Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí instinkt - Kapitola 4.

27.04.2010 (10:45) • Marcus1932 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1772×

Edward:

Když jsem se ráno probudil, cítil jsem se krásně odpočatý. S elánem jsem vyskočil z postele. Prohrábl jsem si vlasy, protáhl jsem se a podrbal se… ano přesně tam. Od postele jsem se přesunul k oknu, ale z pohledu na venkovní krajinu skrápěnou deštěm mi zamrzl úsměv na rtech. Obloha byla tmavě šedá a jediná viditelná známka živoucí přírody byla sytě zelená tráva na paloučku před domem. Okamžitě mě přešla nálada úplně na všechno. Říkal jsem si, že šlo všechno až moc dobře.

Otočil jsem se směrem ke dveřím a znuděně se došoural do koupelny. Rozhodně jsem nikam nespěchal. V klidu jsem si vyčistil zuby. Opláchl jsem si obličej a při pohledu do zrcadla nad umyvadlem jsem s povzdechnutím usoudil, že bych mohl docela dobře fungovat jako kompas. Vlasy mi trčely do všech světových stran a já s tím kupodivu nehodlal nic dělat. Stejně to vypadalo, že celý den nevytáhnu paty z domu, tak proč se vzrušovat. Zdejší prostředí má na mě asi špatný vliv, jinak jsem si to nedovedl vysvětlit. Kdybych byl doma, hned bych za použití všech možných vlasových přípravků a možná i trochu boží pomoci dal každý vlas na své určené místo. Ale teď? Čert vem hairstyle, ať žije příroda. Po obstarání ranní hygieny jsem se vrátil zpět do pokoje a posadil jsem se na postel.

„Proč mě sakra nikdo nevaroval, že tenhle zapadákov ve státě Washington je spíš deštný les, než venkov,“ zamumlal jsem si pro sebe a prásknul jsem sebou do peřin.

„Edwarde, snídaně!“ zavolala na mě Esme z kuchyně. Z postele se mi sice nechtělo, ale třeba s plným žaludkem přijdu na jiné myšlenky. Sešel jsem dolů. Esme udělala k snídani palačinky s javorovým sirupem. Sedl jsem si ke stolu, nalil si čerstvý pomerančový džus a pustil jsem se do palačinkové věže. Po chvilce mě od snídaně vyrušil výbuch smíchu, který neměl na svědomí nikdo jiný, než Alice.

„To tě doma neučili, že se prsty do zásuvky nestrkají?“ vypravila ze sebe přidušeně a celého mě poprskala, jak se snažila ovládnout další záchvat.

„Tak pozor děvenko. To, že sis ze mě udělala panenku na oblíkání, to beru, ale na vlasy mi nesahej,“ řekl jsem jí. Udělala na mě psí oči a naoko začala vzlykat.

„Teda Edíku, ty jsi na mě ale ee. Teď se s tebou neka, abys věděl.“ Otočila se na podpatku a rázným krokem vyrazila pryč. Jenom co vyšla z kuchyně, byl slyšet další záchvat smíchu.

„No co, stejně je venku hnusně a celý den budu doma,“ zamumlal jsem si pro sebe.

„Ne, ne, ne. Žádný poflakování nebude. Po snídani vyrazíme do Forks a pořídíme ti nějaký outdoorový vybavení do lesa,“ řekl Carlisle. Seděl jsem jako opařený. To si vážně myslí, že budu někde běhat po lese?

„No, moc nekoukej,“ usmál se na mě Carlisle, „dojez snídani, ať můžeme vyrazit.“ Úplně mi zkazil plány na dnešní lenošení. Vyrazit do města přece není jen tak. Rychle jsem do sebe naházel zbytek palačinek a upaloval jsem zpátky nahoru. Vletěl jsem do koupelny jako blesk a rychle jsem si namočil hlavu. Trochu jsem si vysušil vlasy ručníkem, do ruky jsem si dal trochu gelu a vmasíroval ho do mokrých vlasů. Ze skříňky pod umyvadlem jsem vytáhl fén. Napůl jsem si vyfoukal vlasy, doladil poslední úpravy a pak jsem horkým vzduchem práci dokončil. Ještě jsem pohledem do zrcadla zhodnotil výsledek mého snažení. Sice to nebylo úplně ono, ale jako nouzové řešení by to mohlo stačit. Z koupelny jsem vyrazil do pokoje. K mému překvapení jsem si nemusel dělat starosti s tím, co si vezmu na sebe. Když jsem vešel do místnosti, na posteli jsem měl totiž připravené oblečení. Každý kousek pečlivě vybraný podle dokonalého vkusu mojí sestřenky Alice. Oblékl jsem se a párkrát jsem se otočil před zrcadlem. Musel jsem uznat, že vypadám cool.

„No to už je lepší, rozhodně mnohem lepší,“ vyřkla Alice ode dveří svůj znalecký posudek. Otočil jsem se a usmál se na ní.

„Bože, ty mě nemít,“ vzdychla Alice se založenýma rukama na prsou a párkrát zakroutila hlavou ze strany na stranu.

„No, jsem prostě jednička, ale dost už samochvály. Ve skutečnosti jsem se přišla rozloučit. Nevím, kdy byste se s tátou vrátili a já musím zpět do Seattlu,“ pokračovala Alice.

„Radši pojedu rovnou s vámi. Aspoň budu mít nějaký čas na učení.“ Bylo mi líto, že musí už odjet. Sice je střelená, ale je s ní sranda. Její odjezd mi připomněl nepříjemnou povinnost jít zítra do školy.

„Dobře tedy. Děkuju ti za všechno, Alice. Moc rád jsem tě viděl a doufám, že zase brzo přijedeš,“ řekl jsem jí a objal jí.

„Neboj, teď už se mě nezbavíš. Nevím, jestli přijedu hned příští víkend, ale ten další se uvidíme určitě,“ řekla Alice. Společně jsme sešli dolů do haly, kde už čekal Carlisle a nervózně podupával nohou. Alice se šla do kuchyně rozloučit s Esme a po líbacím rituálu se opět vrátila za námi do haly. Vyrazili jsme ke schodům do garáže.

„Šťastnou cestu Alice a vy se mi brzo vraťte,“ zavolala za námi Esme. Dole v garáži proběhlo ještě poslední loučení. Pak už Alice nasedla do svého žlutého Porsche, otevřela garážová vrata a za hvízdání kol vyrazila na příjezdovou cestu. Podíval jsem se na Carlisla a nějak jsem nemohl pochopit, proč se tváří tak šťastně a hrdě.

„No, jo. Je to tátova holčička. Dobře jsem jí naučil jezdit, co říkáš?“ nadhodil Carlisle a uličnicky na mě mrknul. Nevěřil jsem vlastním uším. Ono přeci jenom k lékaři z nemocnice v tomhle zapadákově se mi úplně nehodil ten závodní styl jízdy, který mi Alice předvedla. Než jsem se vzpamatoval, Carlisle už seděl v autě. Když jsem se otočil, zatroubil na mě a očividně měl hroznou radost z toho, že jsem se lekl. Aspoň už vím po kom je Alice tak střelená. Zaťukal jsem si na čelo naznačujíc Carlislovi, že asi nebude úplně duševně v pořádku a radši jsem si šel sednout do toho nablýskaného Mercedesu. Carlisle nastartoval a zapnul stěrače.

Pomalu jsem se ani nestačil připoutat a Carlisle vyrazil z garáže ve stejném stylu jako jeho povedené dceruška. Aspoň že na silnici, která vede do forks odbočil jako normální člověk. Cesta klidně ubíhala. Carlisle strčil do přehrávače nějaké CD, které jsem v životě neviděl a při jeho poslechu vesele poklepával prsty na volant. Přiznám se, že ta hudba zrovna nebyla můj šálek čaje, ale určitě byla lepší než Britney Spears. Otočil jsem hlavu vpravo a pozoroval jsem, jak ubíhá okolní krajina, ale než sem se nadál už jsme přijížděli do Forks. Obchod se sportovními potřebami byl zhruba v půlce města. Zaparkovali jsme před obchodem. V autě jsem si nandal na hlavu kapuci a vyrazili jsme do obchodu. Když jsem vešel, pozdravil jsem, ale u pokladny zrovna nikdo nebyl. Celý krám byl plný všech možných sportovních pomůcek. Po chvilce bloudění mezi regály jsme našli, co jsme hledali.

Už na první pohled bylo poznat, že jsme v oddělení pro zálesáky. Na zelené podložce, která měla zřejmě představovat trávu, byl postavený velký stan s předsíňkou. Před stanem stály dvě skládací stoličky, o které bylo opřeno několik rybářských prutů. Ve správném táboře nesmí samozřejmě chybět ohniště a taky, že tu bylo. Uvnitř kruhu vyskládaného z kamenů bylo dřevo a pod ním blikala oranžová žárovka. Kolem stanu byly všelijaké kotlíky, skládací naběračky, nože a spoustu dalších věcí, u kterých jsem kolikrát ani nedokázal přesně určit, na co vlastně slouží.

„Tak, co budeme vlastně potřebovat?“ zeptal se sám pro sebe Carlisle a už mě táhnul k botám do terénu. Po několika vyzkoušení jsem našel ty pravé. Dál následovala nepromokavá bunda, kalhoty a několik párů termo ponožek. Podle Carlisla nesmí správnému zálesákovi chybět pořádný nůž. Na závěr našeho nákupu my Carlisle vybral ještě batoh a už jsme mohli vyrazit k pokladně. Za pultem stála holka s hnědými vlasy asi tak stejně stará jako já. Carlisle šel jako první a já se držel závěsu.

„Dobrý den, slečno prodavačko,“ pozdravil zvláštním způsobem Carlisle a položil věci na pult.

„Á, hezký deštivý den, pane doktore. Co vás k nám přivádí?“

„Dovol mi, abych ti představil mýho synovce. Přistěhoval se z L.A. a bude sem chodit do školy. Chci mu koupit pár věcí do lesa,“ řekl jí Carlisle a poodstoupil kousek stranou, aby na mě viděla. Přistoupil jsem blíž k pultu a podal jí ruku.

„Ahoj, já jsem Edward Cullen,“ pozdravil jsem jí ze slušnosti, ale na větvi jsem z toho rozhodně nebyl. Neměl jsem v úmyslu se seznamovat se zdejšími vesničankami, ale když jsem tu s Carlislem, tak musím být slušný.

„Těší mě. Já jsem Isabella Swanová, ale říkej mi Bello.“ Usmála se na mě a v očích se jí podivně zablýsklo. Pustila mi ruku a začala markovat jednotlivé věci. Konečná částka sice nebyla tak horentní, jako když jsem nakupoval s Alice, ale pakatel to rozhodně taky nebyl. Carlisle vytáhl z peněženky svojí platinovou kreditní kartu a podal jí Belle. Projela kartu terminálem, všechny věci nám zabalila do tašek a pak Carlislovi vrátila kartu i s účtem.

„Měj se hezky, Bello,“ rozloučil se Carlisle.

„Vy taky, zase někdy nashledanou,“ opověděla Bella, „ahoj Edwarde, uvidíme se zítra ve škole.“ Taky jsem jí s nezájmem pozdravil a ještě než jsem se stačil otočit ke dveřím, zamávala na mě a sladce se usmála. Trochu jsem popoběhl, abych dohonil Carlisla a rychle jsem vyšel ven z obchodu. Bohužel stále pršelo, tak jsem si zase nandal kapuci.

„No, stihli jsme nákup v rekordním čase. Pojď, vyrazíme, ať nepřijedeme pozdě na oběd.“ Zamířili jsme k autu, které Carlisle už na dálku otevřel. Dali jsme tašky do kufru a nasedli do auta. Hned jak Carlisle nastartoval, CD v přehrávači začalo hrát tam, kde přestalo.

Po chvilce jízdy Carlisle řekl: „Koukám, že ses Belle líbil. Je to milá holka a navíc dcera zdejšího policejního ředitele, tak si to s ní nerozházej.“

„Hmmm, jenom další venkovská holka. Úplně obyčejná. Nebýt těch hezkých očí, ani bych o ni nezavadil pohledem,“ řekl jsem a otočil hlavu k okénku.

Cesta utekla jako voda a už jsme odbočovali na příjezdovou cestu k domu. Zajeli jsme do garáže a vrata se za námi sama zavřela. Když Carlisle zastavil auto a mohl jsem vystoupit, byl jsem rád, že jsem konečně v suchu a teple. Vyndal jsem tašky z kufru a počkal na Carlisla. Po schodech z garáže jsme vyšli do haly a v nose nás zašimrala vůně boloňské omáčky. Nakoukli jsme do kuchyně, kde Esme právě dávala zapékací mísu do trouby. Carlisle k ní přišel zezadu, objal ji a políbil ji na tvář.

„Ahoj zlatíčko, nebála ses tady sama?“

„Jé, kluci moji. To už jste tady? Vzali jste ten nákup nějak hopem,“ divila se Esme.

„To víš, rychlonákupy, to je moje,“ řekl Carlisle a znovu jí políbil.

„Jsem ráda, že jste přijeli tak brzo. Oběd bude asi za půl hodiny.“ Odešel jsem z kuchyně a šel po schodech nahoru do svého pokoje. Převlékl jsem se do domácího oblečení a začal jsem přemýšlet, co budu dělat. Podíval jsem se z okna na přírodu zkrápěnou nekončícím přívalem drobného deště a pak moje oči spočinuly na stole. Úplně jsem zapomněl, že na něm leží notebook. Sedl jsem si za stůl a zapnul jsem počítač. Systém mě přivítal krátkým zobrazením „Vítej, Edwarde“ a pak už se objevila plocha. Jako tapeta byla nastavená fotka, na které byl Carlisle s Esme a mezi sebou měli dvě malé děti. Tuhle fotku jsem neviděl už hodně dlouho. Je z doby, kdy oba ještě bydleli v L.A. a ty malé děti jsme byli já a Alice. Probral jsem se z nostalgie a zkusil jsem zapnout internet. Bleskově naskočil a jako domovská stránka byla nastavená stránky se vtipnými videi. Hned jsem si jich pár pustil a tak mi půl hodiny celkem rychle uteklo.

„Edwarde, oběd!“ zavolala na mě Esme. Vstal jsem od počítače a rychle seběhl ze schodů. Usedl jsem ke stolu, vzal jsem do rukou příbor a začal s ním bouchat o stůl.

„My máme hlad, my chceme jíst!“ začal jsem vyvolávat. Esme se na mě usmála a postavila na stůl zapékací mísu, kterou právě vytáhla z trouby. Chvilku po mně přišel Carlisle a také si sedl ke stolu. Esme zakrojila do lasagní a z nich se vyvalila úžasná vůně. Všem nandala pořádnou porci a pak si i ona sedla ke stolu. Nejradši bych se do lasagní hned pustil, ale byly příliš horké. Nechal jsem je proto trochu vypářit a pak jsem si s chutí ukrojil první kousek. Ještě jsem ho trochu pofoukal a konečně jsem ho strčil do pusy. Úplně se rozplývaly na jazyku. Hladově jsem je do sebe naházel, jak nejrychleji to bylo možné.

„Bylo to vynikající,“ složil jsem Esme poklonu. Odnesl jsem talíř do myčky a vydal jsem se zpět nahoru. Ještě než jsem sedl k počítači, vytáhl jsem si z batohu flashku. Vzpomněl jsem si, že na ní mám pár stažených filmů a že bych se mohl na nějaký podívat. Připojil jsem jí k počítači a nějakou dobu jsem váhal, co si pustím. Do oka mi padl horor Vlkodlak s Beniciem Del Torem v hlavní roli.

„Zase další fantasmagorie,“ řekl jsem si v duchu a spustil jsem film.