Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věřím - 15. kapitola

06.11.2010 (14:30) • Marketik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1182×

Bella si automaticky oblékla vše, co jí Lucy nosila, ale nic kolem sebe pořádně nevnímala. Za celým tímhle výletem viděla jen jednu velkou katastrofu, které bude ona nechtěný hlavní účastník.

Jak jen ji mohl otec do téhle situace dostat? Ctila ho tak, jak kázala Bible, milovala ho skoro stejně tak, jako slovo Boží. V tomhle však začala pochybovat o jeho úsudku. Měla pocit, jako by byla na trhu a otec jen licitoval a s úsměvem pozoroval, jak se zvedají nabízené částky. Pomyslel ale alespoň jednou na to, jak se cítí? Do jakých rukou se dostane? Jaká ji čeká budoucnost, jestli vůbec nějaká?

Bylo jí do pláče, ale věděla, že se musí podřídit. Nakonec, přeci jen udělal aspoň jednu úlevu vůči ní – dal jí na vybranou. Vrah nebo násilník? Muž, co dokázal zabít svého vlastního otce nebo ten, jenž sice nejspíš ničí krev neprolil, ale byl surový a zlomyslně zlý? Panna nebo orel?

Všechny tyto bezútěšné myšlenky se jí honily hlavou, dokud toporně nesešla do haly, a pak zadním vchodem do zahrady sousedící se stájemi. Před nimi už se srocovali lidé, nádeníci sedlali koně a kuchařka s Lucy rovnaly jídlo do připravených malých košíků.

A pár kroků od nich stáli čtyři muži jejího života – Edward, její otec, bratr a Séan. Slyšela je v družném rozhovoru o plemenných hřebcích, což bylo něco, o čem všichni zjevně hodně věděli.

Jakmile ji však zahlédli, naráz zmlkli a usmáli se na ni. Každý však po svém. Otec jako na dceru, bratr jako obchod, Séan jako na kořist a Edward… on jediný měl v očích něco, co ji v první chvíli zarazilo. Tvář se mu usmívala, ale v očích měl odlesk špatně skrývané bolesti a lítosti.

Z toho pohledu jí zatrnulo. Pak si však uvědomila, co udělal, a okamžitě se zatvrdila.

Přešla až k nim, počkala, až se jí zdvořile ukloní a pokynutím je pozdravila. Pak nakročila ke své klisně.

„Můžeme vyjet?“

„Jistě,“ přitakal s radostí její otec a sám se ihned vyhoupl do sedla, překvapivě mrštně na jeho lety mohutnějící postavu, napadlo ji. Ostatní muži následovali jeho příkladu, když viděli, že Bella jejich pomoc nepotřebuje a na koně se dostane sama jedním ladným výskokem.

Vyjeli klidným tempem podél městských bran, následováni dvěma sloužícími, kteří je měli obsluhovat cestou mezi poli, ježatými zbytky slámy, směrem k volným lukám. Tam už si Bella nebrala servítky, neměla náladu stále poslouchat bratrovy a Séanovy plané tlachy, a tryskem se vydala vstříc přírodě.

Nechala se unášet pocitem volnosti z rychlé jízdy, vlasy jí vyklouzly zpod čepce a vlály za ní v poryvem chladného větru, oči přivřené, v uších jen hukot vlastní krve. Představovala si, jaké by to bylo, kdyby jim ujela. Kdyby díky své skvělé klisně zmizela ze všeho toho hemžení, z rodného domu, z přeplněného Londýna. Chtěla uniknout vlastním myšlenkám a strachu z budoucnosti, který se jí jako had stočil na hrudi a neustále tlačil na její srdce.

Náhle za sebou uslyšela dusot dalšího koně. Neměla však chuť zpomalovat a čekat, kdo se za ní vynoří. Nechtěla se s nikým bavit, ani s jedním z mužů, kteří ji doprovázeli, netoužila po dalších planých slovech a přesvědčování. Chtěla jen trochu klidu, pár soust do prázdného žaludku a sklenku dobrého vína.

Klid jí ale neměl být dopřán…

---------------

Když jsem viděl, jak se drží dál od nás, bylo mi to líto. Nicméně jsem se jí nedivil. Její bratr se choval jako idiot, snažil se před námi ukázat, jak je dobrý, ale přeskoky mu příliš nešly. Když se pak začal vymlouvat na špatného koně, přestal jsem ho vnímat. Byl to hloupý člověk, uvnitř pustý a jediné, co znal, byly zábava a peníze. Nic jiného od života zjevně ani nechtěl.

Séan mu kontroval, ale o poznání chytřeji. Před Belliným otcem nenápadně zmiňoval všechny své úspěchy, které mu jeho kumpán s úlisným úsměvem dosvědčoval, i postavení, majetek a zkušenosti. Chtěl se před ním ukázat v co nejlepším světle, možná v naději, že než se Bella sama rozmyslí, rozhodne on za ni a zvolí jeho.

Neměl jsem sílu ani chuť se do jejich hovoru vměšovat. Zajímalo mě jediné – Bella. Zprvu mě překvapilo, když tak narychlo vystřelila před nás, ale pak jsem pochopil, že touží jen po chvilce klidu od nás všech. V tom jsem ji chápal.

Nechtěl jsem ji ale nechat samotnou, i když jsem ji měl vlastně na očích. Celou noc jsem přecházel po ulicích, hladový, nevrlý a zamyšlený. Od myšlenek na krev mě odpoutávala právě Bella.

Pomyšlení na ni mě provázelo na každém kroku a já se hodinu za hodinou rozhodoval, co dál. Nad ránem, kdy už jsem věděl o připravovaném výletu, jsem se rozhodl.

Musel jsem jí říct pravdu. Nebo alespoň její část. Musela vědět, proč jsem teď tady, proč se procházím s jejím otcem po jejich domě a nyní jemu a jeho otravným souputníkům dělal společnost. Musela vědět, před čím ji chci ochránit!

---------------

Edward na svém hřebci Bellu během chvíle doběhl. Zůstal po jejím boku, aby její klisnu předběhnutím nevyplašil a počkal, až se k němu sama otočí. Trvalo to jen pár vteřin, zřejmě byla sama zvědavá, kdo se k ní přidal.

Když na něj pohlédla a poznala ho, spatřil však v jejích očích jen záblesk strachu a zloby. Nechtěl to, ale tušil, že jiné to nebude. Nenabídl jí vlastně ještě nic, čím by si vysloužil její přízeň. Naplnil ji jen strachem, když na něj padl stín podezření z napadení té chudé dívky v ulici blízko kostela, a děsem, když se jí svěřil se svým skutkem. A to ještě nevěděla všechno…

Naštvala se, ale klisnu přeci jen trochu zpomalila a Edward se jejímu tempu přizpůsobil. Nehodlala však být první, kdo promluví, nechtěla být ta, kdo prolomí šumivé mlčení nejčistšího Božího výtvoru – přírody.

„Mrzí mě to, slečno Swanová,“ promluvil tak, aby ho slyšela i přes vítr a neopomněl ji oslovit tak, jak si přála.

Jeho slova ji zjevně zaskočila, i když to na sobě nechtěla dát příliš znát.

„A co, pane Cullene?“

„To, že jsem vás vyděsil.“

„Nevyděsil,“ vystrčila bojovně svou úzkou bradu, ale příliš přesvědčivě nezněla.

„Dobrá,“ přikývl. „Jen bych rád, abyste něco věděla.“

Zpomalila ještě citelněji, nedůvěru vepsanou ve tváři.

„A jaké tajemství to bude dnes?“ hlesla nyní již v mírném klusu.

Edward polkl a koně natočil blíže k ní.

„Jestli si ho vezmete, zničí vás.“

Vteřinu na něj překvapeně civěla, pak se znechuceně ušklíbla.

„Údělem ženy je žít po boku svého muže. To, jak se s tím vyrovná, je už jen na ní.“

„Tak jsem to nemyslel. On vás zabije.“

V tu chvíli ji konečně šokoval natolik, že jí všechna přetvářka zmizela z tváře a zůstalo jen tiché poznání a šok.

„Nevím, jak to myslíte,“ řekla po chvíli se sklopenýma očima, „to ale nic nemění na faktu, že si raději vezmu násilníka než vraha. Nemůžete mě zviklat.“

„Dobře,“ procedil skrz náhlým vztekem nad její zarputilostí sevřené čelisti. „Tak se toho vašeho Séana sama zeptejte, kolik už zabil lidí.“

S těmi slovy, nadávajíc si v tu chvíli sám sobě do idiotů, opět zrychlil a nechal Bellu i s její kamennou zarputilostí samotnou. Alespoň na okamžik…

Autor: Marketik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věřím - 15. kapitola: