Tentokrát tu máme události z pohledu Edwarda. Tímto se vracím na začátek mé povídky a ukazuju vám, jak to viděl a cítil Edward. Opustil ji, toulal se, vrátil se k rodině a zkouší žít normálně. Začne tedy chodit do školy. Ale hned první den ho na parkovišti čeká překvapení...
15.02.2010 (07:00) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3597×
PŘEŽÍVÁNÍ
(Edward)
Běžím temným lesem a snažím se nevnímat její nářky a výkřiky. Volá mě zpět. Ale já to musel udělat, musel! Ona nepatří do světa plného krve, nadpřirozených bytostí a nesmrtelnosti. Ona musí žít šťastný lidský život. Ten by se mnou nikdy neměla. Ano, tohle jsou moje výmluvy pro tu nejhorší lež na světě. Lhal jsem jí, že ji nemiluju. Řekl jsem jí, že se ke mně nehodí. A to vše jen pro její dobro a bohužel také pro moji bolest. To ona málem roztloukla mé mrtvé srdce. To jí patří a zůstává s ní. Je člověk, zapomene. Zapomene a bude si žít obyčejný a krásný život. Pevně v to věřím.
Ale já bez ní nechci a nedokážu žít, ale musím kvůli rodině. Jen vědomí, že někde tu bude žít Bella a bude šťastná, mě tu udrží. Ale s rodinou být nedokážu. Oni ji také milovali, pokládali za sestru a dceru. A já jim ji vzal. Ale ona k nám nepatří. Ona nepatří do pekla, patří do nebe. To bych jí nedokázal vzít. A tak běžím, co nejdál od Forks, na druhou stranu, než je má rodina…
Toulám se lesy a svými myšlenkami na ni. Jak je to dlouho, co jsem ji opustil? Den? Týden? Nevím, jen běhám a přemýšlím. Strašně mi chybí. Ale také vím, že mé rodině chybí jak Bella, tak já. Nesmím je tak moc trápit. Měl bych se vrátit a aspoň kvůli nim zkusit žít jako dřív. Chodit do školy, být s rodinou a jezdit na společné lovy. Musím to zvládnout kvůli nim. A s tímto rozhodnutím jsem prudce zabrzdil, otočil se a rozběhl jsem se opačným směrem. Směrem do New Hampshire…
Brzy jsem doběhl až k městu. Nevěděl jsem, kde bydlí, a v tomhle oblečení bych asi do města neměl. Na mě vlály jen špinavé cáry košile a roztrhané kalhoty. Vběhl jsem tedy znovu do lesa obklopujícího město a snažil se najít jejich pach. Netrvalo dlouho a narazil jsem někde uprostřed lesa na celou rodinu. Samozřejmě, Alice. Viděla mě a připravila mi tu uvítací delegaci. Tak začalo objímání a radostné vzlykání od Esme. Byli rádi, že se aspoň jejich syn vrátil…
„Alice, prostě ne! Nech ji normálně žít…“ ze zuřivého tónu jsem přešel do vzlykacího.
„Dobře…“ vzdala se Alice a slíbila, že už se nikdy nepodívá do její budoucnosti. Doběhli jsme z lovu do domu. Nebudu tomu říkat domov, ten jsem měl tam, kde byla Bella. Jenže ona už není pro mě. Uběhl už téměř rok, od toho dne, co jsem ji tam nechal a navždy odešel. Vběhl jsem dovnitř, nevšímal si rodiny a jako každý den jsem vběhl do svého pokoje. Zavřel dveře a schoulil jsem se do rohu místnosti s výhledem na les. Vzpomínat na ni mě sice bolí, ale aspoň se necítím tak prázdný. Trávím s ní čas v myšlenkách. Seděl jsem tam a nevnímal čas, ztracen ve víru vzpomínek. Když někdo vešel do dveří. Neubránil jsem se tichému zavrčení.
„Edwarde, takhle to dál nejde…“ začal zase Carlisle.
„Můžu odejít,“ řekl jsem mu klidně.
„Víš, že tak jsem to nemyslel, co kdybys zase začal chodit do školy?“ zeptal se. Trápím rodinu. Musím pro ně taky něco udělat. Fajn, půjdu s ostatníma na Darmouth. Snad mě vezmou, i když asi ne zadarmo. Povzdechl jsem si a kladně pokýval hlavou. Carlisle se usmál.
„Všechno bude dobré, uvidíš,“ zašeptal a opustil můj pokoj. Všechno bude dobré? To asi těžko. Bez ní není nic dobré. A zase jsem začal přemýšlet o ní, o lásce mé existence. Odpustila mi to? Je šťastná? Snad ano. Bodlo mě u srdce při pomyšlení, že je teď třeba s Mikem Newtonem. Že právě usíná v jeho náručí. Že on je možná ten, kdo se dívá na její červenající se tvář a sbírá ji ze země. Znovu jsem se ztratil v myšlenkách. Začal jsem vnímat, až když Alice tiše přišla a položila mi oblečení na zem. Neměl jsem tu žádný nábytek, nic. Otráveně jsem se oblékl a sešel dolů. Esme mě objala a Emmett se pokusil o úsměv. Od té doby, co s námi není Bella, nevtipkuje a neusmívá se. Všem tak moc chybí. A Jasper? Ten s námi tráví jen minimum času. Cítí emoce nás všech a nevydrží to. Nedivím se mu…
Alice mi dala tašku přes rameno s notebookem. Přece jen jsme na vysoké. Jel jsem svým volvem, zatímco ostatní jeli jeepem s Emmettem. Snad to byl dobrý nápad. Zaparkoval jsem na parkovišti vedle Emmetta a všichni jsme se pomalu šinuli do budovy. Papíry a všechno ostatní mi zařídil Carlisle.
Ale náš odchod narušil jeden odporný hlas. Victorie. To nemyslí vážně! Co ta tady dělá? Ve škole? Pomalu jsme se otočili a tiše vrčeli. Probodl jsem ji nenávistným pohledem. Měla zlaté oči a na zádech batoh. Tak to si dělá srandu. Zabiju ji! Já ji vážně zabiju! Všiml jsem si, že se s někým drží za ruku. Posunul jsem pohled vedle ní a zalapal po dechu. NE! TO NENÍ PRAVDA! Byly poslední myšlenky, než jsem upadl do šoku…
Autor: DeSs (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Vládce upírů - 11. Přežívání:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!