Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věř na lásku - 29. kapitola

09.09.2012 (12:00) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 3252×

Ležela jsem v posteli a sledovala strop nad svou hlavou. Neměla jsem tušení, co dělat. Z vyprávění manželů, kterým se narodila malá Lisa, jsem pochopila, že to moje tělo bude stát opravdu hodně sil. Budu vyčerpaná, slabá a podle Natalie i podrážděná. Zatímco já jsem si povídala s matkou toho malého stvoření, Edward mluvil s jejím otcem. Podle jeho výrazu, který jsem zahlédla, mi bylo jasné, že je to vážné. Naše situace není ani zdaleka taková, jakou jsem plánovala. Bude to těžké. Hodně těžké.

Když uběhlo prvních pár týdnů, nepocítila jsem na sobě žádné větší změny. Připadala jsem si jako nemocná, ne těhotná. Edward se o mě staral, vařil mi a vozil mě k našim. Dlouho tam ale nezůstával, prý má toho hodně na zařizování. Edwardův otec se o všem dozvěděl a podle Alice málem zbořil dům. Prý to vypadalo, jako kdyby chtěl Edwarda zabít. Byla jsem na něj rozzlobená, ale když mi má kamarádka pověděla, kdo se postavil na jeho stranu, málem jsem omdlela. S mým bývalým milencem se spolčil Jasper a Esmé. Podle nich je to prý příliš nebezpečné. Chtěla jsem tam jet a nějak jim to vysvětlit, ale Edward mi to nedovolil. Prý si to sám zavařil a sám si to také vylíže.

Jezdila jsem za rodiči skoro každý týden a byla ráda, že jsou šťastní. Dokonce se rozhodli z mého pokoje udělat dětský, prý aby se jejich vnouče mělo dobře. Byla jsem z toho dojatá a rozzlobená zároveň. Vztek mnou zmítal proto, že se Edward rozhodl mě k nim za pár týdnů přestat pouštět. Chtěla jsem mu to nějak rozmluvit, ale byl neoblomný. Rozhodl se a já s tím nemohla nic udělat.

První měsíc uběhl ani nevím jak. Druhý také a třetí jak by smet. Ani bříško mi zatím nerostlo, což bylo podle Edwardových přátel velice zvláštní. Obávala jsem se toho, zda je všechno v pořádku. Můj snoubenec se mi snažil vnutit konzultaci s nějakým odborníkem, který je shodou okolností také jedním z jeho druhu, ale já to odmítla. Jednoho dne jsem to už nevydržela, nasedla do jeho auta a odjela k doktorovi, kterého mi doporučila maminka. Prý je úžasný a se vším by mi pomohl. Rozhodla jsem se to risknout, i když jsem měla strach, zda se nelekne toho, co uvidí.

Prohlédl mě, povídal mi o svých dětech a já se trochu uvolnila. Konečně jsem se mohla v klidu nadechnout a nechat všechny starosti plynout. Když ale doktor zapnul ultrazvuk, zpozorněla jsem.

„Co to děláte?“ zeptala jsem se ho a chtěla se zvednout, ale nedovolil mi to.

„Jdu se podívat, jestli je šampión v pořádku,“ řekl s úsměvem a já se rezignovaně položila na lehátko a čekala, až s křikem uteče. Podle všeho je totiž skoro nemožné miminko vidět. Prý je chráněno něčím, co nepropustí naprosto nic. Zavřela jsem oči a bála se nejhoršího, ale když se ordinací ozvalo tiché bušení srdíčka, otevřela jsem je a podívala se na obrazovku. Bylo tam. Malé, černobílé, ale bylo tam. Po tváři mi stekla slza a já dojatě pozorovala toho malého tvorečka.

„Všechno vypadá v pořádku. Je to čtrnáctý týden a sama můžete slyšet, jak mu bije srdíčko,“ zašeptal a nechal mě, abych se kochala tím malým zázrakem na obrazovce. Když z něj vyjela fotka, ihned jsem po ní čapla a detailně si prohlédla své dítě. Vypadalo jinak, než jsem čekala. Lidsky.

Když jsem se vracela domů, najednou jsem pocítila strach. Co mi na to řekne Edward? Že jsem se zbláznila? Že to není možné? Možná. Já ale měla důkazy, které hovořily o tom, že to miminko je stejné jako každé jiné. Sice bude trochu silnější, ale podle všeho se chová jako lidské. Jako kdyby ani nebylo upíra. Pomalu jsem jela domů a v ruce svírala fotografii. Nemohla jsem tomu uvěřit. Poprvé jsem viděla, jak vypadá tvor, kterého nosím pod srdcem. Když jsem byla u domu, vystoupila jsem a podívala se do našich oken. Záclona se pohnula a mě bylo jasné, že mě vyhlížel. Rychle jsem vyběhla schody a odemkla.

„Kde si byla?“ vychrlil na mě hned po tom, co jsem vešla dovnitř. Zula jsem se a podívala se mu do očí.

„U doktora,“ odpověděla jsem klidně a dál ho pozorovala.

„Cože?“ zeptal se tiše a svoji tvář vložil do dlaní.

„Jak si to mohla udělat? Vždyť si nás prozradila! Porušila si to jediné, co si mi slíbila! Musím teď jít a zařídit všechno, co je nutné. Do dvou dnů musíme odjet,“ pokračoval dál a já ho zmateně pozorovala.

„O čem to mluvíš?“ zeptala jsem se ho.

„O tom, co si udělala. Musím to teď všechno nějak vyřešit,“ rozčiloval se dál a chtěl přejít ke dveřím, ale já ho zastavila. Podívala jsem se mu do očí a usmála se. Zvedla jsem k němu ruku, ve které jsem svírala fotografii našeho miminka a ukázala mu ji. Zmateně pozoroval ten kousek papíru a zakroutil hlavou. Podíval se mi do očí, a když jsem se ještě víc usmála, vzal si do ruky fotku a podíval se na ni. Nekonečně dlouho studoval obrys malého miminka a zasněně se usmíval. Když zvedl hlavu, viděla jsem, jak je dojatý.

„Ono je normální?“ zeptal se mě a já se zasmála. Vyznělo to, jako kdyby očekával, že bude mít pět nohou.

„Doktor se netvářil nijak vyděšeně, dokonce mi řekl, že je na svůj věk docela malé,“ prozradila jsem mu a on se na mě překvapeně podíval.

„Malé?“ zeptal se, jako kdyby špatně slyšel.

„Ano, malé. Může to být tím, že se jeho otec chová, jako kdyby se mělo něco stát. Také mu nedělá moc dobře, že mi zakazuješ být se svými rodiči. Možná za to také může to, že už se ke mně nechováš jako dřív,“ postěžovala jsem si a rukama se opřela o kuchyňskou linku, ke které jsem přišla. Natočila jsem si do sklenice trochu vody a napila se. Když se sklenička dotkla hladké plochy linky, kolem mého pasu se omotaly dvě studené ruce. Hlavou jsem se opřela o jeho hruď a povzdychla si.

„Lásko, je mi to moc líto. Bál jsem se o tebe a o to malé. Když mi Marcus vyprávěl, jak probíhal porod, málem jsem umřel strachy. Chtěl jsem tě mít u sebe a neriskovat tak, že se ti udělá špatně, když budu tak daleko od tebe. Moc se ti omlouvám, od teď budu ten nejvzornější budoucí otec,“ slíbil mi a otočil si mě v náruči. Rty vyhledal ty moje a spojil je v dlouhém, vášnivém polibku.

Od toho dne dodržoval to, co slíbil. Staral se o mě, hýčkal mě a našemu malému každý den vyprávěl, co ho čeká, až se narodí. Bylo to zvláštní, ale skoro jsem cítila, jak se to malému líbí. Hlas a smích jeho otce. Pozorovala jsem ho s láskou v očích a ani nedokázala vyslovit, jak moc ho miluji. Bylo zvláštní, při jaké příležitosti jsme se dali dohromady, ale nelitovala jsem ničeho, co jsem udělala. Kdybych se rozhodla jinak, nic by nebylo tak, jak bylo teď.

Po dalším měsíci mi konečně narostlo malé bříško. Stála jsem před zrcadlem a pozorovala tu nepatrnou vybouleninu, která se mi rýsovala mezi boky. Hladila jsem ji, prsty ji laskala a usmívala se. Konečně jsem uvěřila tomu, že tam je. Náš malý zázrak. Mé těhotenství dál probíhalo jako každé jiné a já byla ráda. Nedělala jsem si starosti s tím, co bude dál, jen jsem si užívala toho, co jsem od života dostala. Možná to bylo těmi hormony, které putovaly mým tělem, ale najednou jsem dostala šílený nápad jet do vily. Ukázat všem, že jsem opravdu těhotná a vše je v pořádku. Edward byl překvapený, ale nadšený. Nedočkavě jsem se nasoukala do letních šatů a vydali jsme se na cestu.

Alice už nás čekala a nedočkavě natahovala ruku k fotografii, kterou jsem měla připravenou v ruce. Usmívala se a bylo na ní vidět, že je spokojená. I já jsem byla. Moc. Esmé si prohlédla své budoucí vnouče a popřála mi hodně štěstí. Nebyla šťastná. Něco se stalo. Už při vstupu do domu jsem měla takový zvláštní pocit, že něco není v pořádku. Moje domněnky se potvrdily, když do místnosti přišel Jasper. Podíval se na Edwarda, po té na mě a nakonec na obrázek, který jsem svírala v dlani. Ušklíbl se, podíval se na svoji ženu, která ho žádala pohledem.

„Jaspere, pokud proti mému těhotenství něco máš, chápu to. Sama jsem se bála, ale podle všeho je to v pořádku a miminko není takové, za jaké jsme ho měli. Neboj se, za chvilku zase pojedeme,“ ubezpečila jsem ho a sledovala jeho překvapený pohled. Skoro ani nemrkal.

„Ty si opravdu myslíš, že jde o to dítě?“ zeptal se mě a teď jsem byla překvapená zase já.

„Alice mi říkala, že proto jste se pohádali,“ řekla jsem mu to, co jsem sama slyšela, a sledovala jeho pobavenou tvář.

„Samozřejmě. Proč se taky obtěžovat s tím říct jí pravdu, že?“ štěkl podrážděně a pohledem propaloval svoji manželku. Přešla jsem k ní, objala ji kolem ramen a tvrdě se podívala na Jaspera.

„Nech ji být. Jestli máš nějaký problém, tak se mnou, ne s ní,“ snažila jsem se ho dostat z toho pohledu, kterým sledoval svojí ženu, a nakonec se mi to povedlo. Jasper se nadechl, že něco řekne, ale předběhl ho Edward, který se ke mně naklonil a povzdychl si.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věř na lásku - 29. kapitola :