Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve stínu hvězdy - 6. kapitola

29.05.2010 (10:45) • AliceJazz • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2369×

!!!ČTĚTE PEREX!!!

Ve stínu hvězdy 

6. kapitola

Na letiště jsme dorazili za hodinu. Bylo vidět, že obyčejně jezdí podstatně rychleji, ale nejspíš se nemohl nabažit pohledu na mě. Jestli se takhle budou chovat všichni chlapi, když jsem člověk, co teprve když budu upírkou? Při tom pomyšlení bych se měla otřást a rychle tu myšlenku zaplašit, ale já jsem si to vyloženě užívala. Odteď mám asi ráda pozornost, došlo mi po chvíli.

Rychle jsem poděkovala a vyskočila z auta co nejdřív. Ten jeho slizký pohled byl tak protivný. Mé kroky nejdřív vedly k záchodům. Ačkoli by to nikdo nečekal, záchody tady byly nezvykle udržované a luxusní. Nadechla jsem se a otočila směrem k zrcadlu. Nestačila jsem se divit. Měla jsem naprosto dokonalou postavu. Na člověka. Vypadala jsem bezvadně i v těch odrbaných džínách a obyčejném tričku.

Vyběhla jsem ze záchodků, abych nezmeškala let. Zaplatila jsem si letenku a u té příležitosti vymámila z toho mladíka mapu Itálie. Prohlídla jsem si ji a zjistila, že cesta mi bude trvat asi hodinu a čtvrt. Není kam spěchat. Nastoupila jsem do letadla a téměř hned jsem usnula.

Probudil mě až jeden slizký dotek na stehně. Bleskově jsem otevřela oči a zaměřila svůj pohled na toho slizouna. Byl to chlápek středního věku, s mastnými vlasy i pokožkou. Byl hodně obtloustlý a strašně se potil. Myslím, že bych se asi pozvracela, kdybych v něm nepoznala mého bývalého učitele chemie. O to víc se mi zvedl žaludek a málem jsem to neustála.

Jeho ruka jela po mém stehně nahoru a já váhala mezi možností mu ji zlomit, nebo mu jenom vrazit jednu pěstí do obličeje. Probudila se ve mně taková síla a já nepochybovala, že bych mu minimálně zlomila nos. Ze staré známosti jsem se rozhodla mu ji jenom odsunout někam daleko od mého těla. Tak jsem ji tedy popadla a mínila mu ji velmi nejemně strčit do obličeje. Jen jsem se jí ale dotkla, viděla jsem naprosto neznámé obrazy.

Viděla jsem malého chlapce, jak běhá kolem rodičů. Viděla jsem patnáctiletého kluka, jak se snaží políbit hezkou holku, ale ta ho s odporem odstrkuje. V tom mi to došlo. Vždyť to jsou přeci jeho vzpomínky! Viděla jsem, jak průběžně studuje pedagogickou fakultu. Viděla jsem, jak se žení. Vypadal, že se ženil tak před dvěma lety. Jak krásně mu klape manželství, jak se minulou noc loučil s manželkou, protože jel své sestře a rodičům na pohřeb. Bože!

Vrátila jsem se zpět do přítomnosti a uvědomila jsem si, že mi sahá na prsa. Neudržela jsem se a vrazila jsem mu pěst do obličeje. Muž jen tlumeně zaúpěl a několik lidí se na nás otočilo. Seděli jsme v poslední řadě a proto si nás nikdo předtím nevšiml. Podíval se na mě vražedným a chtivým pohledem. To mě dopálilo na nejvyšší možnou míru a myslela jsem, že mu ubalím ještě jednu.

Vtom jsem ale postřehla, že k nám přicházejí dva stevardi a zřejmě mi chtějí dát kázání. Protočila jsem oči a čekala až začnou.

„Proč jste tohoto muže uhodila?“ zeptal se mě přísně ten suchar.

Zamrkala jsem řasami, nahodila ublížený a zděšený výraz, přehodila si nohu přes nohu a nevinným hláskem jsem pravila: „Ale on mě osahával!“ bránila jsem se.

Stevardi udiveně zamrkaly a otočily se na toho “chudáčka“. Jeden by čekal, že se začne bránit, ale on ještě přiléval olej do ohně. „Vždyť se na ni podívejte! Měli byste mi spíš vytknout zdrženlivost,“ zuřil. Jako pravá blondýna jsem na sebe udiveně pohlédla a zatvářila se nanejvýš ublíženě.

Ten starší se to snažil nějak diplomaticky vyřešit: „Dobře, takže slečna…?“

„Smithová,“ dokončila jsem.

„Slečna Smithová si půjde sednout dopředu, je tam ještě jedno místo a vy půjdete s námi. Ošetříme vám ten nos,“ snažil se přesvědčit toho chlápka se zlomeným nosem. Patří mu to, řekla jsem si v duchu.

„No to si snad děláte legraci! Ona mě tady ohrožuje na životě, a vy ji jenom posadíte jinam. Neměli byste ji třeba nějak sankcionovat?“ vybuchl. Otráveně jsem protočila oči.

Starší stevard na něj promluvil přísným hlasem: „Ona na to měla úplné právo a vás bychom teď rovnou měli vyhodit z letadla,“ usadil ho. Vděčně jsem se na něj usmála. Profesor se uraženě nafoukl a dělal, že je nevidí. Ach ta ješitnost…

Mladší stevard ke mně natáhl ruku,aby mi pomohl vstát. Ochotně jsem ji přijala a vytáhla z přihrádky bundu s penězi.

Vedl mě do prvních řad a tvářil se při tom nanejvýš pyšně. Džentlmensky mi pomohl si sednout. Vděčně jsem se na něj usmála a on nejspíš cítil nějaké nutkání, napravit to “nedorozumění“.

„Nemám vám něco donést? Samozřejmě na účet podniku,“ dodal s šibalským úsměvem.

„Jistě, co takhle… whisky?“ Správně by mi neměl dát, ale protože jsem po té mojí přeměně vypadala tak na čtyřiadvacet, nemohl protestovat. Potřebovala jsem menší vzpruhu. Stevard rychle odklusal a já se ponořila do blaženého nevědomí.

Spala jsem bezesným spánkem až do dosednutí na ranvej. Když jsem procházela kolem dveří, stál tam onen stevard a v ruce držel skleničku whisky. Vděčně jsem se na něj usmála a skleničku jsem do sebe hodila na ex. Mladík na mě zíral, jako kdyby mi právě narostly anténky a začala jsem se vznášet patnáct centimetrů nad zemí. Zářivě jsem se usmála a vystoupila z letadla. Bylo trošku zvláštní, že se nikdo neptal, proč nemám zavazadla.

Vystoupila jsem před areál letiště a rozhlédla se po parkovišti. Rozhodovala jsem se. Ukrást nebo koupit, ukrást nebo koupit… Přemýšlela jsem. Nakonec jsem se rozhodla pro krádež. Komu se něco stane, když nějakému pracháči zmizí takovýhle hezký Mercedes? Ptala jsem se sama sebe, při pozorování od pohledu velmi rychlého mercedesu.

Pomalým krokem jsem k němu vykročila a velmi nenápadně zneškodnila alarm a vypáčila dveře. Byla jsem si naprosto jistá, že mě kamery zachytily a ten chudáček pracháč po mně jisto jistě vyhlásí pátrání. Rychle jsem nasedla a pod volantem rozřízla nějaké dráty a jiné zase spojila. Ani nevím, kde se ve mně ten instinkt vzal. Nožík jsem položila zpátky na sedadlo spolujezdce a vyjela z parkoviště.

Jízda byla fakt příjemná. Krásný pocit, když pod kapotou přede motor a já ho ovládám. Člověka to ujistí v tom, že jsou i věci, které si může řídit sám, bez zásahu ostatních. O mně to platilo dvojnásob.

Jak jsem si tu tichou jízdu užívala, zapomněla jsem na čas. Proto mě překvapilo a upřímně se mi opravdu hodně stáhl žaludek, když jsem před sebou spatřila starobylé město, evidentně postavené v období gotiky a obehnané hradbami. Podle všech brožur, které jsem si pročetla a prolistovala, tohle musela být nutně Volterra. Vyjela jsem kopec a čím jsem byla blíž, tím působilo město strašidelněji. Nakonec jsem stanula i se svým "vypůjčeným" autíčkem před obrovskými, nonstop otevřenými, těžkými, dřevěnými vraty a málem jsem sebou sekla.