Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí instinkt - Kapitola 2.

11.04.2010 (14:15) • Marcus1932 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1994×

Edward:

„Esme, zlato, jsme doma,“ zavolal Carlisle do prázdné vstupní haly, a pak jsme vstoupili dovnitř. Světlé zdi kontrastovaly s tmavou dřevěnou nablýskanou podlahou. Kousek od vstupních dveří viselo na zdi krásné broušené zrcadlo a u něho stál malý stolek, na kterém stála křišťálová váza s bílými liliemi. Celý dům byl prostorný, prosluněný a krásně voněl.

„Edwarde, proboha, ty jsi vyrostl,“ vykřikla teta Esme vycházející z kuchyně s rozpřaženýma rukama. Vypadala přesně tak, jak sem si ji pamatoval z dětství. Dlouhé lesklé kaštanově hnědé vlasy jí splývaly na ramenou a ve tváři vlídný úsměv. Její zelené oči vyzařovaly mateřskou lásku, kterou mě a mojí sestřenici Alice vždy zahrnovala. Rychle ke mně přiběhla a pevně mě objala. Vyvolalo to ve mně hřejivý pocit domova. Všechny starosti všedního světa jakoby najednou zmizely. Objetí trvalo dlouho, ale vůbec mi to tak nepřišlo. Když mě Esme uvolnila z náruče, chytla mě za ramena a prohlédla si mě od hlavy k patě.

„Jak už je to dlouho,“ řekla Esme a s dojetím spráskla ruce.

„Tak už dost objímání,“ vložil se do toho Carlisle. „Pojď, ukážu ti tvůj pokoj.“ Vzal mi kufr a vedl mě nahoru po schodech.

„Připravím ti něco k snědku. Po cestě musíš být vyhládlý,“ volala za námi Esme.

Vyšli jsme po schodech a Carlisle zamířil ke druhým dveřím vpravo. Otevřel je a kufr mi postavil k posteli.

„Tak, tohle bude tvůj pokoj. Nechám tě tu osamotě, aby ses zabydlel,“ řekl Carlisle a odešel. Pokoj byl zařízený ve stejném stylu, jako zbytek domu. Celému pokoji vévodila masivní postel z tmavého dřeva, na které bylo bílé povlečení s jemným modrým proužkem. U okna stál, poněkud futurističtější, psací stůl, na kterém se leskl stříbrný notebook. Na zdi visela širokoúhlá LCD televize. Na prádelníku byly tytéž bíle květiny jako dole v hale, jenom váza nebyla z křišťálu, což jsem pochopil. Do vybalování se mi nechtělo, tak jsem strčil kufr pod postel. Šel jsem ke dveřím, ale zarazil jsem se. Otočil jsem se směrem k posteli, rozeběhl jsem se a skočil do voňavého povlečení.

„Ještě, že je pátek a nemusím zítra vstávat,“ pomyslel jsem si a uvelebil se na měkké matraci.

Už jsem byl nahoře dost dlouho. Se sebezapřením jsem vstal z postele a vyrazil dolů do kuchyně. Esme stála u sporáku, pomalu připravovala večeři a na mě na stole čekal obrovský sandwich. Byl jsem opravdu a hladový, a tak jsem se do něj pustil. Pořádně jsem ani nevěděl co v něm všechno je, ale Esme je znamenitá kuchařka, takže se nemám čeho bát.

Když jsem ukousl první sousto, bylo to jako výbuch. Moje chuťové buňky jakoby v euforii tančily. Kousl jsem si znovu a už jsem nedokázal přestat. Nechápal jsem, jak může někdo vytvořit něco tak dobrého. To jediné, na co jsem se zmohl, bylo slastné „Hmmm.“ Esme se odvrátila od sporáku a otočila se na mě.

„Chutná?“ zeptala se Esme a usmála se.

„Je tvo vborny,“ odpověděl jsem jí s plnou pusou a poslušně jsem začal žvýkat.

„Jsem ráda, že ti chutná. Je to můj speciální steak sandwich, ale nech si taky místo na večeři.“

No tak v tom měla Esme úplnou pravdu. Byl jsem tak najedený, že jsem si nedovedl představit, že bych dnes měl sníst ještě něco dalšího. Večeře bude naštěstí až za pár hodin, tak mi snad trochu slehne. Přece si nemůžu nechat ujít Esmeinu domácí pečeni. Jenom, co jsem dojedl poslední sousto, uslyšel jsem z haly zvuk otevírajících se vstupních dveří.

„Edwarde, mám pro tebe překvapení,“ zavolal na mě Carlisle. Utřel jsem si pusu od hořčičného dresinku. Vstal jsem ze židle a cestou ke dveřím jsem dal Esme pusu na tvář.

„Děkuju, bylo to moc dobré,“ poděkoval jsem a popoběhl do haly. Carlisle stál ve dveřích a naoko nervózně poklepával nohou o nablýskanou podlahu.

„No to je doba. To se dělá, nechat čekat někoho, kdo má pro tebe překvapení? Asi si to ještě rozmyslím,“ řekl a zašklebil se na mě.

Vyšli jsme z domu a zamířili směrem ke garážovým vratům. Carlisle stiskl ovladač a vrata se začala zvedat nahoru. Přímo před námi stál krásný nablýskaný… černý Mercedes? Nemohl jsem uvěřit, že by mi dal Carlisle svůj Mercedes. Nevěděl jsem co říct, jenom jsem běhal dokola kolem auta a prohlížel si tu krásu.

V tom jsem se zarazil. Zvedl jsem hlavu a uviděl Carlisla, jak stojí s rukama založenýma na prsou a zubí se na mě. To už jsem věděl, která bije.

„Promiň, nemohl jsem odolat,“ začal se smát.

„Kdybys viděl svůj výraz.“

„Ó můj bože. Jé. Jupí,“ začal mě Carlisle napodobovat a chechtal se jako blázen.

Rukama se plácal do kolen a byl jako smyslů zbavený. Nakonec se zakuckal, takže jsem ho musel několikrát praštit do zad, z čehož jsem měl pocit zadostiučinění.

„No dobře, tak už dost srandy,“ omlouval se mi Carlisle a stále ještě vydýchával smích.

„Byl jsi tak ohromený z vidiny Mého Mercedesu,“ nezapomněl Carlisle zdůraznit, „že sis vůbec nevšiml objektu, který stojí hned vedle.“ A měl pravdu. Hned vedle jeho auta stálo pod plachtou další.

„Ty se na něj ani nepodíváš?“ zeptal se mě Carlisle udiveně. Chytil jsem plachtu za jeden konec a stáhl jí z auta. Nevěřil jsem svým očím. Přede mnou stálo nádherné stříbrné Volvo, vyleštěné jako zrcadlo.

„No páni,“ řekl jsem vyjeveně. Otočil jsem se ke Carlislovi, objal jsem ho a snad tisíckrát mu řekl slovo, děkuji.

„Nemáš vůbec zač,“ odpověděl Carlisle, „je skoro úplně nové. Máme ho tu jako rezervní, pro všechny případy.“

Natáhl přede mě ruku a na prstě se mu houpaly klíče od mého skoro nového Volva.

„Vezmi ho na projížďku,“ řekl strýc a poplácal mě po zádech. Vzal jsem si od něj klíče, otevřel jsem dveře a posadil se do pohodlné kožené sedačky. Jenom co jsem nastartoval, motor začal potichu příst.

Carlisle se ke mně naklonil a řekl: „Nejezdi daleko a brzy se vrať.“

Bylo to jako sen, jako bych splynul s autem v jedno. Venku bylo poměrně teplo, otevřel jsem si proto okénko a nechal si větrem čechrat vlasy. Volvo krásně sedělo v zatáčkách a řídit ho bylo skvěle. Ačkoliv jsem musel dávat pozor na cestu, abych se hned první den neztratil, projížďku jsem si maximálně užíval.

Musel jsem ztratit pojem o čase, protože se už začínalo stmívat.

„Asi už bych se měl vrátit. Doufám, že se Esme nebude zlobit,“ pomyslel jsem si. Otočil jsem auto a vyrazil jsem směrem k mému novému domovu. Musím přiznat, že i když jsem snědl ten obrovský sendvič, při pomyšlení na večeři se mi sbíhaly sliny.

Konečně jsem dorazil k domu. Ovladačem, který byl připevněný na stínidle proti sluníčku, jsem otevřel garážová vrata a vjel dovnitř. Ještě chvilku jsem seděl uvnitř a nasával tu atmosféru.

Když jsem vystoupil, vrata už byla zavřená. Zamkl jsem Volvo, zhluboka se nadechl a ucítil jsem úžasnou vůni. Večeře, kterou připravila Esme voněla po celém domě. Vydal jsem se ke dveřím, za kterými byly schody do haly. Několika dlouhými skoky jsem vyběhl nahoru.

Podíval jsem se do broušeného zrcadla, jestli je každý pečlivě nagelovaný vlásek na svém místě a vešel jsem do kuchyně. Esme akorát nesla pečeni na stůl.

„Jdeš právě včas na večeři,“ řekla Esme a usmála se na mě.

„Kdepak si se nám toulal?“ zeptala se jen tak, protože odpověď sama dobře znala.

„Běž si umýt ruce a půjdeme jíst.“

Poslušně jsem šel do koupelny. Umyl jsem si ruce, opláchl obličej a znovu zkontroloval svůj účes. Když jsem byl hotov, šel jsem si sednout ke stolu. Esme mi na talíř nandala opečené brambory, pár plátku masa a vše polila výbornou šťávou. Večer probíhal v pozvolném duchu, hrála příjemná hudba a ztlumená světla navozovala atmosféru. Vyprávěl jsem, co se u nás doma změnilo, o škole a taky o té pitomé sázce, díky které jsem tady. V pozadí konverzace bylo slyšet tiché cinkání příborů o porcelánové nádobí.

Večeře byla vynikající. Naše hospodyně Mária uměla vařit moc dobře, ale Esme se jen tak někdo nevyrovná. Tak hezky jsme si povídali, že jsem úplně ztratil pojem o čase.

„Asi už půjdu spát,“ oznámil jsem, protáhl jsem se na židli a dlouze zívl.

„Samozřejmě, musíš být unavený. Měl si dlouhý den, tak se hezky vyspi,“ přitakala mi Esme.

Rozloučil jsem se. Talíř sem odnesl do dřezu a vydal jsem se po schodech nahoru. Když jsem došel do pokoje, rozsvítil jsem si a vytáhl jsem zpod postele kufr, ze kterého jsem si vyndal kalhoty od pyžama a sprchový gel. Svlékl jsem si všechno oblečení kromě boxerek a vyrazil jsem do koupelny. Napřed jsem jí tedy musel najít, ale to nebyla až taková práce. Po náhodném otevření několika dveří jsem ji našel a překvapivě byla přímo naproti mému pokoji. Sám sebe jsem se v duchu zeptal, proč jsem ty dveře nezkusil jako první, ale odpověď jsem neznal.

Vešel jsem do koupelny, rozsvítil jsem a zavřel za sebou dveře. Svlékl jsem si i poslední kousek oblečení a chvilku jsem na sebe v zrcadle dělal silácké grimasy. No co, to k tomu prostě patří. Podíval jsem se dolů, zhodnotil své… no však víte a vlezl jsem do sprchy. Jak to tak bývá, napřed jsem se opařil a pak málem zmrznul, než jsem konečně našel správnou polohu obou kohoutů. Horká sprcha mě krásně uvolnila. Celý jsem se namydlil mým oblíbeným sprchovým gelem od Adidas. Když jsem ze sebe splachoval pěnu, nechtěně jsem si namočil i vlasy.

„No bezva, jít spát s mokrou hlavou, to budu zítra ráno vypadat,“ pomyslel jsem si a vypnul vodu. Osušil jsem se, oblékl si kalhoty od pyžama a vydal jsem se zpět do pokoje. Zavřel jsem za sebou dveře.

Došel jsem k posteli, kopl pod ní zpátky kufr a rozsvítil lampičku na nočním stolku. Ještě jsem šel zhasnout velké světlo a konečně na mě čekala postel. Opět jsem se rozeběhl a skočil na měkkou matraci. Pečlivě jsem se zachumlal, to kdyby mě chtělo kousnout nějaké strašidlo, a zhasnul jsem. Chvilku jsem přemýšlel o dnešním dni, a taky jaké to tady asi bude dál, ale to už jsem se pozvolna nořil do krajiny snů.