Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vládce upírů - 10. 100. výročí

14.02.2010 (07:00) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3921×

100. VÝROČÍ
(Bella)

Ten první den jsem musela odsoudit spoustu upírů. Poté přibývali pomalu. Některý den nezemřel žádný, jiný tři nebo dva. Bylo to různé. Někteří mě obdivovali a někteří mnou pohrdali. Někteří mě prosili a jiní se mi vysmívali. Od svítání jsme soudili, poté řešili různé nespory na zemi, v nebi i v pekle. Když jsme skončili, každý jsme se věnovali svému. Dieu a Diablo většinou trávili všechen čas v pekle a v nebi. Fett běhal po zemi, nebo jsme byli spolu. V noci jsem se učila hrát na klavír nebo si četla knihy. Knihovnu jsem si zaplnila knihami o nadpřirozených bytostech, upířích schopnostech, upířích dějinách a obyčejnými lidskými romány. Naučila jsem se všechny jazyky světa. Pamatovala jsem si vše. Každé slovo, každé knihy i každého upíra, se kterým jsem se setkala. Můj mozek měl neomezenou kapacitu.
S Fettem jsme se docela sblížili. Odpoledne jsme se spolu většinou starali o zahradu a povídali si. Dieua jsem brala jako svého otce. Měla jsem k němu úctu a vážila jsem si ho. Diabla jsem brala jako staršího, střeštěného brášku. Pořád si ze mě utahoval a chystal si na mě vtípky. Ty jsme mu s Fettem vždy vrátila i s úroky. Téměř pořád jsme se na něčem sázeli. A Fett? Ten pro mě znamenal nejvíce. Byl veselý a usměvavý. Bylo mi s ním skvěle a vždy jsem na chvíli zapomněla na svoji lásku. Byl můj nejlepší přítel a starostlivý bratr v jednom. Chodili jsme spolu na lov a hrály různé hry na naší zahradě. S ním šlo všechno tak lehce…
A tak rok míjel rok a já stále poznávala nové a nové schopnosti. Uměla jsem vše, na co jsem si jen vzpomněla. Dokázala jsem ovládat přírodní živly, číst myšlenky, rozpoznat pravdu od lži, mazat paměť, přemisťovat se, hýbat věcmi, léčit, plakat a spoustu dalších. Vše jsem uměla vypnout. Měla jsem dokonce lepší smysly než ostatní upíři, větší sílu a rychlost. Byla jsem nepřemožitelná a nesmrtelná.
Teď je to devadesát devět let, co mě opustil. Každé ráno před svítáním jsem se přenášela na naši louku a vzpomínala na něj. Strašně jsem se chtěla podívat do zrcadla osudu, vidět jak se má a jestli je šťastný. Ale moc dobře jsem věděla, že pokud ho uvidím smutného, budu nešťastná i já. A pokud bych ho viděla šťastného, pak by to bylo pouze tím, že si našel někoho jiného. Nemohla bych ho vidět s někým jiným po boku. Ranilo by mě to. Jako vládkyně upírů žiji již šedesát pět let a zatím jsem zrcadlo nikdy nepoužila na Cullenovi. Párkrát jsem se dokonce potýkala s touhou je zase vidět na vlastní oči, ale to jsem taky zamítla. Bolelo by mě, kdyby mě zase od sebe vyhnali. Oni mě nemají rádi, opustili mě. A teď zase sedím na naší louce a přemýšlím o něm, o mém andělovi. Utápím se ve víru vlastních vzpomínek a pláču. Za tuhle vlastnost jsem vděčná. Sleduju černé slzy kutálející se dolů z mé tváře a myslím na něj. Už dávno mu nemám nic za zlé. Miluju ho a nic se na tom nikdy nezmění. Z mých vzpomínek mě tu ráno co ráno vyruší vycházející slunce. Vždy otevřu portál a vejdu jím do svého pokoje. Upravím se a vydám se do sálu.
Venku před sálem, za těmi dveřmi sedí mladá dívka. Je jí okolo čtrnácti a má jedinou schopnost. Velmi silný štít. Sedí si tam za stolkem a čeká. Mrtvý upír se portálem dostane před ni a ona mu vysvětlí vše potřebné. Že zemřel, čeká ho soud a pak peklo nebo nebe. Že může mít přání a je na nás, zda mu jej splníme. Že může obhájit své činy nebo se za ně omluvit. Pak si upír sedne do křesla před dívku a čeká do svítání. My ho přijmeme, odsoudíme a někdy splníme přání. A tak to jde den co den, stále dokola. Avšak jeden den byl od ostatních odlišný. Ten den to bylo přesně sto let, co mě opustil a nechal v tom lese. Měla jsem špatnou náladu, avšak Fett měl narozeniny a já mu je nechtěla zkazit.

Sehnala jsem mu květinu na naši zahrádku. Takovou ještě neměl. Vběhla jsem do sálu, přímo k Fettově trůnu. Soustředila jsem se jen na něj a nevnímala okolí. Přitančila jsem k němu s květinou za zády a hrála jsem tu veselou Bellu.
„Všechno nejlepší k narozeninám Fette, předpokládám, že mi neřekneš ke kolikátým,“ zářivě jsem se na něj usmála, vytáhla ho na nohy a objala ho.
„Děkuju,“ zašeptal dojatě Fett. V tom jsem slyšela odkašlání od Dieuva trůnu.
„Má drahá, omlouvám se, ale dnes jsme začali bez tebe,“ řekl kajícně Dieu.
„To je v pořádku,“ usmála jsem se na něj a pak se otočila na souzeného. Zalapala jsem po dechu. To ne. Tohle se nemělo stát. Upíral na mě své zlaté oči a tvářil se zmateně.
„Edwarde?“ zašeptala jsem směrem ke klečícímu upírovi a ucítila jsem horkou slzu na tváři…

=>

Autor: DeSs (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vládce upírů - 10. 100. výročí: