Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věř na lásku - 8. kapitola

29.05.2012 (17:30) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 3963×

„Co chtěl?“ zeptala jsem se a podívala se na ni.

„Prý sis včera něco zapomněla v klubu,“ odpověděla a zvědavě se na mě podívala. Zvedla jsem se a chtěla odejít, ale její drobná ruka mě zastavila.

„Kdopak je ten Edward?“ zeptala se mě a já protočila oči.

„Mami. Není to nikdo, kdo by tě mohl zajímat. Je to bratr mé spolužačky,“ řekla jsem a viděla, jak jí zasvítily oči.

„Víš, jak jsme se seznámili s tátou? Byl to bratr mé spolužačky,“ připomněla mi a já raději utekla.

„Zapomeň na to, že bych si ho někdy vzala,“ křikla jsem a vyběhla do pokoje. Posadila jsem se ke stolu, vzala do ruky zrcátko a trochu si pohrála se svým obličejem. Přidala jsem mu trochu barvy, trochu života a trochu dobré nálady. Oblékla jsem si jednoduché šaty, koženou bundu a navoněla se. Mobil jsem si dala do kapsy, stejné jako klíče, a ostatní nechala doma. Když jsem s ním, nic jiného nepotřebuji. Seběhla jsem do předsíně, vyhrabala nějaké normální boty a chtěla odejít.

„Počkej,“ zastavila mě maminka, která se objevila ve dveřích. Otočila jsem se na ni a pousmála se. Co moudrého mi zase řekne?

„Buď opatrná,“ vydechla a já kývla hlavou. Naskočila jsem do auta, rozjela se směrem ke klubu a těšila se na něj. Skoro jsem cítila, jak se vzdálenost mezi námi zmenšuje. Skoro jsem cítila, jak se ke mně blíží. Cesta to nebyla dlouhá, ale najednou mi přišla nekonečná. Trvala moc dlouho. Když jsem se konečně dostala ke klubu, parkoviště bylo prázdné. Zaparkovala jsem, upravila se a očekávala jeho příjezd. Trvalo nekonečně dlouho, než jsem konečně uviděla jeho auto. Vystoupila jsem, zamávala na něj a rozešla se k němu. Zastavil, nechal motor běžet a přiběhl ke mně. Pevně mě objal, hlavu si položil na moje rameno a vydechl. Spokojeně jsem ho k sobě přivinula a cítila, jak všechny kousky dopadly na své místo. Byla jsem šťastná. Byl u mě.

„Ani nevíš, jak si mi chyběla,“ vydechl a podíval se mi do očí. Políbil mě na rty a já pocítila, že tenhle polibek byl jiný. Silnější. Dokazoval mi jeho slova. Jazykem se probojoval do mých úst a já zasténala. Když mě po nekonečně dlouhé době pustil, usmál se a doprovodil mě k autu. Nasedla jsem, pohodlně se posadila a pozorovala ho, jak se soustředí na silnici před sebou.

„Jak ses včera měla?“ zeptal se a chytil mě za ruku. Překvapeně jsem se podívala na jeho dlaň a nevěděla, co si o tom myslet. Nikdy před tím to neudělal.

„Bavila jsem se. Tvoje děti jsou moc hodné a vtipné, zvlášť Emmett,“ řekla jsem a vzpomněla si, co včera vyváděl za hlouposti.

„Já vím, někdy je to s ním opravdu těžké,“ povzdychl si a více stiskl moji dlaň. Po zbytek cesty jsme nemluvili. On držel moji dlaň, já si užívala toho, že se mě takto dotýkal, a na nic se neptala. Až bude chtít, řekne mi to sám.

Dojeli jsme k nějakému parku na konci města a já se na něj překvapeně podívala. On se na mě usmál a ukázal na bránu do parku.

„Myslel jsem to vážně. Chci alespoň na chvíli dělat to, po čem toužím,“ vysvětlil a já se spokojeně usmála. Pomohl mi z auta, znovu mě chytil za dlaň a vedl mě k parku. Prošli jsme kolem několika mladých lidí mého věku, ale ani tehdy mou dlaň nepouštěl. Pomalu jsme kráčeli k jezeru, kde mě vyfotil a smál se tomu, když mě chtěla napadnout jedna z hus, které se kousek ode mě krmily. Nakonec mi ale přispěchal na pomoc a odehnal ji. Stačilo pár kroků a utíkala, jako by viděla smrt. Zakroutila jsem hlavou a dál věnovala pozornost muži, který mě vedl parkem. Pomalu se začalo stmívat a já zjistila, že už je hodně hodin. Něco po sedmé. Čas s ním utíkal jako splašený. Pomalu jsme se blížili ke stromům, které tvořily malý altánek, a já se na něj podívala. Jeho oči znovu byly tmavé a já věděla, co chce udělat.

„Tady? Co když nás někdo uvidí?“ zeptala jsem se a sledovala jeho hladový pohled.

„Tak ať, nechci se skrývat,“ řekl a táhl mě k altánku. Když jsme k němu došli, vysadil mě na dřevěný výběžek a vklínil se mezi má stehna. Vášnivě mě políbil, přitáhl si mě k sobě blíž a vydechl. Vyhrnul mi šaty, roztrhl kalhotky a hodil je na zem. Sobě povolil pásek, stáhl si kalhoty do půli stehen a natlačil se svým klínem na ten můj. Prudce do mě vnikl a já nahlas zasténala. Prohnula jsem se v zádech a více se na něj natiskla. Rukama se začal věnovat mým prsům a já vzdychala jako pominutá. Pronikal do mě rychle a vášnivě. Vzdychala jsem, prosila ho, aby nepřestával a cítila, jak se třese. Začal přirážet rychleji a já myslela, že vyletím z kůže. Cítila jsem, jak se mé lůno stahuje, a vykřikla. Prohnula jsem se v zádech, zavzdychala a znovu okusila ten dokonalý pocit. Jako kdybych létala. Narostla mi křídla, a to díky jeho pohybům, které se staly rychlejšími a dravějšími. Zavzdychal, naposledy přirazil a otřásl se. Opřel si čelo o to moje a políbil mě. Jeho dech byl zrychlený, prsty byly zamotané v mých vlasech a nohy pevně zatnuté.

Urovnala jsem si šaty, upravila si vlasy a posadila se na lavičku. On udělal to samé a přitáhl si mě do náruče. Položila jsem hlavu na jeho rameno a doufala, že to takhle zůstane napořád. Já a on v jednom objetí. Po pár minutách se na mě podíval, usmál se a podíval se na korunu stromu nad svou hlavou.

„Teď je mi krásně. Po dlouhé době se zase cítím jako normální člověk,“ pověděl mi a znovu vyhledal mou dlaň. V ten večer jsme se milovali ještě jednou, když jsem odjížděla. Byla noc a my zastavili nedaleko silnice do Forks. Já jela svým autem a on tím svým. Stalo se to v lese. Opřel si mě o kmen, vzal si to, co jsem mu nabízela a já znovu prožila to, co jsem chtěla dělat pořád.

Návrat domů byl krutý. Nechtělo se mi od něj a už vůbec ne na tři dny, ale jinak to nešlo. V neděli jsem se sešla s Angelou a šly jsme do kina na nějaký stupidní romantický film. Moc jsem ho nevnímala, pořád jsem myslela na něj. Na jeho dokonalé tělo a pohyby, kterými mě dovedl do nebes. Přidal se k nám i Mike, který byl zamilovaný do mé nejlepší kamarádky. Ta ho však brala jako svého bratra a celý film se tiskla spíš na mě, než na něj. Sdílela jsem její nadšení z té ohavnosti, kterou jsme právě viděli, ale jen naoko. Uvnitř jsem se sžírala otázkou, co se s ním stalo. Byl jiný. Hezkým způsobem jiný.

Když jsem se v pondělí chystala do školy, vůbec se mi nechtělo. Vzala jsem si učení, svačinu a vydala se do toho ústavu. Bez něj to tam nemělo smysl. Bez něj jsem nebyla tou, kterou jsem bývala obvykle. Hodiny jsem přetrpěla a na oběd se mi vůbec nechtělo. Šla jsem tam jen proto, že tam šla Angela. Když jsem si brala vodu a jablko, všimla jsem si Alice, jak sedí úplně vzadu, a mává na mě. Rozloučila jsem se s Angelou a došla k ní. Pozdravila jsem se s jejími sourozenci a podívala se do očí chlapci s bronzovými vlasy.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se ho a on se na mě pobaveně podíval. Pokynul mi, abych se posadila a já tak udělala.

„Měl jsem studijní volno, ale teď jsem se vrátil,“ odpověděl a mrkl na mě. Pobaveně jsem zakroutila hlavou a napila se vody.

„Co ti je? Jsi nějaká smutná,“ ozvala se Rose, která seděla naproti mně.

„Nic,“ odsekla jsem, protože jsem se jí nechtěla svěřovat.

„Já to na tobě vidím, něco se stalo,“ trvala na svém a měřila si mě podezřívavým pohledem.

„Mám nějaké problémy s přítelem,“ vydechla jsem a uslyšela, jak se Edward trhavě nadechl. Podívala jsem se na něj a viděla, jak zatíná čelist a dívá se na Alici. Následovala jsem jeho pohled a viděla, jak se zatvářila smutně a rozzlobeně.

„Já raději půjdu, musím ještě něco zařídit,“ vymluvila jsem se a opustila jejich stůl. Jablko jsem hodila do koše, vypila vodu a láhev nechala v jídelně. Opustila jsem školu, přešla k autu a nasedla. Rozjela jsem se domů a cestou poslouchala písničky, linoucí se z rádia. Když jsem dojela domů, vystoupila jsem a chtěla jít k domu, ale někdo mě zezadu objal kolem pasu a druhou rukou mi zakryl oči. Polekaně jsem vypískla a rychle se otočila. Pohlédla jsem do jeho zlatých očí a zasmála se.

„Copak to vyvádíš?“ zeptala jsem se ho a políbila ho na rty. Nikdo nebyl doma a sousedé byli až několik metrů od nás, takže jsem se nemusela ničeho obávat. Přitáhl si mě k sobě a já ho objala.

„Potřebuji s tebou mluvit,“ oznámil mi. Lekla jsem se. Jeho pohled mi naznačoval, že to není nic dobrého.

„Neopouštěj mě,“ vydechla jsem a po tváři mi stekla slza. Jeho tvář se stáhla smutkem a těsně mě k sobě přitáhl.

„To nikdy neudělám,“ zašeptal a políbil mě.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věř na lásku - 8. kapitola :