Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve stínu hvězdy - 9. kapitola

15.06.2010 (10:30) • AliceJazz • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2218×

Ve stínu hvězdy

9. kapitola

Běžela jsem zpět do hradu a přemlouvala svůj žaludek, aby se udržel na místě. Neobtěžovala jsem se vchodem do hradu a rovnou jsem vyskočila do okna. Jane tam stále stála, v nezměněné pozici a pozorovala mrtvolu dívky. Když mě uslyšela, otočila se a zavětřila. Nad mým oblečením protočila oči a nad puchem zvěře nakrčila nos.

„Jsi zvláštní. Jsi jiná,“ řekla tiše a já netušila kam tím směřuje.

„Jsi první, kdo se na tomto hradě chtěl živit zvířecí krví. Samozřejmě pokud nepočítám toho pošuka,“ zamumlala si pro sebe. Vzedmula se ve mně náhlá vlna zlosti a potřeby Carlislea chránit.

„Carlisle není žádný pošuk!“ namítla jsem stejně tiše jako ona předtím s notnou dávkou potlačované zlosti. Vytřeštila na mě své rudé oči a zdálo se, jako by se jí zježily vlasy na hlavě.

„Ano, znám Carlislea. I celou jeho rodinu,“ odtušila jsem pomalu a volila jsem každé slovo.

Jane už se uklidnila a začala tam, kde jsem ji přerušila: „Budeš to tu mít těžké. Staří upíři těžko přijímají odlišnosti. Budou tebou opovrhovat a ponižovat tě, budou se ti smát a nadávat do slabochů. Opravdu chceš tohle všechno a mnohem více podstoupit, nebo raději přestoupíš na naši stravu?“ zeptala se mě tichým hlasem a varování z něj bylo slyšet na každé hlásce.

„Tvé jméno?“ zeptala se náhle normálním hlasem.

„Isabella,“ odpověděla jsem zaskočená tou náhlou změnou. „Proč se mě na to všechno ptáš?“ zeptala jsem se umíněně.

„Isabella,“ opakovala jako ozvěna. „Protože vím, jak těžký je život vegetariána na tomto prokletém místě,“ odpověděla stejně tiše jako předtím.

„Ty…?“ zeptala jsem se a nemusela jsem ani dokončovat. Zvonivě se zasmála.

„Ne, já nikdy. Jsem s tímto životem spokojená. Nevidím žádné zlo ve vraždění nevinných. Jsou to jen oběti, zvěř a my jsme lovci. Nač se tomu faktu bránit? Já ne, ale Alec ano. Krátce po přeměně, byl stále ještě příliš lidský.“ Slovo lidský vyplivla jako urážku. „Měl dobré sebeovládání, na novorozeného, ale potom už nedokázal snášet ty urážky a posměšky a vrátil se na lidskou krev. Nikomu to neřekl, ale trpěl tím. Jen já jsem to věděla, protože Alec je moje dvojče,“ pronesla chladně, ale na konci jí hlas zněžněl láskou. A pak že kameny nejsou schopny lásky. Čepel ocelového nože by byla vřelejší než tato kamenná socha bohyně pomsty.

„A proč ti to vlastně říkám?“ zeptala se sama sebe a roztržitě přitom pohazovala hlavou. „Asi protože jsi jiná. Jsi zvláštní,“ zopakovala tajemně a ladně a potichu jako duch vyplula ze dveří.

Já jsem si bezradně sedla na postel. Co mi tím chtěla říct? Neměla jsem ale moc času nad tím uvažovat, protože na dveře někdo zaťukal. Ani jsem se neobtěžovala s odpovědí, jen jsem čekala, až ten někdo vejde. Dovnitř vešel Alec.

Nepozdravil, jen se vedle mě posadil na postel. Vzhledově vypadal mladě, ale jinak mu muselo být určitě tak kolem čtyř set let. Otočila jsem se směrem k němu, takže jsem mu hleděla do očí. Byl v nich chlad, ale nebyly tak ledové jako oči jeho sestry.

„Chceš být opravdu vegetarián?“ zeptal se mě tiše. „Vegetariáni tady mají těžký život. Dočkají se tady jen opovržení, posměchu, ponižování a vyčlenění z kolektivu. Tohle není hrad, tohle je pevnost, vězení. Jednou tady byl jeden vegetarián. Aro ho obdivoval, ale jen navenek. Ve skutečnosti se mu vysmíval. Nyní dosáhl svého cíle a Aro mu jen tiše závidí,“ řekl téměř stejná slova jako jeho dvojče, ale v těch jeho byl skrytý obdiv, ne opovržení.

„Znám Carlislea, je to ten nejlepší lékař, jakého jsem kdy viděla. Řekni mi, jaké to je, být vegetarián ve Volteře?“ zeptala jsem se ho zvědavě. Zřejmě nebyl překvapený, že znám Carlislea.

„Je to těžké, složité. I kdybys měla neskutečné sebeovládání, posměšky a nadávky by tě dohnaly k zoufalství a nakonec bys, ve vidině lepšího přijmutí do gardy, začala žít na lidské krvi. Nikdy ovšem nezapadneš. Vždycky budeš “ta slabá“ a nebudeš přijmuta,“ odpověděl rozhořčeně. V jeho očích se zaleskla křivda i dávno zapomenutá bolest. Tak jsem se do toho vžila, že jsem si v nich nevědomky představila zlaté žilky.

„Aro si tě žádá v sále,“ řekl mi pravý důvod svého příchodu. Zvedl se a naznačil, abych ho následovala. Procházela jsem za ním potemnělým hradem, ovšem tma nedělala mým bystrým očím problémy. Hrad byl překrásný.

Došli jsme před velké, zdobené dveře a Alec je bez váhání otevřel. Vešla jsem za ním do sálu s trůny, ve kterém mě Jane kousla. Opět mě strach opustil přede dveřmi, i když byly jiné, než ty na druhé straně sálu.

Alec se zastavil u gardy a zařadil se vedle Jane a ta na mě povzbudivě mrkla. Zaraženě jsem na ni hleděla, dokud na mě nezavolal Aro.

„Pojď sem!“ přikázal mi Aro. Poslušně jsem tedy vyrazila směrem k němu a hrála si na polekanou chudinku. Ve skutečnosti jsem přemýšlela, jak ho zesměšním. Když jsem došla až ke trůnu, podíval se mě pohledem vládce, který jde setnout hlavu neposlušnému poddanému. Zašklebila jsem se na něj a hned mu spadnul hřebínek. Nejspíš měl ještě stále na paměti minulý “deštík“.

„Takže, chtěl bych ti oficiálně oznámit, že patříš do gardy a hned zítra ráno začne tvůj výcvik. Mimochodem, nasytila jsi se již?“ zeptal se mě medovým hlasem.

Trpce jsem se zašklebila. „Ano, nasytila,“ oznámila jsem mu.

„Aha, pošlu někoho, aby odklidil tu zdechlinu,“ řekl tak ledově chladným hlasem. Jane měla pravdu. Tady se nehrálo na člověka a upíra, ale na lovce a lovnou zvěř, na kočku a myš.

„Tvoje schopnosti budou cvičit Alec a Jane,“ řekl a Jane s zašklebila. Zřejmě jí došlo, že ta včerejší sprcha byla moje práce. No, komu také ne? „A boji tě naučí Felix a Demetri,“ pokračoval a gardou to zašumělo. Došlo mi, že tu asi ještě nebyla žádná novorozená, kterou by učila ta největší esa. Spokojeně jsem se usmála. Sice jsem chtěla být obyčejná, zapadnout, ala to se mi nepodaří už jen kvůli mému vegetariánství. Tak proč nebýt jiná?

„A už mohu jít?“ zeptala jsem se Ara nevinným hlasem. Gardou to opět zašumělo. No, co. Mohli by si uvědomit, že tenhle samozvaný upíří vládce není jejich král. Aro sice zafuněl, ale přikývl. S úsměvem jsem se otočila na gardu, která měla čelisti někde u kolen.

„On není můj král a já ho nemusím poslouchat. Je to jen můj zaměstnavatel. Ale ráda bych k němu chovala pozitivní vztahy. Nestojím o válku s někým, komu za zadkem stojí cela garda. Děkuji, že jste mi věnovali pozornost,“ zakončila jsem s trpkým úsměvem. Vznešeně jsem sestoupila schody a vyšla ze síně. Celá garda mi uhýbala z cesty, a když jsem se u dveří otočila, Aro začínal rudnout. Sladce jsem se na něj usmála a vyrazila do svého pokoje.

Kochala jsem se krásou Volterry a nechápala jsem, proč tomu říkají vězení.

„Neruším?“ ozval se za mnou medově krásný hlas. Polekaně jsem se otočila. Přeci jenom, mám jen své dary a bojovou techniku žádnou. Za mnou stál krásný upír. Přistoupil k mně a ve světle pochodní se mu zaleskly – no to mě podržte – zlaté oči.

Zkoumavě jsem si ho prohlížela. Měl delší, špinavě blonďaté vlasy stažené do culíku, zlaté oči, výrazné lícní kosti a plná ústa. Při přeměně mu mohlo být kolem dva a dvaceti, ale jinak kolem sto let. Byl vysoký, asi metr devadesát, a samozřejmě s perfektní upíří postavou. Něčím mi připomněl jeho, ale za to asi mohl bronzový odstín ve vlasech.

„Další vegetarián,“ zamumlala jsem tiše, ale on mě samozřejmě díky upířímu sluchu slyšel.

„Ano, další. Jak se jmenuješ?“ zeptal se mě zvědavě.

„Isabell. A ty?“ odpověděla jsem tiše.

„William,“ odpověděl stejně tiše. „Ale můžeš mi říkat Will. Mohu Ti říkat Bello?“

Vzedmula se ve mně náhlá vlna vzteku a bolesti. „Ne! To nemůžeš!“ Nejspíš jsem to přehnala, protože se stáhl. „Promiň, nemyslela jsem to zle, jenom to jméno. Bolí,“ zašeptala jsem hlasem plným bolesti.

„Promiň,“ omluvil se, ale bylo pozdě. Mým tělem začaly otřásat vzlyky a já v tu chvíli litovala, že nemohu jenom ronit tiché slzy. Nepřála jsem si, aby kdokoli viděl, že jsem slabá a jediné hloupé jméno (mimochodem moje) mě dokáže tak snadno dohnat k bolesti. Zahlédla jsem, že ke mně upíří rychlostí přiskočil, objal mě a houpal mě v náruči a já se nechala. Objala jsem ho kolem krku a kdybych mohla slzet, už by měl promočenou celou košili. Vzal mě do náruče, běžel se mnou do pokoje a tam mě položil na postel. Neúmyslně jsem do něj zatlačila a položila ho na postel. Lehla jsem si na něj a v tu chvíli se ve mně rozžehl ještě jiný plamen a já…

Předchozí kapitola - Shrnutí - Následující kapitola

Autor: AliceJazz (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve stínu hvězdy - 9. kapitola: