Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve stínu hvězdy - 4. kapitola

23.05.2010 (12:15) • AliceJazz • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1710×

Ve stínu hvězdy

4. kapitola

…když v tom jsem zaslechla hluk motoru. Stále se přibližoval a já se snažila přimět nohy k pohybu. Auto zaparkovalo a já slyšela dupání směrem ke dveřím. Kroky se zastavily, ozvalo se vydechnutí a kroky opět zrychlily. Stejně tak moje srdce. Nejdřív se zastavilo a potom mi chtělo vyskočit z hrudi. Klíč zarachotil v zámku a já se konečně rozběhla. Běžela jsem nahoru, abych zhasla v pokojíčku, ale něco jsem nedomyslela. Svítím v celém domě, ale Charlie vždycky zhasíná!

Když jsem byla takhle zamyšlená, pochopitelně jsem se rozplácla na schodech. Charlie se začal ještě více snažit odemknout dveře, ale naštěstí ho nemohl najít správný klíč. Nakonec ten správný zarachotil v zámku a tatínkovo přerývané dýchání bylo slyšet až tady.

Vstala jsem a seběhla naopak ze schodů dolů. Štěstí mi ale přálo a já při cestě do sklepa neupadla. Když se konečně Charliemu povedlo otevřít dveře, skryla jsem se ve sklepě. Vydala jsem se potichu hledat pojistky. Po chvilce jsem je našla. Dokonce jsem pochopila, jak fungují. Střídavě jsem je nahazovala a vyhazovala, čímž jsem docílila blikání světel v celém domě.

Zaslechla jsem Charlieho nespokojené mumlání určené pojistkám. Spokojeně jsem se usmála, ale to jsem neměla dělat. Neříkej hop, dokud nepřeskočíš.

Zaslechla jsem opatrné našlapování, zřejmě Charlieho, do sklepa a ve mně opět zatrnulo. Sice jsem odvedla pozornost od rozsvícených světel v celém domě, ale zato ji strhla na sebe. To jsem celá já. Vždycky dřív dělám, než myslím.

Neslyšně jsem si zula boty a vzala je do ruky. Tiše jsem došla k oknu a vyskočila ven. No vyskočila… Spíš jsem se vytáhla na bednu pod oknem a z ní pak prostrčila nohy ven. Div že jsem nespadla zpátky do sklepa.

Obula jsem si boty a s mírně poťouchlým úsměvem jsem neslyšně našlapovala směrem k lesu, mému dočasnému útočišti. Nezakřupala pode mnou ani větvička a já jsem si to velmi užívala. Bylo bezvadné vědět, že byste se mohli k člověkovi přiblížit naprosto neslyšně. Má slova mě zaskočila. Jsem jako upír. To mě přinutilo přemýšlet o mém poslání.

Už jsem byla téměř v ochranné náruči lesů, když se za mnou ozval velmi povědomý hlas.

„Je tam někdo?“ zeptal se Charlie obezřetným hlasem. Neopovažovala jsem se ani nadechnout. Po chvíli se mi začala točit hlava, ale já si stále nebyla jistá, jestli už Charlie odešel. Nadechla jsem se a pomalinku otočila. Jaké bylo mé překvapení, když tam nikdo nestál. Úlevně jsem se tedy otočila a vyrazila zpět k lesu.

Hluboko v lese jsem se sesunula podél jedné statné jedle, nebo co to bylo a vdechovala čerstvou vůni lesa. Byla mi tu krásně a zdálo se, jakoby houkání sov a šustění okolního listí, se kterým si pohrával větřík zacelovalo tu díru ve mně. Tady jsem se cítila svobodná a nevázaná na povinnosti okolního světa. Nádherný pocit svobody.

I přes to všechno se mi tvrdé, hrbolaté zemi pokryté jehličím a listím špatně sedělo. Napadl mě jeden naprosto šílený nápad. Vždyť jsem u domu a k jejich vile je to jenom kousek. Necítila jsem se unavená, jenom trochu vyčerpaná.

S odvahou, která se ztrácela každým krokem, jsem se vydala k silnici a vyrazila na sever. Šla jsem naprosto automaticky, jakoby každý můj krok byl předem naplánovaný. Šla jsem a šla a to mi dávalo prostor k přemýšlení. Bohužel. Bylo mi naprosto hrozně a stupňovalo se to s každým kilometrem, kterým jsem k té vile byla blíž a blíž. Jak ráda bych to otočila a nadzvukovou rychlostí bych utekla do hlubokého lesa, kde bych se nejspíš ztratila. S ním jsme prošli téměř celý les. Bylo to bezva, protože když jsem byla unavená, on mě nesl. Nemohli jsme se ztratit, protože by se vrátil po pachu. Bez něj mi ten samý les připadal naprosto neznámý a strašidelný. Bála bych se do něj vstoupit, nebýt něčeho, co mě hnalo dál.

Naprosto přirozeně jsem zahnula na neviditelnou zatáčku a pokračovala lesní cestou k tomu domu hrůzy. Podívala jsem se na zem a opět mě zabolelo u srdce. Koleje od těžkého auta byly stále čerstvé, jakoby tu jen nedávno projel Emmettův Jeep. Ano, slyšíte dobře. Nikdy jsem nebyla znalec aut, neumím ani vyměnit pneumatiku, ale všechny jejich auta jsem znala jako svoje boty (nebo spíš svůj náklaďáček?).

Myslela jsem se, že je znám stejně jako jejich auta. Mýlila jsem se, ale ne v autech. V nich. Naivně jsem věřila, že mě mají rádi. Omyl! Byla jsem jenom jejich hračka na hraní. Někdo, koho si občas nechají, aby jim zpestřil tu nudnou a nekonečnou existenci. Existenci, kterou si právě teď hodlám pořídit. Počkat! Kdo řekl, že hodlám? Stejně jako nezměníš svět takhle, nezměníš ani svoji bolest, pokud budeš stále stejná… Zazněl mi v hlavě hlas Osudu.

Proč se sakra nemůžu rozhodovat sama za sebe? Chtělo se mi křičet. Proč v hloubi duše vím, že tam nechci jít, přesto tam kráčím jako tele na porážku? A jak může vůbec moje neskonalá bolest ovlivnit svět? Komu záleží na jedné pitomé holce, která se chová jako masochista? Chtěla jsem na ni začít křičet, proč mi ničí život, ale už se mi v hlavě neozval ani jediný hlásek, který by mi našeptával co dělat, kromě toho, který neustále mlátil do nejcitlivějšího místečka v mozku a křičel na mě, že má  jít pořád dál a ani nemyslet na to, že bych se zastavila.

Povzdechla jsem si a pokračovala v čele mého osobního průvodu Smrti dál a dál. Upřeně jsem pozorovala svoje rosou promočené polobotky, abych neviděla ten dům dřív, než by bylo nutné. Proto jsem si nemohla nevšimnout postupně mizejícího jehličí a stále se zvětšujícího množství trávy.

Po tvářích mi začaly dopadat slzy a mísily se s rosou pomalu stékající na svěžích stvolech trávy. Upřeně jsem je sledovala a marně se snažila zabránit jejím přítelkyním, aby ji následovaly. Šla jsem stále dál a prošla jsem pečlivě udržovaným záhonem. Nevšímala jsem si toho a šla dál. Já se chci otočit! Křičela jsem v duchu.

Nestihla jsem to ani postřehnou a ležela jsem na zemi. Šmátrala jsem kolem sebe rukama a snažila se vyškrábat na nohy. Dopadla jsem hodně tvrdě na čelist a málem si vyrazila pár zubů. V tom mi to došlo. Já jsem se naplácla na schodech. Bože! Jak to vypadá, chvílemi prosvítá moje nemotorné já.

Opatrně jsem zvedla hlavu a podívala se na dveře. Byly úplně stejné jako po mojí oslavě. Těžké, dřevěné dveře. Zvláštní, kolik smutku ve mně dokázaly vyvolat jedny hloupé dveře. Chtěla jsem vstát a utéct co nejdál by to šlo. Něco mě ale nutilo jít dál a dál.

Tak jsem tedy vstala a vyšla zbylých pět schodů. Zatlačila jsem do dveří a ty se s tichým vrzáním otevřely. Asi je už dlouho nikdo nepoužíval. Bodlo mě u srdce. Vůbec nic se tu nezměnilo, jen bylo všechno překryté bílými plachtami, které vzbuzovaly klaustofobickým dojmem.

Dalo mi hodně práce se hned u dveří nesložit a pokračovat dál. Na tohle bude hodně času v jeho pokoji. Už jen při tom pomyšlení se mi žaludek otočil o sto osmdesát stupňů. Moje odvaha se také schovala kamsi za prádelní koš a vyhrožovala, že jestli na tohle ještě někdy pomyslím, pojede se opalovat do Itálie. To je ono! Itálie! Místo k vykonání mého poslání! On říkal, že v Itálii „žije“ královská rodina upírů. Řekl mi toho o nich mnohem víc, než si myslel. Znala jsem ho jako svoje boty. Viděla jsem v jeho tváři viditelné zhnusení, ale zároveň úctu a jistý druh obdivu, když o nich mluvil. Prý, že rádi sbírají talenty. Myslím, že v tomhle bych jim byla asi na nic, každopádně každý upír dobrý. Tak nějak se to říká, ne?

S nově nabytou odvahou jsem se vydala do „skromného obývacího pokoje“. Sice to tady vypadalo obrovsky a hlavně velice světle a krásně, ale nikdo z nich nebyl rád, když to tu někdo nazýval „obrovskou halou se vším všudy“. Byla to ovšem pravda.

Nenechala jsem se vyvést z míry a šla jsem dál. Postupně jsem prošla všechny pokoje. Všechny byly vybavené, kromě Carlisleovi pracovny a Aliciny a Rosaliiny šatny. Při jejich jménech jsem sebou bolestivě škubla. Bylo neskutečné, jak tak krásná jména dokázala vyvolat tolik bolesti. Nebyl tady ani kříž po Carlisleově otcovi. Brali si všechno nepostradatelné s sebou. Nechávali tu jenom věci, které byly nahraditelné. Jako tebe… Dotíral jeden pravdivý hlásek v hlavě.

Stála jsem před jedněmi dveřmi s vědomím, že jakmile tam vejdu, sesypu se jako domeček z karet. Byl to jeho pokoj. Pomalu jsem zatlačila na kliku a jazýček šel pomalu dolů. Se srdcem v kalhotách jsem otevřela dveře a pomalu vstoupila dovnitř. Za těmi dveřmi, ale bylo něco, co jsem v žádném případě nečekala. Proč mě musí stále trápit?

Předchozí kapitola - Shrutí - Následující kapitola

Autor: AliceJazz (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve stínu hvězdy - 4. kapitola: