Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Virgo - Epilog

10.02.2010 (08:45) • xlovexx • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 5316×

Epilog

„Už jdeš zase Bell? Vždyť jsi tam byla včera,“ ozval se za mnou Edwardův hlas a já jsem se bezděčně otočila a pohlédla na něj.

„Moc mě neštvi. Stále ti ještě vyčítám, že jsi tak dlouho čekal. Víš, co všechno se nemuselo stát?“ na chvíli jsem se odmlčela a poté znovu pokračovala. „I když je možná dobře, že se to stalo. Jak tě znám, tak bych teď nebyla jako ty, lásko.“

Svým rychlým krokem jsem se přiblížila k němu a políbila ho na rty.

„Dneska má být vidět měsíc, je v úplňku. Nechceš jít se mnou? Prosím,“ zašeptala jsem a doufala, že výjimečně odpoví kladně.

„Promiň Bells, ale nechci. Nevím, co bych tam dělal. Raději si dojdu na lov. Vrať se mi,“ promluvil a políbil mě na rty.

„Za rozbřesku mě máš tady,“ zašeptala jsem a už jen vybíhala z domu. Běžela jsem, kam mě nohy nesly a nerozhlížela jsem se příliš okolo sebe. Chtěla jsem jen co nejrychleji doběhnout tam. Kam jsem od své přeměny mířila skoro každý den.

Už jsem pomalu viděla, jak se stromy přede mnou rozestupují a odhalují mi tak výhled na tu krásnou podívanou. Už jsem viděla, jak se v dálce měsíc rýsuje nad hladinou moře.

Když jsem prošla okolo posledního stromu, který odděloval les od pláže, pohladila jsem jeho kůru a zpomalila jsem.

Těsně před místem, kde se vlny lámaly o břeh, jsem se zastavila a křikla do vzduchu: „Zase mě tady máš!“

Bavilo mne promlouvat k moři, protože ono promlouvalo ke mne. Dávalo mi osobě vědět. Lákalo mě. Nabízelo mi své plody, ale já je odmítala. Jen do jeho náruče jsem se vždy chtěla dostat.

Když v dáli dozněla ozvěna mého křiku, rozeběhla jsem se a skočila do hlubiny. Ještě před tím, než jsem se znovu vynořila nad hladinu, proměnila jsem se do své druhé podoby. Do podoby mořské panny. Líbilo se mi v této podobě. Přišla jsem si neuvěřitelně volná. I když to ve skutečnosti nebyla pravda. Na souši jsem byla viditelně rychlejší než ve vodě, ale tady byl takový klid.

Doplavala jsem ke kameni, na který jsem se usadila a pohlédla nad sebe na noční oblohu.

„Je nádherná noc,“ šeptala jsem si. Po několika zamračených týdnech jsem opět uviděla nádherné hvězdy. Pohlédla jsem do dáli, kde se nad moře začínal vyhupovat měsíc. Opět byl úplněk. Milovala jsem tuto noc, kdy měsíc ukáže celou svou pravou tvář. Je zvláštní, že ještě nedávno jsem se na něj zlobila. Vím, že měsíc může za to, co se mi stalo. Nesnášela jsem tu noc. Kdy jsem vyrazila k moři a teď si užívám každou chvilku, kterou můžu v noci u moře strávit. Miluji svojí novou podobu. Miluji, když se mé tělo přemění a já můžu plavat mezi všemi mořskými tvory. Miluji, když si jen tak plavu mezi delfíny. Ve svitu měsíce se začala rýsovat silueta plachetnice. Z mých úst se vydral smích. Vždycky jsem si myslela, že mořské panny lákaly námořníky do náruče smrti. Není to pravda. Můj zpěv zní hrozně i v téhle podobě.

Zkusila jsem ze sebe vydat pár tónů nějaké melodie a zněly úplně normálně. Opět se mým hrdlem vydral přidušený smích a klidná hladina moře se zvlnila, vykoukla na mě hlava jednoho z delfínů, kteří zde žijí.

„Ahoj Jonatane.“ Pozdravila jsem jej a svou ruku natáhla k němu. Jen mírně jsem přejela po jeho čumáku a znovu se zasmála.

Je zvláštní, že zvířata na souší se mě bojí, ale tady nikoliv.

„Jak ses dneska měl?“ zeptala jsem se jej a odpovědí mi byl jeho řehtavý smích.

„To je dobře. Myslíš, že mu už mám odpustit?“ zeptala jsem se Jonatana znovu a tentokrát jsem jen viděla, jak svou hlavou pohupuje dopředu a dozadu.

Jonatan se stal jakousi mou zpovědnickou. Už první den za mnou připlaval a já jsem se mu začala se vším svěřovat. Byl to neuvěřitelně chytrý delfín, několikrát mi přišlo jakoby na mě i promlouval.

Zvedla jsem od něj pohled a podívala se znovu do dáli, kde na obzoru měsíce se rýsoval jen už konec té lodi, a hlavou se mi prohnala věta, kterou jsem slyšela v tomto novém životě jako první.

„Musíme ti něco vysvětlit…“ promluvil na mne tehdy Carlisle a já, jak čekala, co mi chce říct, jsem ani nepostřehla, že jsem se k němu dostala až příliš rychle, než jsem chodila jako člověk.

„Bell, určitě se cítíš jinak, než před tím… Víš, umírala jsi, nic jiného nám nezbylo a museli jsme tě proměnit. Už jsi jako my. Jsi upír.“

Tehdy jsem mu nevěřila a nevěděla jsem, jak reagovat, ale nakonec jsem si uvědomila, že má pravdu, že opravdu už nejsem člověk, ale mne to nevadilo.

Jen když jsem zahlédla Edwarda, myslela jsem, že se na něj vrhnu a ukážu mu, jak pro mne byl ten měsíc bolestivý, nakonec jsem se ale rozhodla, že jej nechám, alespoň myslím, že jsem se pro to rozhodla sama. V mojí rodině už… člověk neví.

Když mi to Edward vysvětloval, proč mi o sobě neřekl, že se nedokázal rozhodnou, pochopila jsem ho. Naštval mne, ale měl pravdu. Přece jen, upír a mořská panna? Lidstvo neví ani o jednom z nás a já tehdy byla smrtelná. Nevěděl, jaká bych byla po přeměně. Bál se, aby jeho jed na mne nezabral jako opravdový jed. Bál se, aby mne nezabil. Bál se, aby si doma nemusel vybudovat akvárko, jak tomu říká Emmett. A vztah smrtelného a nesmrtelného by nám jen ublížil. Stárla bych a nakonec zemřela.

Shlédla jsem zpátky na Jonatana a znovu se zeptala: „A nemám ho ještě trápit? Alespoň chvilku?“

Jonatan je zakroutil hlavou ze strany na stranu a nabral do své pusy vodu, kterou na mě hned prsknul. Věděla jsem, co tohle znamená. Chtěl, abych šla za ním do vody, a já jsem neprotestovala. Jen jednu věc jsem mu ještě chtěla sdělit.

„Janatane!“ křikla jsem a on se znovu vynořil. „Troye nakonec zavřeli. Moje výpověď jim stačila a je za mřížemi.“

Jonatan se znovu zasmál a já hned skočila za ním do vody.

Autor: xlovexx (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Virgo - Epilog: