Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí bolest 2. kapitola

15.09.2011 (07:00) • KatherinaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2270×

Na místě, kde se nacházelo srdce, jsem měla velkou díru, která se už nikdy zcela nezacelí. A je to chyba těch smrdutých pijavic! Kdyby jich nebylo, Sam by žil! Byla bych dokonale šťastná a měla rodinu! Ale teď nemám nic… Jsem sama… Se zavrčením jsem se vrhla po dalším upírovi. Pomalu jsem mu trhala končetiny a vychutnávala si jeho bolest. Sice nemohl za smrt Sama, ale byl také upírem, a to byl dost velký důvod, aby trpěl. Sotva jsem s ním skoncovala, vrhla jsem se po dalším a nepřestávala jsem se zabíjením, dokud nebyli všichni mrtví. Ostatní vlci se vůbec nenadřeli, protože jsem víc jak polovinu nepřátel zabila sama. Chovala jsem se jako anděl pomsty, ale i kdybych zabila každého upíra na světě, mé utrpení by se nezmenšilo.

Když bylo po bitvě, došla jsem k Samovi. Zahleděla jsem se do jeho prázdných očí a bolestně jsem zakňučela. Posadila jsem se vedle něj, zvrátila hlavu dozadu a zavyla směrem k nebi. Modlila jsem se, ať mě Sam slyší. V myšlenkách jsem mu posílala milion proseb, ať se ke mně vrátí. Ať mě neupouští, že to jinak sama nezvládnu. Postupně se kluci semkli kolem mě a začali výt stejně jako já. Jejich myšlenky ale byly tiché. Vzdávali hold padlému bratrovi. Naše vytí se neslo dalekým okolím a všem, kdo znali pravdu, zvěstovalo jediné - někdo nepřežil. Pochopila Emily, že se jedná o Sama? Co starší kmene? Strachují se, jestli nezemřel někdo z jejich dětí?

Po chvíli jsem přestala výt. Z nebe se začaly snášet kapičky a dopadaly na Samovo bezvládné tělo. Zdálo se, že pouze spí, ale realita byla jiná. Nikdy se neprobudí… Lehla jsem si vedle Sama a svým tělem jsem se ho pokoušela krýt před deštěm. Dívala jsem se do jeho obličeje a vzpomínala na události z posledních dnů. Jak jsem se k němu chovala hnusně kvůli Leah. Odsuzovala jsem ho… A pak jsem zjistila pravdu a ani jsem mu nestihla říct, že mi nevadí, že je vlkodlakem! Že jsem ráda, že je s Emily tak šťastný! A hlavně, že ho mám ráda… Po tváři mi tekly slzy bolesti a mísily se s deštěm, který se změnil v liják.

Embry a Quil se přeměnili nazpátek do lidské podoby a nosili na hromadu kousky z těl upírů. Když byla vytvořená velká hromada, zapálili ji. Nechápala jsem, proč to udělali, ale byla jsem ráda, že se nemusím dívat na vrahy svého bratra. Asi je hodně věcí, kterých se budu muset o vlčím životě naučit, přece jenom mi Sam všechno neřekl a já jsem teď členem smečky…

„Nell?“ oslovil mě nejistě Seth. Obrátila jsem svůj skelný pohled na pískového vlka.

„Ano?“ optala jsem se bezvýrazně. Už jsem vnímala myšlenky ostatních. Cítili také bolest z odchodu Sama, ale nedokázala se vyrovnat té mojí. Já jsem ztratila dneska ze všech nejvíc. Bratra a sama sebe. Je ze mě vlk, už nikdy nebudu stejná…

„Měli bychom ho odnést, nemůže tady zůstat. Je potřeba udělat hodně věcí… A měli bychom dát vědět vesničanům, že se už můžou vrátit.“ Jeho slova dávala smysl, ale já jsem nebyla schopná pohybu. Mé tělo mě neposlouchalo, ať jsem se soustředila sebevíc. Postavili se vedle mě Paul s Jaredem a pomohli mi postavit se. Když jsem si byla jistá, že vydržím stát na nohou, pokynula jsem jim a vzdálili se krok ode mě. Postupně se začali vracet do lidské podoby, až jsme zůstali jenom mi tři a… Leah?!

„Jo. Jsem to já…“ povzdechla si smutně. Naproti mně stála šedá chlupatá koule. Já jsem neměla co říkat, byla jsem na tom stejně, jenom jsem byla bílá.

„Jak je možné, že… Kdy?“

„Máme obě dvě vlčí gen, a včera. Sam mi řekl o Emily, já jsem se vytočila a vybouchla.“ Smutně si povzdechla a také se proměnila, nechtěla si vybavovat včerejší události a hlavně mi o nich nechtěla dopodrobna vyprávět. Než její mysl zmizela, viděla jsme vzpomínku na včerejší den, kdy se pokusila utrhnout Samovi hlavu, protože jí tak moc ublížil, a dneska by dala všechno za to, aby své chování mohla vrátit. Chyběl jí stejně hodně jako mně.

„Taky se musíme proměnit, nemůžeme do vesnice takhle,“ podotkl samozřejmou věc Jared. Začala jsem se soustředit, ale nedařilo se mi. Stála jsem se zavřenýma očima asi deset minut a stále se nic nedělo.

„Proč se nemůžu přeměnit?“ zajímala jsem se. Kluci jenom pokrčili rameny, také nechápali, co mám za problém s přeměnou.

„Mysli na Sama,“ nabádal mě Paul. Všemi smysly jsem se upnula na svého bratra. Vybavila jsem si jeho smích, krásného černého vlka… A pak se vzduch kolem mě rozvlnil a já jsem najednou stála nahá na louce. Okamžitě jsem zrudla hanbou, ale Leah mi podala tričko a kraťasy. S díkem jsem je přijala a okamžitě jsem se do nich oblékla.

„Paul cítí ještě jednoho upíra. Jdeme po něm,“ přeměnil se Jared, aby nám oznámil jejich rozhodnutí, a hned se zase vrátil do své vlčí podoby. Než jsme jakkoli stačili zareagovat, zmizeli v lese. Chtěla jsem se vydat za nimi. Přišlo mi, že je to má povinnost, zabít toho upíra a stát jim po boku, ale Leah se Sethem mě zadrželi.

„Pusťte mě!“ vrčela jsem na ně a třásla se na celém těle.

„Ne!“ řekli unisono a chytili mě ještě pevněji. Leah se mě snažila uklidnit, ale její slova pro mě neznamenala nic, dokud nezmínila Sama. V ten okamžik jsem se přestala třást a podívala jsem se na jeho tělo, které stále leželo bezvládně na zemi. Vysmekla jsem se jim a udělala krok k němu, ale nohy se mi podlomily a já dopadla do mokré trávy. Stočila jsem se do klubíčka a mým tělem lomcovaly vzlyky. Neovladatelně jsem se třásla, ale tentokrát smutkem. Byla jsem promoklá na kost a milion kapek se mi tříštilo na obličeji. Podívala jsem se na nebe a dotčeně zakřičela:

„Proč jsi mě opustil? Proč? Proč…?“ brečela jsem a nevnímala okolí kolem sebe. Poslední věc, kterou si pamatuji, bylo, jak mě někdo vzal do náručí a odnášel pryč. Dolehlo na mě vysílení z posledních dnů a já jsem ztratila vědomí.

Autor: KatherinaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí bolest 2. kapitola: