Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vládce upírů - 21. Vezmeš si mě?

08.03.2010 (07:15) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3381×

VEZMEŠ SI MĚ?
(Edward)

Jen co mi zase zmizela, s povzdechem jsem se svalil na pohovku. I ostatní se vrátili ke své předcházející činnosti. Emmett s Jazzem začali znovu hrát nějaké videohry, Rose se chystala fandit Emmovi, Carlisle se znovu začetl do lékařské knihy a Esme si kreslila nějaké návrhy rekonstrukce našeho dalšího domu. Jen Alice na nás zuřivě koukala. V myšlenkách nadávala, co to děláme. Chtěl jsem se jí zeptat, co se děje, ale ona mě předběhla.
„Co to děláte? Jedeme na ty nákupy,“ pronesla nasupeně.
„Vždyť ještě není ani šest,“ protestoval Jazz.
„No a?“ zeptala se Alice.
„Jen, že otvírají až v osm,“ bránil se Jasper.
„Ale musíme se nachystat a vyrazit, pak to stihneme akorát na otvírací dobu,“ přesvědčovala je.
„Alice, vyrazíme v sedm, ano?“ uklidňovala ji Esme.
„Fajn, v sedm všichni před domem,“ vzdala se, sedla si vedle Jezze a fandila mu. Samozřejmě věděla, že vyhraje. Jen já jsem neměl co dělat. Bella byla zase pryč a vrátí se až odpoledne. A v tom mě to napadlo.

„JO!“zavýskla Alice. Měla vizi samozřejmě.
„Co se děje?“ ptala se Rose.
„Na nákupy se dnes nejede,“ rozhodla Alice.
„Jsi v pořádku?“ ptal se jí starostlivě Jazz a na hru s Emmem úplně zapomněl.
„V naprostém,“ odvětila. Všichni si ji starostlivě měřili, ale nakonec to nechali být.

„Ty pojď nahoru,“ poslala mi v myšlenkách. Pak sama odkráčela k sobě, že si jde probrat šatník.
„Jdu si číst,“ omluvil jsem se jim a vydal se za ní.
„Edwarde, to je skvělé. Kdy a kde?“ křičela na mě v myšlenkách hned, co jsem za sebou zavřel dveře.
„Přemýšlel jsem, že dnes a na naší louce,“ zašeptal jsem tak, aby nás ostatní neslyšeli.
„Fajn, ty seženeš prsten a já připravím louku.“
„Alice, chci to udělat sám,“ zamumlal jsem.
„Ale co já?“ ptala se smutně a dělala na mě psí oči.
„Já vše připravím a ty se postaráš, aby Bella nic nezjistila a třeba ji oblečeš,“ navrhl jsem.
„Fajn, takže přece jenom nákupy,“ zavýskla v myšlenkách. Upřímně jsem Bell v této chvíli litoval, ale však já ji z jejích spárů brzy zachráním.

„Jede se na nákupy,“ zavolala Alice na celý dům, když jsem se vypařil k sobě.
„Ale vždyť jsi říkala…“ začala Rose.
„Zjistila jsem, že můj šatník má vážné nedostatky, jedeme!“ zavelela.
„To bych se hádal,“ zamumlal Emm, ale zmlkl, když spatřil Alicin výraz.
„Tak šup, šup, na co čekáme?“ dirigovala dál moje malá sestřička. Dál jsem je už neposlouchal, vzal jsem si peněženku s kreditkami a ve svém Volvu jsem vyrazil do zlatnictví. Za těch sto let, co jsem byl mimo, se toho moc nezměnilo. V podstatě nic a já byl za to rád. Až teď jsem si plně uvědomil, že bydlíme zase ve Forks. Tohle je náš opravdový domov. Tady vše začalo, tady se z nás teprve stala úplná rodina, tady jsem našel život.

Jel jsem jako blázen, dnes Bella přijde brzo. Normálně bych kvůli tomu šťastně skákal třeba až ke stropu, ale dnes ne. Ale co když řekne ne? To bych nepřežil. Ale pořád mi říká, že mě miluje. Vypadá, že je šťastná. Ale chce si mě potom všem ještě vzít? Chce se mnou strávit zbytek života? Na to získám odpověď dnes večer. Ještě víc jsem přitiskl plynový pedál k podlaze a řítil se do Seattlu…

Už jsem měl vše připravené. Celá louka byla ozářená z plamenů svíček, uprostřed jsem rozprostřel červenou deku a po celé louce jsem rozházel okvětní plátky rudých růží. V jednom kmenu jsem měl schovanou i sametovou krabičku se stříbrným prstenem. Byl širší se třemi diamanty. Uprostřed byl největší a vedle něj dva menší.

S vědomím, že mám vše připravené, jsem běžel domů. Strašně jsem se těšil n okamžik, kdy mi řekne ano, ale pokud bude její odpověď záporná… Alice samozřejmě nic neviděla, kvůli jejímu štítu, takže mi nezbývá nic jiného, než doufat.

Když jsem přiběhl před dům, šel jsem málem do kolen. Stála tam v tmavě modrých šatech bez ramínek, vlasy měla svázané do volného drdolu a pár pramínků se jí točilo kolem obličeje. Zíral jsem na ni neschopen slova. Tak strašně jí to slušelo.
„Edwarde Cullene, můžeš mi vysvětlit, co to znamená? Už tři hodiny mě mučí tvoje povedená sestřička a nechce mi říct, co se děje, nebo kde jsi,“ mluvila klidně a kladla důraz na každé slovo.
„Bell, moc ti to sluší,“ vydechl jsem a ignoroval její předchozí slova.
„Děkuju, ale řekneš mi, co se děje?“ ptala se dál.
„Uvidíš,“ zašeptal jsem a přišel až k ní.
„Víš, že nemám ráda překvapení,“ zamračila se. Na to jsem si ji jen přitáhl a políbil.
„Pojď se mnou, prosím,“ zašeptal jsem jí do úst.
„Podvodníku,“ zamumlala mi zpátky. Jen jsem nechápavě zvedl obočí.
„Víš, co na mě platí a využíváš toho,“ vysvětlila mi. Zářivě jsem se na ni usmál, podrazil jsem jí nohy a dřív, než stihla spadnout, jsem ji chytil jednou rukou pod keleny a druh pod zády.
„Co to děláš?“zabručela nesouhlasně v mé náruči. Věděl jsem, že kdyby chtěla, dávno se mi vytrhla. Ale neudělala to.
„Nesu tě,“ řekl jsem jí prostě a rozběhl se na naši louku…

Vběhl jsem na louku a na kraji se zastavil. Rozhlédla se kolem sebe a zalapala po dechu.
„Je to dokonalé,“ zašeptala.
„Ty jsi dokonalá,“ opravil jsem ji. Krásně se na mě usmála a já ji donesl doprostřed louky a postavil na zem. Odběhl jsem si ke stromu, vytáhl krabičku a schoval ji za zády. Ostražitě mě sledovala, ale vypadala nechápavě. Klekl jsem si před ni a spustil.
„Isabello Swan, miluju tě víc než svůj vlastní život a udělal bych pro tebe vše, o co bys mě požádala. Prokážeš mi tu čest a vezmeš si mě?“ Ve tváři měla vepsaný šok. Stála tam a ani se nehnula. Už to byla minuta nebo dvě a stále nic.
„Nemusíš mi odpovídat hned a nebudu se na tebe zl…“ začal jsem ze sebe chrlit, ale zastavila mě prstem na mých rtech.
„Ano,“ zašeptala.

◄   ▲   ►

Autor: DeSs (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vládce upírů - 21. Vezmeš si mě?: