Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí instinkt - Kapitola 10.

10.09.2010 (12:00) • Marcus1932 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1368×

Edward:

Prudce jsem se posadil na posteli. Přerývaně jsem dýchal. Čelo orostené krůpějemi potu. Vyděšeně jsem hleděl na svoje ruce. Žádné drápy. Odkapávající krev byla taky pryč. Pomalu jsem si začal uvědomovat, že to byl jenom sen. Nebo spíš noční můra.

Přesto, že jsem se právě probudil, cítil jsem se unavený jako bych vůbec nespal. Rozhlédl jsem se po pokoji. Přes okno sem svítilo jasné denní světlo. Vylezl jsem z postele a jako mátoha jsem se došoural do koupelny.

Při pohledu do zrcadla jsem se nepoznával. Temně fialové kruhy pod očima a tvář zarostlá delším strništěm.

„Neznám tě, ale umyju tě,“ pomyslel jsem si a zchladil jsem tvář studenou vodou. Následně jsem se oholil a trochu jsem si namočil vlasy, aby tak různorodě netrčely do prostoru. Hned potom jsem si vyčistil zuby, protože jsem měl v puse jako v polepšovně.

Na nějaké převlékání jsem neměl náladu. Sešel jsem proto jenom v kalhotách od pyžama dolů do kuchyně. Měl jsem hlad jako vlk a těšil jsem se na snídani. Když jsem ale přišel do kuchyně, Esme už vařila oběd.

„No konečně. Už jsme mysleli, že se nikdy neprobudíš,“ řekla Esme, když si mě všimla. Přišla ke mně, pohladila mě po tváři a potom přejela palcem po stínu pod mým levým okem.

„Na to jak si spal dlouho, ses asi moc dobře nevyspal.“

Nechápal jsem, o čem to mluví. Copak nebyla sobota ráno? Z mého výrazu asi Esme pochopila, že jsem značně dezorientovaný.

„Spal jsi den a půl. Už je neděle, dvě hodiny odpoledne.“

Chvilku na to přišel Carlisle. Stoupl si přede mě a položil mi ruku na čelo. Potom vytáhl z kapsičky košile malou baterku, která vypadala jako propiska a posvítil mi do obou očí.

„Cítíš se dobře?“ zeptal se mě, když mi prohmatával uzliny.

„Jenom jsem unavený. Skoro jako kdybych vůbec nespal. Měl jsem až moc živý sen,“ odpověděl jsem mu popravdě.

Po obědě jsem se cítil lépe, ale unavený jsem byl snad ještě víc než ráno. Odebral jsem se do pokoje a prásknul jsem s sebou do postele. Přetáhl jsem si deku přes hlavu, ale nebylo to nic platné. Celou dobu jsem se převaloval a nebyl jsem schopen zabrat. Vždy když jsem zavřel oči, viděl jsem tu scénu vystřiženou z hororu.

Nejspíš jsem nakonec usnul, ale žádný sen, ani noční můru si nepamatuju. Probudilo mě zvonění budíku, který ani nevím, že jsem nařizoval. Naučeným pohybem jsem po něm sáhl, ale ruka jenom prosvištěla vzduchem. Hlasitý řev mě donutil vstát a až potom jsem si uvědomil, že jsem ležel na opačné straně postele. Při vzpomínce na včerejší vyčerpání jsem se rukama zapřel o postel, aby se mi lépe vstávalo. Ani jsem se nenadál a byl jsem na nohou.

Nechápal jsem, kde se ve mně vzalo tolik energie. Vždyť ještě včera jsem byl jako zombie a dneska bych mohl skákat dva metry do výšky. Ranní hygiena nebyla problém. Fialové kruhy pod očima zmizely a vlasy vypadaly úplně normálně. Jediný problém, který mě čekal, bylo holení. Byl jsem poněkud zmatený, připadalo mi totiž, že jsem se holil včera odpoledne. Během pěti minut jsem byl z koupelny zpět v pokoji a už jsem se oblékal.

Snídaně do mě padala jako snad nikdy. Snědl jsem plný talíř vajíček se slaninou a vypil asi půl litru pomerančového džusu. Esme měla viditelnou radost, že se mi udělalo lépe.

Nastal čas vypravit se poprvé po té nehodě do školy. Rozloučil jsem se a vydal jsem se do garáže. Hned jak se otevřela vrata, dupnul jsem na plyn a po vzoru Alice jsem vyrazil do školy. Zaparkoval jsem auto na volném místě a vyrazil jsem do třídy. Šuškání lidí kolem mě bylo snad ještě horší, než když jsem přijel poprvé. První hodinu jsme měli historii. Přišel jsem do třídy, kde už seděla Bella a pár dalších lidí a posadil jsem se na místo a hleděl jsem si svého. Postupně se za mnou trousili další lidi a třída už byla skoro plná. Netrvalo dlouho a ozvalo se zazvonění, se kterým přišla i učitelka. V první části hodiny si dělala nějaké svoje věci, tak jsme měli chvilku klidu.

Někdo mi zezadu poklepal na rameno, tak jsem se otočil a tam nikdo jiný než Bella. V očích měla tak soucitný výraz, že se mi z ní chtělo až zvracet. Ale něco bylo jinak. Možná měla nový účes nebo byla jinak namalovaná. Najednou to nebyla ta tuctová vesničanka. Svým způsobem mě začínala přitahovat, ale netušil jsem jak, nebo proč to tak je.

„Ahoj Edwarde, jak ti je? Už se cítíš líp?“ Bella na mě vychrlila klasické otázky, na které se ptá lidí, kteří se vrátili do školy po nemoci.

„Cítím se báječně,“ řekl jsem popravdě.

„A máš nějaké jizvy?“ pokračovala dál ve vyzvídání.

„Pár jich mám, ale není to nic hrozného.“ Na důkaz svého tvrzení jsem si sundal svetr, napůl jsem si rozepnul košili a odhalil jsem svoje pravé rameno, tím pádem byla vidět vystouplá jizva na krku, která byla přesným otiskem zubů a zároveň i část šrámů na zádech.

„Proboha! A to podle tebe není nic hrozného? Jak bys musel vypadat, aby to pro tebe bylo dost hrozné? Ukousnutá hlava? Možná vyhřezlé vnitřnosti? To by snad už bylo dostačující.“ Potom co skončila svůj monolog, se usmála a kroutila hlavou.

„Mohla bych si… sáhnout?“ zeptala se opatrně.

„Proč ne, je to jenom jizva a už ani nebolí.“ Opatrně natáhla ruku a přejela prsty po jizvě. Bylo to jako kdyby mnou projel elektrický proud, ale nebylo to nepříjemné spíš naopak. Bella rychle odtáhla ruku.

„Bolelo to?“ zeptala se vyděšeně?

„Ne, ani trochu. Jenom máš studené ruce.“ Neřekl jsem jí tak docela pravdu, protože v tom dotyku bylo něco víc, něco co jsem nedokázal pojmenovat a samotného mě to trochu děsilo, ale na druhou stranu měla opravdu studenou ruku.

Ve vedlejší lavici právě jeden kluk zvedl oči od časopisu, podíval se na mě a tiše pronesl: „Hustě!“ Radši jsem si zapnul košili, protože jsem nestál o pozornost, ale na to už bylo trochu pozdě. Ani jsem se nenadál a koukala po mně celá třída.

Učitelka nejspíš dokončila svoji práci, protože se zvedla ze židle a předstoupila před tabuli.

„Tak třído, napíšeme si onen slibovaný test, samozřejmě mimo pana Cullena. Vzhledem k jeho dlouhodobé absenci si bude během vaší práce dělat výpisky z učebnice. Do konce hodiny zbývá akorát dvacet minut, takže jakmile před vás položím test, začněte psát.“

Postupně obešla celou třídu a nakonec se zastavila u mě, aby mi řekla, z jaké strany si mám udělat výpisky. Když odcházela zpět ke svému stolu, zabloudila pohledem k mému krku, který byl stále trochu vidět z nedopnuté košile. Přísahal bych, že se pokřižovala, když se ke mně otočila zády. Otevřel jsem učebnici na zadané straně, vyndal jsem si z batohu sešit a začal jsem číst.

Nemohl jsem se soustředit. Na to, že všichni psali test, byl ve třídě nepředstavitelný hluk. Bylo to jako kdyby někdo mlátil dřevěnou tyčí o lavici, dál se ozývalo dupání, jako kdyby chodil po třídě slon a jako malý bonus podivný chroupavý zvuk. Zvedl jsem hlavu, podíval jsem se na učitelku, ale ta v klidu seděla za stolem a hluk jí očividně netrápil. Otočil jsem se proto směrem ke třídě, ale nikdo nic nedělal. Všichni spořádaně psali. Už jsem si myslel, že jsem se dočista zbláznil, když v tom jsem si všiml jednoho kluka, který v pravidelném rytmu bouchal tužkou do stolu. Sledoval jsem ten druhý dunivý zvuk, až moje oči narazily na holku sedící nedaleko mě, která si nervózně podupávala nohou a v zadu ve třídě chroupal další kluk pod lavicí brambůrky. Připadal jsem si, jako kdybych měl celý život zalehlé uši. Najednou jsem slyšel úplně všechno. Tikání hodinek, které měly někteří spolužáci na ruce, odkapávání vody z kohoutku, dokonce bych přísahal, že jsem slyšel tlukot Bellina srdce. Málem se mi rozskočila hlava. Zacpal jsem si uši, ale nebylo to moc platné.

Ozvalo se zazvonění, ale znělo normálně. Ty hlasité zvuky byly pryč a mě už aspoň tolik nebolela hlava.

Autor: Marcus1932 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí instinkt - Kapitola 10.: