Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věř na lásku - 7. kapitola

25.05.2012 (16:45) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 3715×

Když se hudba trochu ztišila, mohla jsem se konečně seznámit s lidmi, kterým bych se správně měla vyhýbat. Bavila jsem se s lidmi, kteří by mě měli nenávidět. Rosalie bylo dokonalá. Okamžitě mi pochválila šaty a začala si se mnou povídat. Emmett byl vtipálek, který mi ihned padl do oka. Láskyplně pozoroval svoji přítelkyni a já se usmála. Každý zvlášť byl úžasný, ale dohromady tvořili dokonalý celek. Jasper si se mnou také povídal a já se otočila na Edwarda. Ten mě celou dobu sledoval a pokřiveně se usmíval.

„Chceš něco k pití?“ zeptal se mě a zvedl se. Kývla jsem hlavou a sdělila mu název nápoje, který jsem milovala. Pobaveně zakroutil hlavou a zmizel v davu lidí, kteří tancovali a bavili se.

„Tak jak se ti tu líbí?“ zeptala se mě Alice, když se vrátila k boxu. Mrkla jsem na ni a ukázala palec nahoru. Přede mnou se objevil onen zmíněný nápoj a já se vděčně usmála na chlapce s bronzovými vlasy.

„Díky,“ řekla jsem a napila se. Bublinky se mi dostaly do nosu a já se zakuckala. Ledová paže mě lehce udeřila do zad a já hrudníkem narazila do stolu. Emmett se okamžitě začal smát a já se k němu po chvíli přidala.

„Kolik vás vlastně je? Takhle velká rodina se v tak malém městě jen tak nevidí,“ řekla jsem a zasmála se. Ostatní se ke mně přidali a Edward se ke mně naklonil.

„Jsem já, Jasper a Alice, Emmett a Rose, Olivia a Will,“ odpověděl mi a já se na něj zvědavě podívala.

„A kde máte ty zbylé dva?“ optala jsem se zvědavě.

„Ti jsou doma,“ řekl a usmál se. Podívala jsem se mu do očí a viděla v nich jeho otce. Měl je stejně zlaté a inteligentní jako můj milenec. Raději jsem se podívala jinam a protáhla se na židli, která nebyla zrovna dvakrát pohodlná.

„Pojď si zatancovat,“ křikla Rose a táhla mě na parket. Zakroutila jsem hlavou, ale jejímu pevnému stisku a nadšení se nedalo odolat. Zvedla jsem se, urovnala si šaty a šla za ní. Jako na potvoru se postavila doprostřed parketu a začala svůj svůdný tanec. Vlnila se do rytmu hudby a její tělo se stalo magnetem pro pohledy všech mužů kolem v klubu. Emm ji s láskou pozoroval a vůbec mu nevadilo, že se na ni dívají ostatní. On byl pro ni ten jediný. Dokazovala mu to i tím, že se na něj při každé otočce podívala a kontrolovala jeho výraz. Její bledá ruka se dotkla té mé a vtáhla mě do kruhu, který se kolem ní utvořil. Stála jsem tam před všemi lidmi, kteří čekali, že začnu také tancovat. Rose začala couvat a já v kruhu zůstala sama. DJ změnil písničku a já se zaposlouchala do rytmu. Vzpomněla jsi na pár kroků, které jsem se naučila na několikatýdenním tanečním táboře, na který mě poslali rodiče.

Snažila jsem se tancovat do rytmu a docela se mi to i vedlo. Nebyla jsem zvyklá na takovéhle situace, takže jsem zavřela oči a nechala se vtáhnout do hudby, která mě nutila se pohybovat. Rukama jsem se dotkla své hlavy a zatočila s ní. Smyslná melodie mi připomněla, jak se mě Cal dotýkal, a rukama jsem dělala to samé. Za mými zády se ozvalo uznalé písknutí a já otevřela oči. Všichni Cullenovi a několik dalších lidí, kteří se přidali k již tak početné skupince, stáli skoro u mě a pozorovali mé pohyby. Alice se tvářila pobaveně, Rose uznale, Emm dolní čelistí otíral podlahu a Jasper se královsky bavil. Pohlédla jsem do Edwardových očí a viděla v nich to, co jsem vídávala u jeho otce. Touhu a chtíč. Zlatá barva byla pryč a vystřídala ji nejděsivější černá, jakou jsem kdy viděla. Píseň skončila, já se narovnala a poslouchala potlesk, kterým byl obdarován můj pokus o tanec. Zasmála jsem se a prošla kolem všech těch lidí k boxu a kopla do sebe poslední zbytky coly, která přede mnou stála. Otřela jsem si čelo a zhluboka se nadechla.

„Teda, Bello, to jsem od tebe nečekal,“ křikl Emm, když se posadil. Zasmála jsem se a podívala se na bar. Stál u něj Edward a barman mu podával další dvě sklenice coly, kterou jsem potřebovala. Když je donesl, vděčně jsem se na něj usmála a vypila je skoro na ex.

Po zbytek večera jsem si povídala s ostatními a bavila se. Poslouchala jsem, jak jeden na druhého nadávají a snaží se vypadat nejlépe. Smála jsem se a snad poprvé zalitovala toho, že jsem jedináček. V tuto chvíli bych uvítala někoho, kdo by se hádal se mnou a snažil by se z hádky vyjít jako vítěz. Když bylo po jedenácté, začali jsme se zvedat. Byla jsem dost unavená a hlava se mi točila. Dala jsem si asi dva panáky, abych neusnula, a cítila jsem je. Nohy jsem měla lehčí a hlavu těžší. Pomalu jsem kráčela ke svému autu, ale dvě ledové paže mě zastavily.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ zeptal se mě Edward, který mě držel kolem pasu. Vysmekla jsem se mu ze sevření a podívala se na něj.

„Jedu domů,“ odpověděla jsem a pochybovala, jestli má všech pět pohromadě. Kam bych asi jinam jela?

„To je mi jasné, ale doufám, že nehodláš řídit,“ namítl a vzal mi z ruky klíčky od auta. Rezignovaně jsem si nastoupila, nechala ho, aby nastartoval, a poslouchala jeho hlasitý smích.

„Co je tady k smíchu?“ zeptala jsem se a podívala se na něj.

„Tvoje auto je celkem hlasité,“ vysvětlil a já protočila oči.

„Každý nemůže mít taková tichá žihadla jako vy,“ smečovala jsem a připsala si bod. Edward se zatvářil ublíženě, ale když viděl můj výraz, začal se smát a po zbytek cesty nemluvil. Po dvaceti minutách jsme minuli uvítací ceduli ve Forks a on neomylně zatočil k našemu domu.

„Jak víš, kde bydlím?“ zeptala jsem se, když zastavil.

„Já vím všechno,“ zašeptal tajemně a já se začala smát. Vzala jsem si do ruky kabelku, vystoupila a u dveří se na něj otočila.

„Děkuji za svezení,“ vydechla jsem a odemkla dveře. Jeho ledová ruka se dotkla mých zad a já se na něj otočila. Lehce mě pohladil a otočil se k odchodu. Pomalu kráčel k silnici a já se zasmála. Vešla jsem do kuchyně, napsala rodičům vzkaz na lednici, aby mě nebudili dřív jak v deset a vydala se do koupelny. Odlíčila jsem se, umyla se a nanesla na svoji kůži trochu sprchového gelu, který mě trochu probral. Když jsem byla čistá, otřela jsem se do ručníku a oblékla si triko, které jsem měla na spaní. Pomalu jsem přešla do pokoje, lehla si na postel a z kabelky vyndala mobil. Podívala jsem se na displej a zhrozila se. Deset zpráv a patnáct zmeškaných hovorů. Podívala jsem se, kdo psal, a usmála se. Cal. Psal mi, jak moc mu chybím a jak moc by se chtěl dotýkat mého dokonalého těla. Hovory byly od mamky, taťky a od Alice. Ten poslední byl od něj. Vytočila jsem jeho číslo a mobil si přiložila k uchu. Po dvou pípnutích se ozval jeho hlas a já se usmála.

„Co jsi potřeboval? Byla jsem venku s tvými dětmi,“ řekla jsem a pozdě litovala toho, co jsem řekla. Co když se bude zlobit?

„Já vím, mluvil jsem s nimi. Jsou nadšení,“ odpověděl uvolněně a já si oddychla. Lehla jsem si na záda a podívala se na strop.

„Tak moc mi chybíš. Už se nemůžu dočkat, až zase budeš se mnou. Až mě budeš držet a šeptat mi, abych nepřestávala,“ zasnila jsem se a uslyšela, jak na druhém konci nahlas vzdychl.

„Kdybych nebyl slušně vychovaný, hned bych za tebou jel. I v tuhle nekřesťanskou hodinu,“ vydechl a já se zasmála. Cítil to samé, co já.

„Kdy se uvidíme?“ zeptala jsem se a obávala se odpovědi.

„Zítra. Půjdeme někam, kde nás nikdo nezná a já nebudu muset kontrolovat každý pohled, každý dotek. Chci, aby každý viděl, jak úžasnou milenku mám,“ šeptal a mně v břiše poletovali motýlci.

„Už budu muset jít. Zítra buď ve tři u klubu, kde jsi byla dneska, budu na tebe čekat,“ řekl a zavěsil. Mobil jsem vypnula, více se zavrtala do peřin a usnula.

Ráno bylo hrozné. Bolela mě hlava, nohy a přeležela jsem si levou ruku, takže jsem s ní skoro nemohla hýbat. Trvalo mi několik minut, než jsem se dokázala odvalit z postele a dělat něco užitečného. Umyla jsem se, trochu se upravila a oblékla se. Bylo dvanáct, čas oběda. Pomalu jsem sešla dolů do kuchyně, vdechla tu dokonalou vůni a hladově se oblízla.

„Kuře, kaše a salát,“ hádala jsem, když jsem se usadila na svém obvyklém místě.

„Správně,“ odvětila mamka, která přede mě položila talíř s jídlem, ze kterého se kouřilo, a já se dala do jídla. Bylo to výborné. Po včerejším večeru jsem měla opravdu velký hlad, takže jsem si přidala a cítila, jak se mi plní prázdný skuhrající žaludek. Když byl talíř prázdný, rozvalila jsem se na židli a vydechla.

„Rodino, jsem plná,“ oznámila jsem s hlasitým vydechnutím a maminka se zasmála. Táta kroutil hlavou se slovy, že snad nejsem jeho dcera.

„Abych nezapomněla, volal nějaký Edward,“ řekla mamka, když ze stolu brala prázdné talíře.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věř na lásku - 7. kapitola :