Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve stínu hvězdy - 5. kapitola

24.05.2010 (07:30) • AliceJazz • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1889×

Ve stínu hvězdy

5. kapitola

Proč? Proč? Chtěla jsem křičet na kohokoli, kdo to sem nastrčil. Proč mi sakra někdo pořád připomíná, že jsem proti nim byla absolutní, totální nic. Jako hrách mezi perlami. Jen ošklivé, ubohé, lidské děvče, které se chtělo rovnat jim, nádherným, vznešeným, inteligentním, bohatým upírům.

Nasupeně jsem dupala směrem ke stolku a strhla z něj balík peněz. Něčeho jsem si ale předtím nevšimla. Na svazku bankovek, bezpochyby vysoké hodnoty, byl přiložený vzkaz. Byl napsaný velmi povědomým písmem a já ho vzala roztřesenýma rukama ze stolku.

Bello,

sice nevím, na co to budeš potřebovat, ale vím jistě, že budeš. Neměla jsem žádnou vizi, neboj, ale tušení, které mi říkalo, že budeš nutně potřebovat peníze. Já jich mám dost a  nepotřebuji je. Je mi líto Edwarda, protože to, co jsi mu udělala, bylo opravdu dost hnusné. Rosalie tě nenávidí ještě víc a ostatně celá rodina tě nenávidí. Já ale ne. Tuším, že Edward nám něco zamlčuje, ale vím, že kdyby to bylo opravdu důležité, řekl by nám to. Užívej ty peníze dobře, další už od nás nedostaneš. A pamatuj si: My máme dlouhou paměť a my nikdy nezapomeneme, jak jsi naši rodinu rozvrátila. Vyhýbej se nám velkým obloukem a nenič ani cizí, doteď šťastné rodiny. Ale protože jsem si tě opravdu oblíbila a myslím, že nemůžeš být tak zlá, jak Edward líčí, tak i sem píšu telefonní číslo. Můžeš mi na něj kdykoli zavolat, nebudu ho měnit: 774919924.

S pozdravem, Alice Cullenová

Roztřásly se mi ruce a sesunula jsem se na zem. Tak mě opustí s tím, že mě nemiluje a pak mi ona napíše dopis, ve kterém mi nadává, že jsem ta špatná. Z toho dopisu byl vyloženě cítit chlad a nenávist. Ale svým způsobem má pravdu. Kdybych se nikdy nepřidala k jejich rodině, mohli si žít poklidný život ještě zbytek věčnosti. Ale můžu snad já za to, že jsem se zamilovala do něj? Láska nemá rozum, a čím víc milujeme, tím menší logiku dává.

Polil mě naprosto nevýslovný vztek. Přála jsem si nasednout do letadla, doletět jim přímo pod nos a hezky jim nakopat ty jejich kamenný zadky. Byl by to bezva plán, nebýt problému a) nevím kde jsou, b) moje slaboučké, lidské kostičky by se tak akorát o ty oživlý kameny rozlámaly. Někdy je tak nepohodlné, být člověk.

Když jsem dospěla k názoru, že chci být upírem a změnit svět, rozšířil se mi ze srdce až do konečků prstů nádherný, hřejivý pocit. Měla jsem pocit, jako bych se vznášela, jako bych mohla lítat. Bylo to tak opojné. Jako sto let stará brandy. Byl takový horký, ale ne tak, aby pálil. Spíš jako bych se potopila do vany napuštěné teplou vodou. Vztek ani láska mě tak hřát nemohly.

V hlavě jsem uslyšela povědomý chichot Osudu. Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Osud se snad tlemí všemu. S klidem v duši jsem sebrala ze země balík peněz a spočítala je. Wow… Bylo jich vážně hodně.

Ruka mi škubla směrem k telefonu. Myslím, že bych mohla zavolat Alici. To je zvláštní. Vůbec to nebolelo. Pořádně jsem se prohlédla a zjistila jsem, že kolem sebe mám jakousi azurově modrou až rudě červenou blánu, o kterou se jakoby ta bolest roztříštila. Jako by mě měla blána chránit. Komické. Něco, co jsem vytvořila já sama, mě chrání proti něčemu, co jsem si sama zavinila.

Nakonec jsem se chopila telefonu a zavolala na letiště. Zarezervovala jsem si jednu letenku do Itálie, do Florencie. Pomalu jsem se rozhlédla kolem sebe a všechno to na mě dolehlo. Svoji sbírku cédéček a knih si odvezl. Zůstaly tu jenom prázdné police.

Co by bylo lepší? Aby tu nechal ty police plné vzpomínek, nebo aby si odvezl i ty prázdné police? Jsem jí hodně podobná. Když tu byl, byla jsem plná, když tu teď není, jsem prázdná a neúplná.

Něco mě napadlo. Když mi tady nechala peníze, mohla by mi taky nechat nějaké oblečení. Toho má ještě mnohem víc, než peněz. Rychle jsem vběhla tedy do její šatny a opravdu. Na polici ležely nějaké rifle, botasky a tričko a nepromokavou bundou. Rychle jsem to na sebe tedy hodila a musím uznat, že mi to seklo. Alice se nikdy nezapře. Jindy bych ji za to asi docela dost seřvala, protože jsem nesnášela, když si ze mě dělala panenku na hraní, ale ona opravdu vždycky věděla, kam sáhnout.

Pomalu jsem  se tedy vracela zpět z tohoto „bezpečného pole“ na „minového pole“. Vrátila jsem se tedy do Edwardova pokoje, opět jsem se tady rozhlédla a ponořila jsem se do svého nitra.

Ne! Není čas dumat nad svojí bezmocí a bolestí. Vždyť už není ani tak silná… Rychle jsem tedy vyběhla z pokoje a hlasitě za sebou zabouchla dveře. Musím být z toho domu co nejdřív. Jako neřízená střela jsem vyletěla ven před dům a tam soustředila všechnu svoji bolest a utrpení. Toužila jsem ji tu všechnu nechat, nechat a už se pro ni nevracet. Snažila jsem vytlačit všechnu bolest ze svého nitra, ale stejně tak jako blána nepropouštěla bolest dovnitř, nepouštěla ji ani ven.

„Proč?“ zakřičela jsem do lesa.

„Proč? Proč?…Proč?“ Vracelo se mi z lesa, ale nebyla to odpověď, po které bych toužila. Rychle jsem tedy běžela co nejdál odsud. Běžela jsem hodně rychle, protože jsem byla poháněná zoufalstvím a bolestí, které jsem se nedokázala zabavit. Za chvilinku jsem stála na hlavní a čekala na nějaké neznámé auto jako na zázrak.

Po chvíli čekání tu opravdu projelo nějaké auto s kouřovými skly. Rychle jsem tedy začala mávat levou rukou, abych si ho stopla. Auto opravdu zastavilo a okénko stáhl postarší muž, evidentně hodně zdaleka. To přesně se mi hodilo. Nemohla jsem si dovolit, aby mě někdo poznal.

Nahodila jsem nešťastný kukuč ala pohled opuštěné štěňátko a začala jsem prosit: „Jé, dobrý den, já bych potřebovala hodit do Seattlu a nemám auto. Za chvilinku mi jinak asi uletí letadlo. Mohl byste mě tam prosím vzít?“

Vzhledem k tomu, že pořád civěl na můj výstřih, který byl opravdu hodně velký, tak jsem se opatrně zeptala, i když jsem věděla, že neodmítne: „Nebo jestli se vám to nehodí, můžu stopnout nějaké jiné auto…“ řekla jsem a naznačila zklamaný výraz.

„Ne, to rozhodně ne, sedněte si, já zrovna jedu na nádraží, přiletí totiž moje sestra, tak ji potřebuji vyzvednout,“ řekl a zaťukal prstem na volant jako úplný idiot. Můj úsměv se naopak rozšířil.

Rychle jsem tedy otevřela dveře a nasedla do auta, abych už nemusela být na tom protivném dešti. Pohodlně jsem se opřela do sedadla a rozepnula si bundu, aby měl hezký výhled na můj výstřih.

Ještě mě něco napadlo. Osud přeci říkal, že jsem zkrásněla, tak jsem otevřela stínidlo na oči se zrcátkem. Bylo sice malé, ale stačilo mi. Měla jsem uhrančivě zelené oči, bledou pokožku a nádherná plná ústa. Vlasy byly úplně černé, s odlesky červené a byly dlouhé až po pas. Rychle jsem tedy stínidlo zavřela a opřela se do sedačky. Jestli takhle hezky vypadá i zbytek mého těla, chápu, proč na mě tak zírá.

Předchozí kapitola - Shrnutí - Následující kapitola

Autor: AliceJazz (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve stínu hvězdy - 5. kapitola: