Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí instinkt - Kapitola 6.

07.06.2010 (18:45) • Marcus1932 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1266×

Pokud se Vám moje povídka líbila, nezapomeňte zanechat komentář :)

Edward:

V lese to krásně vonělo po dešti, který pozvolna ustupoval. Procházky v přírodě jsem sice zrovna nevyhledával, ale po téhle se mi krásně vyčistila hlava a možná, že už se mi nebudou zdát ani ty nesmysly z odpoledne. I přes tu šedivou peřinu bylo poznat, že už se připozdívá. Vydal jsem se tedy zpět k domu. Jak jsem byl zamyšlený, ani jsem si nevšiml, jak jsem šel hluboko do lesa, ale najít cestu mi naštěstí netrvalo příliš dlouho.

Cestou k domu jsem stále víc přemýšlel o tom, jaké to bude zítra ve škole. Vybavovaly se mi ty nejhorší scénáře, jako že jediné volné místo ve třídě bude v zadní lavici vedle nějaké uťápnuté intošky, se kterou nikdo nechce sedět. Při té představě jsem se oklepal a trochu jsem přidal do kroku. Brzy už jsem bral za kliku vchodových dveří a byl jsem rád, že jsem konečně doma v teple.

Zhluboka jsem se nadechl a nasál jsem vůni hovězího masa.

„Hmm, copak to bude tentokrát?“ pomyslel jsem si.

Z té vůně se mi začínaly sbíhat sliny. Svlékl jsem si bundu, pořádně očistil boty a vyrazil jsem do kuchyně, kde stála Esme jak jinak, než u sporáku a opékala obrovské hamburgery. Zůstal jsem tam stát s pusou otevřenou, a jenom jsem zíral na ty flákoty. Pak jsem si na kuchyňské lince všiml kečupu a hořčice. Hned vedle stála mísa s různými druhy natrhaných salátů, a co by to bylo za hamburgery bez housek. Teda jestli se tomu ještě vůbec dá říkat houska, když je to velké pomalu jako půlka chleba

„To je dobře, že už si doma. Začínala jsem mít strach,“ řekla Esme s milým úsměvem.

„Vždyť ještě není venku ani tma,“ uklidňoval jsem jí. „Po té procházce v lese mi pořádně vyhládlo a večeře vypadá fantasticky.“ Složil jsem Esme poklonu. Opět se na mě usmála. Obrátila maso a znaleckým okem zhodnotila stupeň propečení.

„Sama bych si už dala, ale ještě to není hotové. Myslím, že tak za čtvrt hodiny by mohla být večeře na stole,“ řekla Esme a začala se věnovat přípravě „housek“.

***

V pondělí ráno mě probralo otravné zvonění budíku. V tu chvíli jsem si přál mít po ruce kladivo. Ten zmetek uřvaný by už navždy zmlkl a já bych mohl v klidu a pokoji spát dál. K mojí smůle jsem ho po ruce neměl. Po pár pokusech nahmatat poslepu tlačítko, které by ukončilo ten hrozný řev, se mi to konečně povedlo. Posadil jsem se na posteli, prohrábl si rukou vlasy. Vstal jsem a šel jsem se podívat k oknu. Venku už bylo trochu světlo a k mému ohromnému překvapení pršelo. Sice ne moc, ale přece.

Nic nedokáže zkazit náladu tak, jako ranní vstávání do školy v kombinaci s deštěm, ale co se dá dělat. Jako zombie jsem se odšoural do koupelny, abych obstaral potřebnou ranní hygienu. Nageloval jsem si vlasy, opláchl jsem si ruce od přebytečného gelu a vrátil jsem se zpět do pokoje, kde jsem se oblékl. Popadl jsem batoh z podlahy a seběhl jsem po schodech dolů do haly v domnění, že rovnou vyrazím do školy, abych už to měl za sebou.

„No, no, no. Kam tak pospícháš mladíku?“ ozval se z kuchyně hlas tety Esme.

„No, víš, myslel jsem, že raději vyrazím do školy, abych nepřijel hned první den pozdě,“ snažil jsem se vykroutit, jak jen to šlo, ale bylo mi to houby platné.

„V žádném případě, dnes je tvůj velký den. Musíš si dát něco k snídani,“ řekla Esme a vypadala neoblomně, tak jsem se raději nevzpíral.

Ačkoliv jsem se cítil ještě plný ze včerejšího gigantického hamburgeru, dal jsem si k snídani aspoň misku cereálií. Když jsem dojedl, Esme mi podala papírový sáček se svačinou. Ještě jsem popadl z mísy jedno jablko a i se sáčkem jsem ho strčil do batohu. Esme se tvářila spokojeně. Přistoupila ke mně, dala mi pusu na čelo a pohladila mě po tváři.

„Hlavně jeď opatrně, a když se budeš řídit strýcovými instrukcemi, určitě školu snadno najdeš.“ Ještě ni popřála hodně štěstí, a abych si našel spoustu nových kamarádů. Rozloučil jsem se s ní a po schodech do garáže jsem se vydal k autu. Z kapsy kalhot jsem vytáhl klíčky, které jsem tam měl ještě od minule.

Nasedl jsem do svého nového Volva a vyrazil jsem z garáže. Cestu do Forks jsem už znal a Esme měla pravdu. Instrukce, které mi dal Carlisle, mě neomylně dovedly přímo ke škole. Na parkovišti před školou bylo poměrně dost lidí. Jak jsem tak projížděl mezi těmi vraky, kterým tady ve vidlákově nejspíš říkali auta a hledal jsem místo na zaparkování, zmocnil se mě divný pocit, že mě někdo sleduje.

Konečně jsem našel vyhovující místo. Bylo mezi fialovou Toyotou a červeným zrezivělým náklaďákem. Vystoupil jsem z auta, hodil jsem si batoh na záda a zamkl jsem dveře. Podíval jsem se na ten oprýskaný vrak, který stál vedle mě a pousmál jsem se. Když jsem zvedl hlavu, zjistil jsem, že ten zvláštní pocit nebyl jenom pocit. Civěli na mě snad všichni lidé na parkovišti.

„No, to je bezva. Doufám, že na mě nebudou pořádat hon s vidlemi a zapálenými pochodněmi,“ pomyslel jsem si a vykročil jsem k hlavní budově.

Když moji pozorovatele zjistili, že jsem se dal do pohybu a ještě k tomu se blížím směrem k nim, začali dělat jakoby nic. Byli tak nenápadní, až to bolelo. Když jsem procházel davem, nikdo neřekl ani hlásku, ale jakmile jsem otevřel dveře a vešel jsem do budovy, ozval se za mnou hlasitý šum. Tolik lidí na mě ještě nikdy nezíralo, ale co. Celebrita přijela do města, tak ať si zvykají. Na chodbě bylo o poznání míň lidí než na parkovišti, což mi docela vyhovovalo.

Podle Carlislea jsem měl zajít do kanceláře za paní Copeovou. Kancelář nebylo těžké najít. Byly to druhé dveře z kraje chodby. Vešel jsem dovnitř, ale nebyl jsem tam sám. Přede mnou stála nějaká holka s hnědými vlnitými vlasy a o něčem se vybavovala s paní Copeovou.

Jak jsem si jí tak zezadu prohlížel, zjistil jsem, že má docela hezký zadek. Pozdravil jsem, abych tak dal najevo, že tady není sama a že by mohla rozhovor ukončit. Otočila se na mě, aby zjistila, kdo za ní stojí.

„Ahoj, Edwarde,“ pozdravila mě. Byl jsem trochu vyvedený z míry, ale pak mi došlo, že jí znám z toho obchodu se sportovními potřebami. Ale jak ona se jen jmenovala?

„Já jsem Bella. Pamatuješ? Z obchodu.“ Snažila se mi osvětlit.

„Jo, jasně že pamatuju,“ zalhal jsem, abych nevypadal blbě, ale už jsem aspoň věděl, jak se jmenuje a teď už jí snad poznám aspoň zezadu.

„Tak jak se ti líbí na naší škole?“

„No, zatím to docela ujde,“ odpověděl jsem jí, ale už zase jsem lhal. Udělal jsem pár kroků dopředu a přistoupil jsem k pultu, za kterým seděla paní Copeová a téměř nebyla vidět za haldou papírů.

„Dobrý den, jmenuju se Edward Cullen a přišel jsem si vyzvednout svůj rozvrh.“

„Aha, synovec pana doktora. Chvilku počkejte, hned to najdu.“ Otočila se na židli, vstala a došla ke kartotéce.

„Calvin, Cenedyová, Cormack, Creston,… Cullen, tady to je.“ Vyndala složku, vytáhla z ní rozvrh a podala mi ho. K rozvrhu jsem ještě dostal plánek školy a seznam učitelů, kteří mě budou učit.

„Moc děkuju, nashledanou.“ Rozloučil jsem se a šel jsem směrem ke dveřím.

„Počkej na mě, Edwarde, půjdu s tebou,“ ozvalo se za mnou. Povzdechl jsem si a pootočil hlavu. Bella už stála vedle mě, tak jsem se rozloučil s paní Copeovou a vyšel jsem ze dveří.

„Ujmu se tě a ukážu ti školu, jestli chceš,“ vychrlila ze sebe Bella.

„To se hodí, aspoň tady nebudu muset nic hledat,“ pomyslel jsem si.

„No, dobře no, když chceš,“ odpověděl jsem jí s nezájmem a čekal jsem, co bude dál. Bella mi vytrhla z ruky rozvrh a chvilku do něj koukala. Pak se usmála a to podle mě nevěstilo nic dobrého.

„To je super, máme úplně stejný rozvrh,“ zajásala Bella, ale já jsem z toho moc odvařenej nebyl. Podle všeho byla první hodina Matika. To bude peklo.

„Tak pojď se mnou.“ Čapla mě za ruku a táhla mě do třídy na druhém konci chodby. Už tu bylo o dost víc lidí a zase všichni zírali jako husa do flašky. A to, že mě moje bláznivá průvodkyně táhla za ruku byl malý bonus.

Třída už byla téměř plná, a když jsem tam přišel v závěsu za Bellou, nikdo ani nedutal.

„Já sedím v druhé lavici, ale první je volná tak se tam můžeš posadit.“

„No to je bezva, první den ve škole a hned vyčnívám z davu a ještě k tomu v první lavici. To ten den krásně začíná,“ pomyslel jsem si a posadil jsem se na jediné volné místo ve třídě.

Když jsem si sedal, blonďatý kluk se špatně nagelovanou ofinou, který seděl přes uličku vedle Belly, na mě zíral, jakoby ještě nikdy neviděl člověka.

„Micku, přestaň na něj zírat. Víš, jak mu to musí být nepříjemné?“ okřikla ho Bella a on rychle uhnul pohledem. Jenom jsem zakroutil hlavou a hleděl jsem si svého.