu tomu hrozivému stvoření utéct?“ ptal jsem se sám sebe. Jen jediná věc byla jasná. Útěk je má jediná šance na přežití.