Konečně jste se dočkali! Je tady druhá kapitola "Ve stínu knih". Dnes se seznámíme s Bellou a jejími sny. Příjemné čtení!
P.S.: Komentáře mi udělají radost a popoženou mě dál!
29.04.2011 (18:45) • Bellina • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1788×
Ve stínu knih - 2. kapitola
Přibližoval jsem se k autu. Alice netrpělivě podupávala malou nožkou o zčernalý beton.
„Tak, co na ni říkáš? Je výjimečná, že? Něco v její chůzi a oči!“ volala na mě nedočkavě Alice.
„Alice, o kom to mluvíš?“ hrál jsem nechápavého.
„Edwarde.“ Posmutněla. „Nedělej drahoty a vyklop to! Jak se ti líbí?!“
„Alice, nemohla jsi mě aspoň varovat? Já… vůbec nevím, co to se mnou bylo. Nechápu to! Vůbec jsem ji neslyšel a ta vůně!“ vzpomínal jsem. „Ale myslím, že si mě ani nevšimla.“
Bella:
Cesta domů ubíhala rychle. Přestože jsem musela do knihkupectví dojíždět až do Seattlu, nevadilo mi to. O takové brigádě jsem mohla dříve jenom snít. Knihy byly můj život a nebýt táty, ke kterému jsem se přistěhovala na poslední rok střední školy, nikdy bych tuto práci nedostala. Byl policejním šerifem v malém městečku Forks, a přestože byla Carol jeho nevlastní sestra, měli mezi s sebou moc pěkný vztah. Pracovat s ní byla radost.
Už od dětství bylo mým snem stát se novinářkou. S mámou jsme pro to dělaly maximum, což bylo také hlavním důvodem, proč jsem se odstěhovala k tátovi. Zdejší škola byla proslulá výukou angličtiny, což byl hlavní obor, který jsem chtěla studovat na univerzitě. Školu jsem milovala a taky mi učení dost šlo. Mou prioritou byl Harvard, i když poslední rok jsem začala uvažovat i o Yalu a Princetonu.
Do konce prázdnin zbývaly už jen poslední dva týdny. Do školy jsem se sice těšila, ale mrzelo mě, že budu muset nechat práce v Seattlu. Každodenní dojíždění bych asi nezvládla.
„Charlie, jsem doma!“ zavolala jsem na tátu. Z obýváku byla slyšet televize, což znamenalo, že zápas už začal.
„Bells, zlato, jak to šlo v práci? Volal jsem Carol a říkala, že už ti toho moc nezbývá.“
„Jo, jo. Moc už toho není. Tento týden to dodělám a příští si nechám na přípravu do školy.“
„No, snad se nechceš učit už v srpnu, holčičko! Vždyť na to budeš mít celý rok!“ vypravil ze sebe zděšeně táta.
„Neboj, Charlie. Učit se opravdu nebudu. Jen si chci nakoupit nějaké věci do školy a trochu ještě prozkoumat Forks, než mi začne školní kolotoč.“
Ve Forks jsem se sice narodila, ale máma se se mnou hned po narození přestěhovala, protože byli s tátou ještě hodně mladí a já pro ně vlastně byla takový neplánovaný dáreček. Táta měl nastoupit na univerzitu a máma mu nechtěla kazit plány. Babička s dědou jí taky moc nepomohli, tak jí nezbývalo nic jiného, než se odstěhovat a postavit se na vlastní nohy. Podle nich se měli s tátou vzít a táta měl začít pracovat v dědečkové firmě, což se Renée ani Charliemu moc nelíbilo. Táta byl v té době dost nerozhodný, a tak máma vzala vše do svých rukou a bez rozloučení se odstěhovala, což jí babička nikdy neodpustila. Vždy jsem ji za to obdivovala. Bylo jí pouhých šestnáct let, když jsem se narodila a přesto vše zvládla. Vždy pro mě byla píše starší sestrou než matkou. Nevím, jak to bez ní celý ten čas vydržím.
„Bells, dáš si teda tu pizzu, nebo mám objednat čínu od Ella?“
„Promiň, Charlie, trochu jsem se zamyslela. Co jsi říkal?“
„Dáš si pizzu, nebo čínu?“ odpověděl s úsměvem táta.
„Mně je to jedno, objednej podle sebe. Ale možná přece jenom raději tu pizzu.“
„Tak víš co, necháme si přivést obojí. Pizzu sníme hned a čínu si můžeme nechat na zítra. Uležená je stejně nejlepší!“
„Jasně, tvůj žaludek ti musí závidět i krávy, Charlie!“ zasmála jsem se. „Půjdu si odložit věci a nachystám se na zítra do práce. Zavolej mě, až to dorazí, nachystám aspoň stůl.“
Vešla jsem do svého pokoje, odložila si tašku a padla do postele. Procházet a zapisovat knihy mě sice bavilo, ale za celý den toho bylo opravdu hodně. Oči mě pálily, a tak jsem je s úlevou nechala zavřené. Až teď jsem si vzpomněla na toho kluka. Mohlo mu být tak 18, možná 19 let a za těch 6 týdnů, co s Carol dělám, jsem ho tam ještě neviděla. Když jsem odcházela z knihkupectví, stál u pultu jako by ho něco bolelo. Měl krásné, divoce upravené vlasy, ale co mě upoutalo, byly jeho ruce. Měl dlouhé, silné prsty, ale zvláštně jemné. Jako by jimi chtěl rozdrtit kamennou desku, ale zároveň pohladit malé jehňátko. Do tváře jsem mu neviděla, ale něco neobyčejného z něj vyzařovalo. Musím se zítra Carol zeptat, jestli jej zná.
„Bells! Jídlo je tady!“ zavolal na mě zespodu Charlie.
„Jasně, tati, hned jsem tam!“ Vyskočila jsem z postele, převlékla se do domácích tepláků a trička a vydala se na společnou večeři s mým nemluvným tátou.
Autor: Bellina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Ve stínu knih - 2. kapitola:
Prosím napiš další,moc prosíííím.
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!