Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vládce upírů - 13. Nešťastné shledání

17.02.2010 (19:45) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3287×

NEŠŤASTNÉ SHLEDÁNÍ
(Edward)

Prosím, ať je to jen sen. Jenže upíří nespí. Před domem, kde by měla Bella a Victorie bydlet, právě zatloukali obrovskou ceduli na prodej. Před domem stálo jejich auto a někdo do něj právě nasedal. Nějaký muž s uniformou nějaké poštovní společnosti.
„Najdeme ji,“ zašeptala Esme. Ale snažila se přesvědčit hlavně sama sebe. Ještě o něčem s Carlislem mluvili, ale já je neposlouchal. Vyskočil jsem z auta a vytáhl toho muže z jejího Lamborghini.
„Kam to auto vezete?“ zavrčel jsem na něj nepříčetně.
„Promiňte, ale…“ začal muž, ale něco v mém výrazu ho donutilo odpovědět. Z auta vytáhl nějaké papíry a četl. Já jsem četl jeho myšlenky. Zapamatoval jsem si adresu. Ve Skotsku. Muž ještě odpověděl, ale já ho nevnímal a naskočil jsem znovu do auta.
Doma jsem si sbalil pár věcí do batohu a objednal letenku. Brzy ráno jsem přistával v Edinburgu. Ukradl jsem auto a jel na adresu, kam měli auto přepravit. Ale Bellu jsem tam nikde necítil. Jen Victorii a dalšího upíra. Nebyli doma. Nemusel jsem čekat dlouho a přede mnou zastavil rudý kabriolet. Přijela jen Victorie s rudýma očima.
„Kde je?“ okamžitě jsem po ní skočil a chytl ji pod krkem.
„Nevím! Naposledy jsem ji viděla, když mě odvážela na letiště v New Hampshiru!“ zasyčela. Pustil jsem ji a odjel pryč. Co nejdál. Kde je? Copak nedostanu ani příležitost jí vše vysvětlit? Začala se mně zmocňovat panika. Rychle jsem si objednal letenku do New Hampshiru. Ale nejel jsem za rodinou, doběhl jsem k jejímu domu a vešel. Podle pachu jsem našel její pokoj, schoulil jsem se tam na její pohovku a oddal se svým pocitům. Zklamání, beznaděj, smutek, bolest. Byl jsem tam ještě několik dní, dokud její vůně nevyprchala úplně. Vyskočil jsem z jejího okna a vběhl do lesa. Nehodlal jsem se vrátit, dokud ji nenajdu!
Běhal jsem lesy na Aljašce, v Kanadě, v USA a právě jsem bloudil někde v Brazílii. Věděl jsem, že to nemá cenu, ale nehodlal jsem se vzdát. Znovu a znovu jsem obíhal celou Ameriku, ale nic. Nikde po ní nebyla ani stopa. V hlavě jsem měl jen obrázek její usměvavé tváře a běhal jsem dál a dál. Už dlouho jsem nenarazil na upíra, ani na člověka. Už dlouho jsem neviděl svoji rodinu. Bylo mi to jedno, bez Belly to pro mě nebyla rodina. A pak mě to napadlo! Volturiovi! Demetri! Umí vyhledat upíry díky svému daru! Okamžitě jsem běžel za sluchem. Slyšel jsem zvuky aut. Brzy jsem doběhl na dálnici. Běžel jsem podél ní, až jsem doběhl do nějakého velkého města s letištěm. Byla noc. Ukradl jsem někomu mobil a rezervoval si letenku do Itálie. Nakonec jsem vykradl nějaký malý obchůdek s oděvem. Narazil jsem na nějaký hotel a ubytoval jsem se. Kreditku jsem naštěstí pořád měl. Udělal jsem ze sebe „člověka“ a vyrazil na letiště.

Další den jsem již stál před branami Volterry. Byla noc, nemusel jsem se schovávat. Vběhl jsem do hradu a v recepci právě Demetri balil nějakou dívku. Byla člověk, pracovala jako recepční a chtěla se stát jednou z nás. Podle Demetriho myšlenek chtěl vyzkoušet sex s člověkem. Odfrkl jsem si. To Demetriho trochu rozčílio.
„Co chceš?“ vyštěkl na mě.
„Pomoc,“ řekl jsem.
„Hm, tak pojď,“ řekl a chtěl mě zavést k Arovi.
„Potřebuji tvoji pomoc,“ vyhrkl jsem rychle.
„Fajn, koho chceš najít? Ale rychle, mám práci,“ řekl a usmál se na tu ženu. Hodil jsem mu Belliny šaty. To poslední mi po ní zůstalo. Demetri začichal a pak promluvil.
„Už neexistuje,“ řekl prostě.
„Cože?!?“ vyjekl jsem. „Myslím, že má štít,“ dodal jsem s nadějí, že přece jen žije.
„Na tom nezáleží, kdyby měla štít, odrazila by moji moc,“ řekl prostě.
„Takže je mrtvá?“ zašeptal jsem a hlas se mi zlomil. Jen přikývl a šel se zase věnovat té dívce. NE! Řvaly mé myšlenky. Ona nemůže být mrtvá! To je vtip! Ale Demetri i jeho myšlenky mluvili jasně. Moje Bella tu už není.
„Jdu za tebou,“ zašeptal jsem a rozeběhl se maximální rychlostí do sálu. Věděl jsem, že mi to Aro jen tak nedovolí, vběhl jsem k jeho trůnu a napadl ho. Bouchl jsem s ním o zem, ale to už jsem cítil nesnesitelnou bolest. Jane.
„To stačí,“ slyšel jsem Arův hlas. Přešel ke mně a dotkl se mé ruky.
„Opravdu jsi schopný udělat to kvůli ní?“ zeptal se nevěřícně. Jen jsem kývl.
„Alecu!“ rozkázal Aro. A já jsem se ocitl v hluboké temnotě. Nic jsem necítil, neslyšel, neviděl. Jen jsem myslel na svoji Bellu.

Najednou jsem uviděl světlo. Oslňující světlo. Stál jsem v nějaké místnosti. Přede mnou byly obrovské dřevěné dveře. Před nimi stála mladá dívka a usmívala se.
„Ahoj, já jsem Diana. Ty jsi mrtvý a teď jsi v paláci Vládkyně upírů. Za těmi dveřmi je Vládkyně a ona posoudí, zda-li patříš do nebe nebo do pekla. Neboj se, podle očí bych řekla, že to bude nebe,“ usmála se. Pro ni musí být všechno tak snadné.
„Jinak za svítání začínají soudit, bude to brzy,“ dodala, když jsem se nezmohl ani na slovo. Přikývl jsem a čekal.
„Ty jsi se smrtí asi srovnaný, že ano?“ zeptala se po chvíli. Zase jsem jen přikývl. Povzdychla si a začala si broukat nějakou písničku. Nejspíš se tady dost nudí. Netrvalo dlouho a ty dřevěné dveře se otevřely. Nějaký mladý muž s fialovýma očima mě uvedl dovnitř.
„Já jsem Estafette, tohle je Ďábel a Bůh,“ pokynul ke trůnům, na kterých seděli dva muži. Jeden měl oči rudé a další zlaté. Bylo mi jasné, který je ďábel a který bůh. Ale ten nejvyšší trůn byl prázdný.
„Vládkyně přijde za chvilku, máš nějaké přání nebo prosbu?“ zeptal se Bůh. Chtěl jsem ho požádat, jestli bych nemohl napsat dopis své rodině. Ale než jsem to stihl udělat, objevila se za trůny žena. Nádherná žena s očima jako pravé zlato. Byly krásnější než oči vegetariánů. Přitančila k prostřednímu trůnu, na kterém seděl Estaffete a objala ho. Nemohl jsem uvěřit svým očím. Ta dívka vypadala jako Bella, ale byla ještě krásnější než kdy dřív. Nebyl jsem schopný slova nebo pohybu. Jen jsem tam klečel a strnule na ni hleděl.
„Všechno nejlepší k narozeninám Fette, předpokládám, že mi neřekneš ke kolikátým,“ zářivě se na něj usmála.
„Děkuju,“ zašeptal dojatě Fett. V tom si ďábel odkašlal.
„Má drahá, omlouvám se, ale dnes jsme začali bez tebe,“ řekl kajícně Bůh.
„To je v pořádku,“ usmála se na něj a otočila se na mě. Hlasitě zalapala po dechu a dívala se mi do očí. Je to Bella, teď jsem si byl jist.
„Edwarde?“ zašeptala tiše a tvář jí brázdila temná slza.

◄ ▲ ►

Autor: DeSs (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vládce upírů - 13. Nešťastné shledání: