Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí instinkt - Kapitola 3.

16.04.2010 (11:15) • Marcus1932 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1757×

Edward:

Ze spánku mě vytrhlo zaklepání na dveře. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Jenom jsem nevraživě zamručel a snažil jsem se znovu usnout. Ozvalo se tiché zavrzání, jak někdo otevřel dveře. Tiché plíživé kroky naznačovaly, že se někdo po špičkách krade k mé posteli. Z nenadání mi ten nezvaný host vytrhl polštář zpod hlavy.

„Vstávej, vstávej, už je ráno,“ křičelo na mě to poťouchlé stvoření a mlátilo mě polštářem po hlavě.

Znovu jsem zamručel a přetáhl si deku přes hlavu. Chvilku byl klid, ale najednou mi začalo být chladno, to jak ze mě vetřelec stáhl peřinu. To už jsem to nevydržel. Otevřel jsem oči a nadzvedl jsem se na rukou.

Hrozně jsem se lekl. Přímo přede mnou jsem totiž spatřil obličej se širokým úsměvem, který patřil mojí sestřence Alice. V úleku jsem vyskočil z postele.

„Pro boha co tady děláš? Co kdybych byl nahý?“ vykřikl jsem na ní rozhořčeně.

„To je riziko, které jsem byla ochotna podstoupit,“ řekla a začala se smát.“

„A taky jsem v to doufala,“ zamumlala si pod fousy a já jen nevěřícně kroutil hlavou.

Alice byla o dva roky mladší a z vyprávění tety Esme vím, že studuje návrhářskou školu v Seatlu a bydlí tam se spolubydlící v bytě, který jí rodiče koupily. Nejspíš se přijela podívat na víkend domů. Naposledy jsem jí viděl, když jí bylo deset let. Potom se přestěhovali sem. Už tehdy byla hezká a zajímala se o módu, ale že z ní vyroste taková kočka. Začínaly mě napadat hříšné myšlenky, ale rychle jsem je vytěsnil, je to přece sestřenice.

„Koukej se rychle obléct, ty ospalče,“ sjela mě pohledem od hlavy k patě a mrkla na mě.

„Mamka dole už chystá snídani,“ oznámila mi a vyšla z mého pokoje.

Až po tom co odešla, mi došlo, co mělo znamenat to šibalské mrknutí. Na sobě jsem měl jenom kalhoty od pyžama, čímž jsem očividně Alice zklamal, ale ani volné kalhoty nedokážou skrýt bouli v rozkroku, která se po ránu objevila.

Odebral jsem se do koupelny. Když jsem se podíval do zrcadla nad umyvadlem, dost jsem se lekl. Vlasy mi trčely na všechny strany a byl jsem celý zmuchlaný. Zamkl jsem za sebou dveře, svlékl jsem se a vlezl do sprchy. Horká koupel po ránu mě krásně probrala. Celý jsem se namydlil, umyl jsem si hlavu a byl jsem skoro připravený vyrazit dolů na snídani. Vypnul jsem vodu, vylezl ze sprchy a následně jsem se osušil velkou bílou froté osuškou, kterou jsem si pak uvázal kolem pasu.

Vzpomněl jsem si, že kartáček na zuby mám stále zabalený v kufru. Odemkl jsem dveře od koupelny a vydal se do pokoje jen v ručníku. Co čert nechtěl, byla tam zase. Alice seděla na podlaze a přehrabovala se v haldě oblečení, které právě vyházela z kufru.

„Co to tady sakra…,“ nedokončil jsem větu. Stál jsem na místě, jako kdybych přirostl k podlaze a nebyl jsem schopen jediného slova.

„Proboha, co to máš za hadry?“ zeptala se mě rozhořčeně.

„Myslela jsem, že L.A. je město na úrovni, ale tohle rádoby oblečení tomu teda rozhodně neodpovídá. Po snídani vyrážíme na nákupy a to bez debat,“ oznámila mi Alice přísným hlasem.

„Já, já… jenom jsem si přišel pro zubní kartáček,“ vykoktal jsem ze sebe zaskočen tou náhlou kritikou. Chvilku štrachala v hromadě, pak vytáhla zubní kartáček a hodila mi ho. Už jsem se otáčel k odchodu, když v tom mi na hlavě přistály boxerky.

„Myslím, že tohle by se ti taky mohlo hodit,“ dodala a zase se ponořila do prozkoumávání obsahu mého kufru.

Odešel jsem do koupelny a značně konsternován jsem si vyčistil zuby. Ještě jsem vyměnil ručník za boxerky a vydal jsem se zpět do pokoje. Vůbec jsem nepochopil, jak to udělala, ale když jsem přišel.

Postel byla ustlaná, kufr strčený ve skříni a moje oblečení bylo na posteli vyskládáno do dvou úhledných komínků, z nichž jeden byl větší a druhý menší. Byl jsem si téměř jistý, že v tom menším jsou věci, které Alice schválila a v tom druhém, který podle jeho výšky obsahoval dobrých 80 procent obsahu kufru, je to ostatní.

„No jen pojď,“ řekla Alice teatrálním hlasem. Ještě jí chyběla červená kápě na hlavě, velká sekera v ruce a její role kata by byla úplná.

„Tak takhle by to dál nešlo mladíku,“ řekla přísně, ale zároveň nasadila široký úsměv, „nehodlám dopustit, aby si mi ve městě a hlavně ve škole dělal ostudu.“

„Oblékni se,“ pobídla mě a ukázala na menší hromádku. S hrůzou jsem zjistil, že to možná není ani tak oblečení, které prošlo, jako spíš nouzové řešení.

Věřím, že kdybych mohl jet na nákupy nahý, ležela by na posteli jenom jedna hromada. Pod přísným dohledem jsem se oblékl a vyrazili jsme dolů na snídani. Celá ta mašinérie kolem mého oblečení mi přišla nekonečná, ale kupodivu Esme akorát nandávala slaninu a volská oka na talíře. Posadili jsme se ke stolu.

Vzal jsem si jeden z toastů, které ležely na talíři uprostřed stolu, a pustil jsem se do jídla. Snídaně byla vynikající. Ani ve snu se mi nezdálo, že by mě Esme takhle rozmazlovala. Myšlenkami jsem byl někde úplně jinde. Ze snění mě vytrhlo Alicino remcání.

„No tak dělej, tobě to hrozně trvá,“ popichovala mě. Musela mít problémy s hyperaktivitou, jinak jsem si to nedokázal vysvětlit. Když jsem se podíval na její talíř, byl prázdný. Nezůstal na něm ani drobeček a to si ještě přidávala.

„Alice, nech ho přece v klidu najíst,“ zastala se mě Esme.

„Tak se ale podívej, jak se v tom šťourá. Takhle budou všechny hezké věci vyprodané.“

Začal jsem do sebe snídani házet, abych Alice už konečně umlčel, pak jsem toho litoval, protože jsem se cítil jako balvan.

„No tak honem. Zvedni se a jedeme,“ popoháněla mě Alice pořád dál.

Zvedl jsem se od stolu a odnesl talíř do dřezu. Alice jsem měl v závěsu, vydal jsem se proto rovnou ke schodům, které vedou do garáže. Když jsme sešli dolů, automaticky jsem zamířil ke svému Volvu.

„Ne, ne, ne. Dneska pojedeme mým autem,“ usmála se Alice a odemkla žluté Porsche.

Nevěřícně jsem kroutil hlavou, čekal jsem totiž, že bude mít třeba nějakou Toyotu, ale tohle jsem nečekal. Natáhl jsem ruku pro klíče v domnění, že budu řídit, ale Alice se začala smát.

„Myslel sis, že tě nechám řídit moje autíčko?“ zeptala se mě pohoršeně. Raději jsem to nekomentoval a odevzdaně jsem si sedl na místo spolujezdce. Alice vklouzla za volant a zazubila se na mě.

„Pořádně se drž, Edo, bude to divoká jízda,“ řekla a začala se smát.

Otevřela garážová vrata, nastartovala a s kvílejícími koly vyrazila z garáže jako střela. Ještě že jsem se připoutal.

Když se kola dostala do záběru, neviditelná síla mě zamáčkla do sedadla. Alice se po příjezdové cestě řítila jako blázen. Pomalu jsme se blížili k místu, kde cesta navazuje na silnici, a já čekal, že Alice přibrzdí, rozhlédne se a bezpečně odbočí. Opak byl ale pravdou.

Jela stále stejnou rychlostí a mně tuhla krev v žilách. Dojela na ono osudné místo, zatáhla ruční brzdu, stočila volant a s obratností závodního jezdce pokračovala dál, jakoby se nic nestalo. Podívala se na mě a při pohledu na můj smrtelně bílý obličej a ruku, která křečovitě svírala madlo nade dveřmi, se začala smát.

„No co myslíš si, že jsem nějaký ořezávátko?“ zeptala se mě se zdviženým obočím a já nevěděl, co jí na to mám říct.

Podle jejích slov nám k nákupu nejlépe poslouží nákupní centrum v Olympii. Cesta mi přišla hrozně dlouhá, až do doby kdy Alice zapnula CD přehrávač a začala si zpívat písničky od Britney Spears. Od té doby mi cesta přišla nekonečná a chvílemi jsem měl nutkání vyskočit za jízdy z auta.

„Prosím, to né!“ začal jsem fňukat.

„Ticho tady bude. Moje auto, moje hudba,“ vykřikla na mě a dál si prozpěvovala.

Po dlouhé hodině plné trápení jsme konečně dorazili na místo. Alice zaparkovala svoje nablýskané Porsche v garáži nákupního centra a už mě táhla do víru nákupní horečky. Ani jsem se nestačil rozkoukat a už jsme byli v krámu. Oblečení, které tam měli, se mi líbilo, ale sám bych si ho asi nikdy nekoupil.

„Tady určitě najdeme to, co hledáme. Jak jsem tak koukala na ty tvoje hadry, budeš potřebovat spoustu věcí,“ řekla Alice a poslala mě do zkušební kabinky.

Než jsem se nadál, začala mi nosit jednu věc za druhou a některé i po pěti a více kusech. Prý kdyby se mi něco líbilo, můžeme to vzít ve více barvách. Na začátku jsem byl ze všeho toho zkoušení pořádně otrávený a patřičně jsem to dával najevo, ale postupem času už mi to tolik nevadilo a možná se mi to začínalo i trochu líbit. Těch věcí bylo strašně moc. Po padesátém kuse už sem přestal počítat a Alice byla neúnavná. Už jsem ani nedoufal, že to někdy uslyším, ale bůh mě vyslyšel.

„Tak a je to. To by pro dnešek stačilo, řekla Alice, založila si ruce na prsou a profesionálním pohledem zhodnotila můj vzhled.

„No, tak to už je jiný kafe Edo. Seš k sežrání.“

„Vezme si to, to, tohle a tamty košile taky. Potom ještě támhle ten kabát a boty všechny, co si zkoušel. Samozřejmě tohle všechno plus to, co má na sobě,“ komandovala Alice prodavačku, která nás obskakovala.

Konečně jsem mohl vylézt z kabinky. Prohlédl jsem se ve velkém zrcadle a musel jsem uznat, že Alice má úžasný vkus. Ona prodavačka už stála u kasy a třídila všechny věci do jednotlivých hromad. Košile, kalhoty, boty, kabát a to vše v mladistvém stylu a minimálním počtu pěti kusů od každého druhu. Měl jsem v plánu si zacpat uši, abych neslyšel tu závratnou částku, ale nakonec jsem ani nemusel.

Nemohl jsem se zbavit pocitu, že mě někdo sleduje. U pultu byla ještě jedna pokladna a za ní stála prodavačka o něco mladší než ta, co nás obsluhovala. Sledovala mě s jiskřičkami v očích a na prst si namotávala svoje havraní vlasy. Usmál jsem se na ní a pozdravil jí. Opřela se lokty o pult a laškovně mi pohlédla do očí.

„Odkud jste?“ zeptala se, „takového fešáka jsem tady ještě neviděla.“ Opřel jsem se o pult, takže jsem byl jen pár centimetrů od jejího obličeje.

„Nechtěl byste si někdy někam vyjít?“ pošeptala medovým hláskem a zamrkala na mě svýma tmavě hnědýma očima.

„No možná by to šlo,“ usmál jsem se na ní. Začala mi prstem dělat kolečka na ruce a upřeně se mi dívala do očí. Mrkl jsem na ní, vzal jsem z pultu propisku a na hřbet ruky jsem jí napsal jméno a svoje telefonní číslo.

„Pro boha, co to tady zase děláš ty puberťáku!“ křikla na mě Alice.

Vrazila mi hromadu tašek do ruky a za rukáv mě táhla pryč. Naposledy jsem se podíval na slečnu za pokladnou. Zvedl jsem ruku k uchu v gestu připomínající telefon a rty jsem naznačil:

„Zavolej mi.“

„To si říkáš starší bratranec?“ vyštěkla na mě Alice, „takhle okatě flirtovat s tou O’Donelovic fuchtlí, že se nestydíš!“

Cesta domů už nebyla tak nepříjemná, ale Alice na mě byla naštvaná a to jsem nechtěl. Když jsme dorazili domů, byl jsem tak vyčerpaný, že jsem si šel nahoru do pokoje lehnout. Zdála se mi noční můra, ve které na mě padaly haldy oblečení, a já nemohl dýchat, ale co se dalo čekat po šesti hodinách nakupování s Alice.

Když jsem se probral, už byla skoro tma. Vstal jsem z postele, ale zamotala se mi hlava, tak jsem si musel zase sednout. Byl jsem jako přejetý parním válcem. Nekonečné svlékání a oblékání všeho toho oblečení bylo víc fyzicky náročné, než jsem si myslel.

Konečně jsem se dokopal k tomu, abych vstal a šel jsem dolů do kuchyně, kde Esme akorát dokončovala večeři.

„Kdopak se nám to probudil?“ pronesla Esme a vlídně se na mě usmála, „pojď si sednout ke stolu, za chvilku bude večeře.“

Celý večer probíhal v poklidu. Byl jsem jakoby v jiném světě a moc jsem nevnímal. Ani nevím jak, ale večeři jsem dojedl jako první. Nečekaně jsem zívl a radši jsem se omluvil a šel jsem zpátky nahoru. Vykoupal jsem se, vlezl si do postele a poprvé jsem zapnul tu krásnou širokoúhlou televizi. Dávali nějaký zábavný pořad a krásně se u něj usínalo.