Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věř na lásku - 9. kapitola

05.06.2012 (18:15) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3815×

Tiskla jsem se k němu co nejvíce a přála si, aby mi neřekl nic, co by mě udělalo smutnou. Byla jsem teď tak spokojená. Nechtěla jsem, aby to nějak zkazil.

„Ať ti řeknu cokoliv, jedno se nemění. Záleží mi na tobě a chvíle s tebou jsou krásné, dělají mě šťastným,“ začal a já se na něj podívala. Hypnotizovala jsem ho pohledem a čekala. Zhluboka se nadechl, rozhlédl se kolem sebe a pak znovu na mě.

„Pojďme jinam, nechci to řešit tady,“ navrhl a chtěl jít k autu, ale já ho chytila za paži a donutila ho tak, aby se na mě podíval.

„Pojď k nám, rodiče jsou na nějaké oslavě, přijedou až večer,“ řekla jsem a šla k domu. Slyšela jsem, jak jde za mnou a spokojeně se usmála. Odemkla jsem, vešla do předsíně a zula se. On udělal to samé a já se na něj otočila. Chytila jsem ho za ruku, usmála se a vedla ho po schodech do svého pokoje. Když jsme tam došli, zavřela jsem dveře a natiskla se na něj. On se však odtáhl a podíval se po pokoji. Usmál se, otočil se a natáhl ruku. Došla jsem k němu a propletla si s ním prsty.

„Tak povídej,“ vyzvala jsem ho a posadila se na postel. Napodobil mě a povzdychl si.

„Ani nevím, jak začít,“ zašeptal a zasmál se. Pustil mou ruku, přešel k oknu a podíval se na krajinu za naším domem.

„Nikdy jsem neplánoval, že najdu někoho dalšího, komu budu nucen sdělit pravdu, ale je to tak. Nelituju toho, ale musím vše uvést na pravou míru. Věř mi, že to pro mě není lehké. Musel jsem se s tím smířit já sám a doufám, že se s tím smíříš i ty. Před patnácti lety jsem se seznámil s Judy, dcerou matčiny kamarádky. Zamilovali jsme se do sebe, vzali se a odjeli. Za dva roky se narodila Olivia, a po roce Will. Miloval jsem ji a byl ochotný pro ni a naše děti udělat cokoliv, ale osud tomu tak nechtěla. Jednou v noci, když se vracela z nákupu, ji někdo přepadl, znásilnil a zabil. Byl jsem zoufalý, a proto se rozhodl skončit se životem. Odešel jsem do lesa, chtěl si vzít to, co ona už neměla, ale potkal jsem zvláštního tvora. Kůži měl bledou, studenou a hebkou. Byl silný, dokázal věci, kterým jsem nerozuměl. Přišel ke mně, kousl mě do krku a já se stal tím, čím jsem teď,“ pověděl mi a já zmateně pozorovala jeho svalnatá záda. Nerozuměla jsem ničemu, co mi řekl. Kousl do krku?

„Já tomu nerozumím,“ vydechla jsem a pomalu se zvedla. Otočil se na mě, trpce se zasmál a zakroutil hlavou.

„Nerozumíš tomu, že jsem upír? Nepiju lidskou krev a nezabíjím, ale pořád jsem stvůra,“ prskl a složil si hlavu do dlaní. Vyděšeně jsem ho pozorovala a snažila se vstřebat fakta, která mi prozradil. Upír. Stvůra. Rukou jsem si sáhla na rty, abych tlumila vyděšené zajíknutí, které se mi dralo z úst. Jako kdyby to slyšel, otočil se na mě a smutně se usmál.

„Já vím, bojíš se. I já se bál, ale smířil jsem se s tím. Musel jsem,“ prozradil mi a já se znovu posadila na postel. Naklonila jsem hlavu na stranu, povzdychla si a zasmála se. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale smála jsem se. Přede mnou se objevila jeho dokonalá tvář a já se na něj podívala. Sledoval mě zuřivým pohledem a zmáčkl mi ruku.

„Nesměj se,“ přikázal mi hlasem plným emocí a já se přestala smát. Zvedla jsem ruku, pohladila ho po tváři a pořád cítila jeho, ne upíra.

„Pořád jsi to ty,“ řekla jsem pevným hlasem a usmála se. Zatvářil se překvapeně, ale nakonec se šťastně zasmál a objal mě. Nebála jsem se ho, pořád to byl on. Můj Cal.

„Jedno mě ale zajímá. Jak si se seznámil se svojí druhou ženou?“ zeptala jsem se a lehla si na postel. Udělal to samé a pevně mě chytil za ruku.

„Když bylo Olivii devět a Willovi osm, ošetřoval jsem Esmé se zlomeninou klíční kosti. Zamilovala se do mě a já chtěl pro děti to nejlepší. Nemiloval jsem ji, ale děti si ji oblíbily a já jim dopřál to, co dlouho neokusili. Mateřskou lásku. Vzal jsem si ji a během několika měsíců našel mladé lidi, kteří potřebovali moji pomoc. Zachránil jsem je a přeměnil. Stali se mými adoptivními dětmi a já je miluji stejně jako svoje vlastní. Teď je jim třináct a dvanáct. Esmé je dokonalá matka,“ osvětlil mi a já konečně pochopila, proč byl se mnou tak šťastný. Dala jsem mu něco, co doma postrádal. Otočila jsem hlavu směrem k němu a usmála se.

„Teď už konečně chápu,“ řekla jsem a přitulila se k němu. Objal mě kolem ramen a políbil do vlasů.

„Proto jsem musel zůstat doma. Esmé měla narozeniny a já se jí musel věnovat,“ vysvětlil a pousmál se.

„Proč s ní jsi, kdy tě to nedělá šťastným?“ zeptala jsem se ho na otázku, která mě zajímala ze všeho nejvíce.

„Děti jsou spokojené,“ odpověděl a pokrčil rameny. Sledovala jsem jeho tvář a nevěřila tomu, co jsem měla před sebou. Muže, kterému zemřela manželka, a on se musel vyrovnat s tím, čím se stal. Staral se o dvě malé děti a dal jim lásku za oba rodiče. Staral se o další mladé lidi, kteří by bez něj zemřeli. Byla jsem hrdá na to, že zrovna já jsem tou, která ho dělá šťastným. Usmála jsem se na něj a políbila ho. Po zbytek odpoledne mi vyprávěl, jaké schopnosti má, co dokáže a co je pro něj naopak nemožné. Bylo toho málo, ale oheň patřil mezi ty nejnebezpečnější. Když jsem něco po osmé usnula, unavená po takovém zjištění, cítila jsem, jak mě políbil a odešel. Chtěla jsem, aby se mnou zůstal, ale musel se vrátit domů, k dětem. Chtěla jsem je poznat, ale on to zatím odmítl. Prý mě chtěl jen pro sebe.

Když jsem se ráno probudila, čekalo mě překvapení. Venku bylo hodně světla, takže jsem si ani nemusela svítit, a jako druhé mě překvapilo to, že jsem v posteli neležela sama. Podívala jsem se vedle sebe a setkala se s jeho dokonalou tváří. Usmála jsem se, pohladila ho po tváři a podívala se na budík. Bylo sedm hodin. Plácla jsem sebou zpátky do peřin a poslouchala jeho pobavený smích.

„Nechce se mi do školy,“ zanaříkala jsem a přetáhla si přikrývku přes hlavu. Jeho ledová dlaň se dotkla mého stehna a já se zasmála.

„Nech toho, jinak tu školu nestihnu,“ upozornila jsem ho a vylezla z postele. Protáhla jsem se, zívla a zasmála se. Pozoroval mě zbožným pohledem, který mě pobavil. Došla jsem do koupelny a děkovala bohu, že je úterý. Rodiče jsou pryč už od šesti a já tu mohu být s ním. Čistila jsem si zuby, když se mých boků dotkly jeho ledové, bledé ruce. Podívala jsem se do zrcadla, mrkla na něj a dál si čistila zuby. Jeho dlaň se z mého boku přemístila na mé bříško a já přivřela oči. Pomalu se sunul níž a já věděla, že to musím utnout. Chytila jsem jeho ruku do své a zakroutila hlavou. Vypláchla jsem si pusu, umyla si obličej a otočila se na něj.

„Příště ti to vynahradím, slibuju,“ vydechla jsem a políbila ho. Usmál se, a když jsem opouštěla koupelnu, plácl mě přes zadek. Pobaveně jsem zakroutila hlavou a došla do pokoje. Za jeho asistence jsem se oblékla, namalovala a přečetl si látku, ze které dneska píšu test. Pomáhal mi, ale jeho rty mě dostávaly někam úplně jinam. Po dalších deseti minutách mého rozptylování jsem se zvedla, rozloučila se s ním a vydala se k autu. Nasedla jsem a rozjela se ke škole.

První tři hodiny jsem byla úplně mimo. Nevnímala jsem nic kolem sebe a skoro ani nevěděla, jaký předmět mám. Probral mě až Alicin pozdrav a její nové nápady, jak mě dostat k nim domů. Nechápala mé důvody, proč tak nechci jít. Přemlouvala mě, prosila mě, abych k nim šla, ale já odmítala. Nechtěla jsem se tam setkat s ním a už vůbec ne s jeho ženou.

„Bello, prosím.“ Sledovala jsem její oči, jak mě z hloubi duše prosí a podlehla. Kývla jsem hlavou a viděla, jak se jí rozsvítily oči. Když se ode mě odklonila, vyndala jsem svůj telefon a našla jeho číslo v rychlé předvolbě. Napsala jsem mu zprávu a odeslala ji.

Alice mě pozvala k vám a já souhlasila.

Ani jsem nestačila telefon uklidit a už mi vibroval.

Dobře, budu s tím počítat. Nebudu doma, ale ty si to užij a dávej na sebe pozor. Rodina upírů není zrovna ideální k návštěvě.

Usmála jsem se a divila se tomu, že se nezlobí. Očekávala jsem alespoň jednu poznámku ke svému chování, ale nic nenapsal. Spokojeně jsem se usmála a telefon uklidila zpátky do tašky.

„Nějak si ožila,“ poznamenala Alice, která si všimla změny mé nálady. Usmála jsem se a na prst si natočila pramen vlasů.

„Stavím se pro tebe okolo třetí, tak buď připravená,“ řekla, když po zvonění odcházela. Kývla jsem hlavou a zamávala jí, když opouštěla třídu.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věř na lásku - 9. kapitola :