Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Virgo - 2. kapitola

28.11.2009 (12:00) • xlovexx • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3923×

II – Ploutev

Píseň

Probudil mě nepříjemný pípavý zvuk a zápach dezinfekce. Hned mi bylo jasné, kde jsem, ale nevěděla jsem, jak jsem se tady ocitla. Na hrudi mě nepříjemně škrábalo a celé mé tělo bylo ochablé a těžké. Pomalu jsem otevírala oči, ale oslepilo mě nepříjemné ostré světlo. Rychle jsem oči zavřela a rozhodla se, že znovu už to zkoušet nebudu.

„Bello?“ Slyšela jsem šeptat nějaký hlas. Nevěděla jsem, komu patří.

„Bello. Otevři oči! Prosím otevři znovu ty oči!“ To určitě. Napadlo mě. Aby mě znovu pálili z toho ostrého světla. Ani tě neznám a budu tě poslouchat. Běželo mi hlavou.

„Bell. Zlatíčko.“ Kdo je sakra ta Bella?

Chtěla jsem to zjistit, proto jsem nakonec oči otevřela a pohlédla do uslzeného obličeje nějaké paní. Oči měla zarudlé a vlasy mastné. Co je to za ženskou? Ani se o sebe nestará?

„Bell. Zlatíčko. Jsem tak ráda, že ses už vzbudila, měla jsem takový strach.“ Vyhrkla a objala mě. Bylo to jako rána. Moje hlava rozbolela pod návalem všech těch vzpomínek. Už jsem věděla, kdo je ta žena, moje máma, ale ta nikdy nemá mastné vlasy. Vždy o sebe pečuje.

„Co se stalo, mami?“ Ptala jsem se.

„Zlatíčko, propadla jsi se do nějaké jeskyně a spadla rovnou do vody. Málem jsi se utopila. Naštěstí tě vytáhly a zavolali sanitku.“ Promluvila René a mačkala tlačítko na setru.

Za chvilku do pokoje vešel postarší doktor a sestřička. Doktor zkontroloval reakci očí a ptal se mě, jestli nemám bolesti. Odpověděla jsem záporně. Nic mě nebolelo nesnesitelně. Sestřička po té na jeho pokyn začala vytahovat hadičky z mé ruky.

„Dnes vaši dceru propustíme domů, Budete jí hlídat, aby se prozatím nenamáhala, a kdyby se cokoliv stalo tak hned budete volat.“ Promluvil doktor na mou mámu a začal jí diktovat číslo na svůj mobilní telefon. Nepřipadalo mi, že by měl o mě starost, spíše to vypadalo, jako kdyby chtěl mou mamku pozvat na nějakou večeři nebo oběd.

Za hodinu byly vyřízené všechny nutné papíry na propuštění a my se s mámou vydaly domů. Těšila jsem se na pořádnou koupel a přísahala si, že k moři se už nikdy nepřiblížím. Byla to moje chyba, že jsem se propadla do té jeskyně, to mi nikdo nevymluví, i když se o to máma pokouší, vím, že jsem nešikovná, ale kdo tohle mohl vědět. Příště se propadnu k protinožcům. Přísahám, že až se to stane, nechám se najímat na vrtání tunelů pro metra.

Z mých nesmyslných úvah mě vytrhl zvuk skřípajícího štěrku, jak jsme brzdily na příjezdové cestě. Vystoupila jsem a mířila si to do kuchyně. Měla jsem šílenou žízeň. Došla jsem ke dřezu a napustila si vodu do sklenice. Hned jsem jí celou vypila a napustila si ještě jednu. Phil na mě přes bar koukal a smál se.

„Včera nám málem vypila moře a teď tady chlemtá z kohoutku.“ Za tuhle větu si vysloužil od mámy dost ošklivý pohled. Já se jen ušklíbla a mířila sito do mé vytoužené vany.

„Jdu si dát koupel.“ Nahlásila jsem a šla pomalu do schodů.

U sebe v pokoji jsem vzala pyžamo a šla do své koupelny. Zamkla jsem, se jak bylo mým zvykem ze starého domova a začala napouštět vanu. Přešla jsem k zrcadlu a pohlédla na sebe. Vypadala jsem hrozné. Vlasy zplihlé, zacuchané. Moje pokožka nebyla už jen bledá, měla nezdravý nádech zelené. Vše kontrastovalo. Hnědé vlasy a oči se zelenou pletí. Takhle asi vypadá správný utopenec. Napadlo mě.

Došla jsem k vaně. Vodu jsem vypnula a okusila jak je teplá. Zdálo se mi, že málo, tak jsem pustila už jen teplou a promíchávala jsem jí. Když měla dostatečnou teplotu, vypnula jsem vodu úplně a svléknula se. Chvíli jsem tam stála a rozmýšlela se. Nakonec jsem se rozhodla, že tu sůl do koupele přece jen použiji. Sehnula jsem se do skříňky pod umyvadlem a vytáhla krabičku s práškem. Nasypala jsem jí do vody a sledovala, jak chytá zvláštní nádech zelené.

„Jako moje pleť.“ Zasmála jsem se nahlas a uklidila sůl zpátky na místo. Když se sůl rozpustila úplně, vlezla jsem si do vody.

Ale nebyla to ta uklidňující koupel, jak jsem čekala. Seděla jsem ve vodě sotva pět vteřin a něco se stalo. Bylo to hrozně rychlé, že jsem to pořádně nepostřehla. Najednou místo mých nohou byla ploutev. Měla světle modrou barvu a šupiny! Už se mi z úst dral křik, ale já ho dlaní přidusila. Přece nebudu na sebe upozorňovat, že jsem se zbláznila. To si raději nechám pro sebe. Seděla jsem ve vaně a prohlédla svoje tělo pořádně. Vlasy, které jsem měla stažené do culíku, teď volně padali po hrudi a byly mokré, i když jsem je vůbec nenamočila. Na prsou se mi utvořila něco jako podprsenka. Byla také ze šupin stejné světle modré barvy. Ploutev byla dlouhá, delší než jak mám normálně nohy. A ohromná. Proboha. Co se to semnou stalo.

Seděla jsem ve vaně dalších pět minut. Když na mě máma ze zdola volala, jestli mi něco není.

„Ne mami. Jsem v pořádku.“ Křikla jsem na ní, i když jsem si tím nebyla jistá.

„Proboha.“ Zašeptala jsem a natáhla se pro výpusť. Voda se vypustila a já stále seděla ve vaně s ploutvý. Co teď? Jak se jí mám zbavit? Sáhla jsem pro ručník, ale byl moc daleko. Proč zrovna dnes ho musím nechat u umyvadla. Nadávala jsem si.

„Já chci zpátky svoje nohy.“ Procedila jsem skrze zuby a bouchla pěstmi do té ploutve, co mi narostla. Pekelně to bolelo, takže asi opravdu patří mně.

„Ne.“ Chtěla jsem si dupnout a moje ploutev sebou pleskla, až nahodila celou stěnu koupelny. Znělo to úplně stejně, jako když jsem sebou před týdnem tady sekla.

„Bell?“ Začala máma bušit na dveře. „Co ti je?“

„Nic. Jen jsem uklouzla.“ Křikla jsem na ní zpátky a děkovala Bohu, že se stále zamykám. Jenže jak se toho zbavit? Seděla jsem stále v té vaně a čekala. Moje tělo asi po dalších pěti minutách začalo osychat a změnilo se do mé podoby s nohama. Díky Bohu.

Vylezla jsem z vany a začala se prohlížet. Naštěstí mi na těle nezůstala žádná šupina.

„Bell? Jsi v pořádku?“ Bušila René už znovu na dveře.

„Jasně v naprostém.“ Odpověděla jsem jí. Jen se mi místo nohou před chvíli udělala ploutev. Dořekla jsem si v duchu.

„Měla by jsi jít spát, zítra máš školu.“ Řekla ještě a já už jen slyšela, jak odešla z mého pokoje.

No jo škola. Já zapomněla. Oblékla jsem si svoje pyžamo a ještě jednou obdivovala svoje dvě nohy. Snad se zítra vzbudím a zjistím, že to celé byl jen sen.

3. kapitola

Shrnutí

Autor: xlovexx (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Virgo - 2. kapitola: