Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí instinkt - Kapitola 5.

28.05.2010 (15:45) • Marcus1932 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1595×

Nezapoměňte mi zanechat komentář, ať vím jestli jsem nevyšel ze cviku:)

Edward:

„No, tak to byl při nejmenším zajímavý film,“ konstatoval jsem po skončení Vlkodlaka. Taková klasická lekačka plná utržených končetin a vyhřezlých střev není úplně vhodný film po tak dobrém obědě.

Film trval dobrou hodinu a půl a mně se začalo chtít spát. Krátký odpolední šlofíček ještě nikdy nikoho nezabil. Zaklapl jsem proto počítač, došel jsem k posteli, sundal si boty a natáhl jsem se na ustlané posteli. Chvilku jsem zíral do stropu, ale pak mě začala přemáhat únava, a tak jsem zavřel oči.

Hluboký temný les byl všude kolem mě. Mezerou mezi hustými stromy byl vidět měsíc, který byl právě v úplňku. Nesvítil ale tím typickým jasným světlem. Byl jakoby v mlžném oparu a po obvodu byl krvavě rudý. Nebyl jsem si úplně jistý, ale měl jsem pocit, že to nemůže věstit nic dobrého. Měsíc jakoby mě očaroval a vábil k sobě. Po chvilce zírání na noční oblohu, které vévodil nezvykle veliký měsíc, jsem zamrkal a probral jsem se z transu.

Byl jsem docela rád, že jsem si nevzal světlé spodní prádlo, protože zvuky, které se v lese kolem mě ozývaly, mi na odvaze rozhodně nepřidávaly. Někde za mnou se mezi stromy cosi pohnulo. Prudce jsem se otočil a nenapadlo mě nic blbějšího, než se zeptat: „Halo, je tam někdo?“

To, co se ozvalo jako odpověď na moji hloupou otázku, jsem doufal, že nikdy neuslyším. Při tom hlubokém hrdelním zavrčení mi tuhla krev v žilách a moje nohy jakoby se změnily v kořeny a vrostly do země. Děsivý zvuk se začal přibližovat a po chvilce se mezi stromy objevil pár zeleně svítících očí, pod kterými se leskly bílé vyceněné zuby.

To pekelné zvíře se náhle zastavilo. Prohnulo hřbet a ze svých útrob vydalo to nejděsivější zavytí, které jsem kdy slyšel. To byl povel pro moje nohy, do kterých se najednou vrátil život. Začal jsem utíkat.

Ačkoliv jsem věděl, že mi to nebude nic platné a ten noční tvor mě dožene a nejspíš i zabije, běžel jsem, co mi síly stačily. Nikdy bych nevěřil, že dokážu vyvinout takovou rychlost. Proplétal jsem se mezi stromy a větve mě ostře řezaly do obličeje. V dálce za mnou se ozvalo hlasité zařvání a můj pronásledovatel se dal do pohybu. Stále jsem běžel, ale začínal mi docházet dech. Dusot mohutných tlap se čím dál, tím víc přibližoval. V běhu jsem se otočil, ale to byla osudová chyba. Zakopl jsem o kořen a rozplácl jsem se jak široký, tak dlouhý. Rychle jsem se otočil a začal jsem couvat, když vtom jsem zády narazil do stromu.

„Tak, to je můj konec.“ Pomyslel jsem si a jenom jsem s hrůzou sledoval smrt v podobě ohromného zvířete, jak se ke mně neodvratně blíží. Už bylo téměř na dosah. Viděl jsem ty velké zelené oči, jak se rychle přibližují. Bestie po mně skočila a já si dal instinktivně ruce před obličej.

„Ne! Ne!“ zařval jsem a posadil jsem se na posteli. Nemohl jsem popadnout dech a byl jsem celý zpocený. Hned mi bylo jasné, že asi nebyl nejlepší nápad koukat se před odpoledním spánkem na horor s touhle tématikou. Setřel jsem si pot z čela a vstal jsem z postele. Došel jsem si do koupelny opláchnout obličej a pak jsem se vrátil zpět do pokoje. Pořád ještě trochu zadýchaný jsem přistoupil k oknu a podíval jsem se ven. Už skoro nepršelo. Ani nevím, jak mě to napadlo, ale v hlavě se mi zrodil nápad, že bych si mohl jít ven pročistit hlavu. Na hodinách bylo 14:49, což znamenalo, že bude ještě poměrně dlouho světlo. Z tašek jsem vybalil svoje zbrusu nové outdoorové vybavení a začal jsem se oblékat. Už jsem byl v plné polní a tak jsem sešel dolů do kuchyně.

„Půjdu se nadýchat čerstvého vzduchu,“ oznámil jsem Esme a už jsem byl skoro na odchodu.

„Dobře, ale ať jsi do setmění doma. Není bezpečné se potulovat za tmy venku,“ řekla mi ještě v rychlosti Esme. Jenom jsem zakýval hlavou na souhlas. Vydal jsem se k vchodovým dveřím a otevřel je.

Nadechl jsem se vzduchu, který krásně voněl přírodou. Vykročil jsem ze dveří do drobného deště, ale vůbec mi to nevadilo. Vchodové dveře se za mnou s klapnutím zavřely. Nasadil jsem si kapuci a vyrazil jsem po příjezdové cestě, ale nešel jsem po ní dlouho. Po pár metrech jsem odbočil do trávy a namířil jsem si to přímo k lesu. Byl to přeci jenom sen, tak čeho bych se měl bát.

Cesta k okraji lesa mi trvala asi dvě minuty. Prošel jsem mezi prvními stromy a ocitl jsem se v lese. Mezi vzrostlými stromy sem tam ležel nějaký padlý kmen, ale jinak byl les dobře přístupný. Dokonce tu byly i vyšlapané pěšinky. Stromy byly porostlé mechem, který byl i na zemi a všude kolem bylo vzrostlé kapradí. Panoval tu zajímavý kontrast mezi tmavě hnědou a zářivě zelenou barvou. Jen tak jsem se procházel a přemýšlel o nesmrtelnosti chrousta.