Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí bolest 3. kapitola

16.09.2011 (07:15) • KatherinaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2070×

Když jsem se konečně probudila, ležela jsem ve své posteli. Na tvář mi dopadaly sluneční paprsky a za oknem si prozpěvovali ptáci. Na první pohled se zdálo, že bude překrásný den, ale hlásek ve mně mi říkal, že se pletu. Vylezla jsem z postele a protáhla se. Unaveně jsem došla až k oknu a otevřela jej dokořán. Zhluboka jsem se nadechla čerstvého vzduchu a spokojeně přivřela oči, ale celou krásu okamžiku zkazil hluk ozývající se z přízemí. Naštvaně jsem sešla dolů jenom v krátké košilce, ve které obyčejně spávám, ale na posledním schodu jsem se zarazila. V obýváku stálo několik lidí v černém oblečení a tvořili neproniknutelný kruh kolem otevřené rakve, ve které ležel… Sam… Jak jsem jenom na chvíli mohla na něj zapomenout? Doufala jsem, že se jednalo jenom o sen? Ale žádná odpověď nedokázala omluvit mé chování. Cítila jsem se příšerně…

Mou mysl zaplavila další vlna otázek. Jak dlouho jsem byla mimo? Kdo uspořádal pohřeb? Co bude se mnou? Jaké změny mi přinese život vlka? Ze salvy otázek mě vytrhl, až naléhavý hlas.

„Nell!“ zatřásl mi Jacob ramenem. Překvapeně jsem zamrkala a vrátila se myslí do přítomnosti.

„Je úplně mimo. Měla by si jít znovu lehnout. Nezvládá situaci, ten pohřeb bude na ni přespříliš,“ informoval ostatní lidi v domě. Ale já jsem odmítavě zakroutila hlavou. Musím být na jeho pohřbu. Jedná se o poslední rozloučení a poslední minuty, které můžu a chci strávit se svým bratrem.

„Dejte mi jenom deset minut,“ poprosila jsem je a vyběhla schody. Zavřela jsem se do koupelny a provedla ranní hygienu. Vlasy jsem si stáhla do obyčejného copu, zvýraznila jsem si oči a více jsem se nezabývala make-upem. Oblékla jsem si dlouhé černé šaty a lodičky. Rychleji, než kdy dříve, jsem seběhla schody a postavila jsem se vedle Jacoba, který se nepohnul od schodiště.

„Jsi si jistá, že zvládneš celý ceremoniál? Nemůžeme si dovolit, aby nám po hřbitově běhal bílý vlk před zraky všech lidí z vesnice.“ Nad jeho otázkou jsem zavrčela. Nebyla jsem si jistá, jestli se strachuje o mě anebo o naše tajemství. Odhodlaným krokem jsem se vydala k rakvi, oči všech přítomných se vpalovaly do mě, ale já jsem jim nevěnovala žádnou pozornost. Došla jsem k Samovi a naposledy jsem ho políbila na čelo.

„Navždy budeš můj starostlivý bratr,“ pošeptala jsem. Oči se mi začaly naplňovat slzami, které jsem se snažila okamžitě zahnat.

„Vyrazíme?“ položila jsem otázku, při které se mi na konci zlomil hlas. Všichni se naráz zvedli. Vlci chytili rakev a v čele průvodu se vydali na hřbitov. Šla jsem v těsném závěsu za nimi a pohledem jsem hypnotizovala zem, nebyla jsem schopná dívat se jinam než na špičky svých bot. Jediné, čeho jsem si všimla, bylo, že Leah a Emily šly za mnou a navzájem se utěšovaly. Samova smrt se stala důvodem, aby si všechno odpustily. Leah ztratila už bývalého snoubence a Emily skvělého přítele, potenciálního manžela, ale jejich ztráta se nedala srovnávat s mojí. Já přišla o bratra, posledního člena rodiny… Nikdo nemůže pochopit, jak se teď cítím. Jak v tyhle okamžiky trpím. Jsem sama… A sama zůstanu už navždy…

Konečně jsme se ocitli na hřbitově a kluci položili Sama do připraveného hrobu. Naposledy jsem se na něj podívala, hodila jsem mu na hruď rudou růži a zavřela za ním víko. Jacob se ujal řeči místo mě. Byla jsem mu vděčná, v tenhle okamžik bych nedokázala říct jediné slovo. Nevnímala jsem, co říká ani jaké ohlasy mají jeho slova, pouze jsem hypnotizovala nebe a přála si vidět jakékoliv znamení, které by mě přesvědčilo, že je Sam stále se mnou a nikdy neodejde. Ale stále se nic nedělo. Mé prosby nebyly vyslyšeny a já pochopila, že ani kousek ze Sama už není se mnou. Byl pryč, ale navždy zůstane v mém srdci…

Když jsem konečně odpoutala zrak od nebe, většina lidí už byla pryč. Zůstali pouze vlci a Emily. O něčem mezi sebou živě konverzovali a pohledy občas střelili ke mně. Zajímalo mě, o čem si povídají, ale když jsem se k nim přiblížila, okamžitě utichli. Mají přede mnou tajnosti? Nevěří mi? Byla jsem na pochybách, jak se mám chovat. Přistoupila jsem k nim a polohlasně jsem se zeptala:

„Co se děje?“ Ale nikdo mi neodpověděl. Všichni klopili zrak a dělali, že pro ně neexistuji. Jejich chování mě vytočilo. Přestala jsem se ovládat a začala jsem se třást. Mým tělem procházela jedna salva třasu za druhou. Věděla jsem, že každou chvilkou vybuchnu. Doběhla jsem k lesu, který byl na konci hřbitova, a než jsem v něm zcela zmizela, přeměnila jsem se. Šaty se roztrhly na milion kousíčků a boty zmizely bůhví kde. Běžela jsem a běžela. Nemyslela jsem na nic, kromě větru, který mi plnil plíce. Byl studený a štiplavý, ale přesvědčoval mě o mé neuvěřitelné rychlosti. Postupně jsem ve své mysli začala slyšet myšlenky ostatních vlků. Naštvaně jsem zavrčela, přála jsem si být sama, ale oni se rozběhli za mnou.

„Zastav se na chvíli, Nell!“ volali na mě. Ale já jsem je nechtěla poslouchat. Ještě jsem zrychlila, ale kluci znali v lese zkratky, takže mě po pár minutách dohonili, i když jsem byla mnohem rychlejší. Obklíčili mě a odmítali mě pustit dál.

„Musíme si promluvit!“ začal další řeč Jacob.

„O čem?“ vypálila jsem na něj naštvaně. Přehrála jsem si předešlou situaci, jak se zachovali na hřbitově a naštvala jsem se ještě víc. Kluci si rezignovaně povzdechli a dokonce i Leah byla znechucená z mého chování.

„Musíš se naučit pravidla. Sam byl na vše zpočátku sám, ale ty máš nás. Jsme jako rodina a Sam nás poprosil, ne, přímo nám rozkázal, ať se o tebe postaráme a ochráníme tě.“

„Nemusíte ho poslouchat…“

„Ale musíme.“

„Proč? Byl snad vaším šéfem nebo co?“ dodala jsem ironicky, ale oni souhlasně zavrčeli.

„Sam byl alfa. Byl hlavou smečky a všichni jsme ho museli poslouchat. Jeho posledním rozkazem bylo postarat se o tebe a my musíme poslechnout.“ Uvedl do obrazu celou věc Quil. Nejdřív jsem byla ráda, jak Sam na mě hodně myslel. Že chtěl, abych byla v bezpečí, ale pak tyhle slova pro mě dostala jiný význam.

„Sam chtěl?! Takže kdyby nebylo jeho, tak se o mě tak moc nebudete starat. Jenom protože vám to nakázal, tak se o mě budete zajímat? A to si říkáte smečka? Rodina?“ vyjela jsem na ně. Vztek a bolest z posledních dvou dní už přetekly přes povrch a draly se víc a víc napovrch. Kluci naštvaně a dotčeně zavrčeli. Ujišťovali mě, že mě mají rádi, a kdyby nedostali rozkaz, tak se o mě postarají. Budou tu pro mě a nikdy mě neopustí, ale já jsem stále cítila pochyby. Byla jsem ráda, že jsou zde pro mě, ale budou tady stále? Nebo mě také opustí?

„Stále!“ řekl zvláštním tónem Paul, ale nevěnovala jsem mu pozornost.

„Řekněte mi vše, co potřebuji vědět a co obnáší být vlkem!?“ položila jsem otázky, které zaberou několik hodin.

Autor: KatherinaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí bolest 3. kapitola: