Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve stínu hvězdy - 3. kapitola

19.05.2010 (21:00) • AliceJazz • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1873×

Ve stínu hvězdy

3. kapitola

Po chvíli (jen co se mi ustálil žaludek) jsem otevřela oči. Co to je sakra nade mnou? Neměla bych být náhodou v náklaďáčku? Nade mnou bylo nějaké prkno, všude to páchlo zatuchlinou a lidským masem a já navíc ležela v něčem měkkém. Počkat, ležela? Byla tu taková tma, že jsem skoro neviděla. Zkusila jsem roztáhnout ruce, které jsem měla podél těla. Do něčeho jsem narazila. Do něčeho měkkého. Sakra co se tu děje? Protáhla jsem si záda. Byla jsem pořádně ztuhlá. Nadzvedla jsem se na loktech a podívala se směrem, kde by měla být země. A světe div se, byla tam. Ležela jsem asi metr nad zemí a ta byla k tomu všemu pokrytá vrstvou smetí.

Zkusila jsem protáhnout nohy, ale ta bedna byla tak akorát. To prkno nade mnou bylo dost vysoko, takže jsem si mohla sednout. Spustila jsem nohy přes okraj a vzpřímila se. Takovýhle regálů tu bylo více.

Zavřela jsem oči a skočila. S mojí nešikovností jsem čekala, že si přinejmenším něco narazím. Ovšem já jsem skočila ladně jako kočka. Myslím, že tohle je jedna z věcí, které se na Rozcestí změnily. Napřímila jsem se ze dřepu a podívala se, v čem že jsem to byla zalezlá. Byla to… rakev? No to si snad dělají srandu. Moje duše si jenom na chvíli odskočí od těla a oni mě hned zavřou do márnice! Přešla jsem k jedinému „oknu" které tady bylo a podívala jsem se ven. Byl nádherný západ Slunce. Obzor byl zbarvený doruda a sem tam prosvítala žlutá.

Najednou se na horizontu objevil zelený záblesk. Bylo to tak rychlé, že jsem si nebyla jistá, jestli se mi to nezdálo. Automaticky jsem odskočila od okna a vyděšeně zírala na obzor, kde se teď schylovalo k silné bouři. Černé mraky zcela zakryly Slunce a byla téměř tma. Začínal se tvořit vzdušný vír. Bezva! Jsem zavřená v márnici, na míle daleko od města a schyluje se k hurikánu! Co víc si přát?

Pořádně jsem si prohlédla okno. Bylo malé, ale já bych se jím mohla protáhnout. Tahle kobka byla stavěná někdy v románském slohu, takže okna byla zúžená směrem ven. Zachytila jsem se na okrajích a nohy prostrčila napřed. Kupodivu jsem se nevymlela. Já se na tom Rozcestí snad budu stavovat častěji.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Byla jsem na hřbitově. Viděla jsem obrysy náhrobků a strom zasazené u hrobů, jen tak pro ozdobu. Hurikán zmizel z obzoru a už tam byly jen červánky v barvě krve. Jak se mohlo tak rychle vyjasnit?

Štěstí, že tenhle hřbitov znám skoro nazpaměť. Chodívala jsem sem za babičkou Swanovou a dědečkem kterého jsem nikdy nepoznala. Zamířila jsem hodně váhavě  k východu ze hřbitova a doufala jsem, že se zlepšil i můj orientační smysl. Zdejší hřbitov byl proti městečku hodně rozlehlý. Byl starý a pochovávali sem i La Pushké indiány.

Po chvilce rychlejší chůze jsem uviděla brány hřbitova. Rychle jsem odešla z toho strašidelného místa, na kterém jsem se skoro vůbec nebála. Vyšla jsem směrem, kde bych měla bydlet. Pochopitelně jsem nechtěla doma zůstat. Charlieho by asi trefil šlak, kdyby viděl mě, nejspíš delší dobu mrtvou dceru jak si v pohodě jde domů, smrdí hnilobou,  hřbitovem a vykračuje si to ze svého místa odpočinku, mimochodem několik kilometrů od domu. Chtěla jsem si ovšem vzít nějaké věci, až se budu stěhovat co nejdál od Charlieho. Nechtěla jsem odejít, ale teď jsem se asi trošku změnila a nesmím opomenout, že jsem už nějakou chvíli mrtvá.

Kam bych sakra měla jít? Co takhle na Floridu? Nebydlela bych samozřejmě s Reneé, k té už se určitě zpráva o mé smrti donesla. Zabolelo mě u místa, kde bývalo srdce. Rodiče určitě truchlí. Charlieho to muselo složit. Byl tak zvyklý na moji přítomnost. Určitě tam pojde hlady!

Téměř jsem vrazila do cedule ‘‘Vítejte ve Forks“. Jen tak tak jsem se jí vyhnula. To jsem musel ujít alespoň 5 kilometrů. Sice jsem šla po silnici, ale stejně jsem čekala několik pádů. Ale k překvapení všech, co by mě znali a teď viděli, jsem ani jednou nespadla. No, překvapení by bylo, kdyby mě vůbec viděli živou. Smutně jsem se pousmála.

Člověk jednou nabourá do sloupu vysokého vedení a hned je prohlášen za mrtvého. Nebýt toho, že mi netlouklo srdce a moje teplota byla téměř nulová, neměli řádné právo strčit mě o márnice. Kam to ten svět spěje? Nějak jsem se vůbec nepoznávala. Nikdy jsem nebyla takhle sarkastická a už vůbec ne v takovéhle chvíli.

Zahlédla jsem světla pouličních lamp a oken domů. Teď si budu muset dávat pozor. Nerada bych, aby mě někdo poznal. Jenže jak se dostat přes takhle malé město a v tuhle hodinu, aniž by mě někdo viděl. Napadl mě šílený nápad. Když mám ten nový, super orientační smysl, proč toho trochu nevyužít? Vezmu to přes les. Touhle cestou bych se mohla dostat naprosto nepozorovaně k nám domů. Máme domek těsně u lesa a Charlie bude asi v práci. Když ne tak počkám, dokud se neodebere na lože. Bože! Já už mluvím naprosto strašně. Grrr.

V kuchyni ani v obýváku se nesvítilo. Z toho jsem usoudila, že Charlie nejspíš spí.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem nahlédla oknem. U kuchyňského stolu seděl Charlie a v ruce držel plechovku piva. I v té tmě jsem viděla, jak má opuchlé a zarudlé oči od pláče. Před ním leželo album, ve kterém byly pravděpodobně zachyceny okamžiky mého dětství.

Opřela jsem se zády o zeď a svezla se po ní dolů. Z hrdla se mi začaly drát vzlyky a já je nedokázala zastavit. Nedokázala, nebo nechtěla? Nevím, každopádně mi to bylo naprosto jedno. V nejbližší době stejně nikdo neuvidí moje bezdůvodně opuchlé oči.

Musíš se vzchopit, musíš se vzchopit, opakovalo stále moje jedno já. To druhé říkalo: no tak se nezvedneš. Bože! Co se stane tak strašného? Přinejhorším tě tu najde Charlie, který si bude myslet, že mu šibe. Moje první já vyhrálo a já se značnou námahou zvedla ze země a dopotácela se do lesa. Jakmile jsem byla mimo Charlieho výhled, svezla jsem se do jehličí a mechu. Takhle jsem zůstala ležet až do rána. Nevím, jestli jsem usnula, protože jsem brečela pořád a pořád. Brečela jsem nad Charlieho bolestí, nad mojí bolestí, nad nespravedlností života, nad mojí bezradností. Také jsem brečela vztekem, bolestí a nenávistí.

Z mého rozjímání o bolesti a nespravedlností života mě vyrušil až zvuk motoru. Zvedla jsem zrak a spatřila kufr Charlieho policejního auta. Odjíždí, takže je cesta k mojí šekové knížce volná.

Vstala jsem a vytáhla z pod okapu klič. Odemkla jsem a vůbec jsem to tu nepoznávala. Bylo tady bahno, mokro, na zemi ležela bunda a Charlieho opečovávaná služební pistole ležela také na zemi. Nelekla jsem se a pokračovala dál. Kuchyň dopadla asi nejhůř, protože se Charlie snažil vařit. Podivně to tu páchlo spáleninou, saponátem a zvláštním neidentifikovatelným pachem. Možná měl i něco z ryb. Podívala jsem se do odpadkového koše, ve kterém ležela na uhel černá ryba. Pravděpodobně na ni někdo spáchal atentát. Co ta si musela před smrtí prožít. V obýváku bylo na koberci vylité pivo a rozšlapané něco neidentifikovatelného. Možná tyčinky. Nebo křupky?

Slzy mi opět začaly samovolně téct. Vyšlapala jsem schody vedoucí do prvního patra. Dveře do mého pokojíčku byly pootevřené. Přesně tak, jak jsem nechala, než jsem odjela do práce. Smutné.

Na nočním stolku leželo fotoalbum. Otevřela jsem ho, ale fotografie tam nebyly. Tohle jsem dělala každý den. Vždy jsem přitom cítila neskutečnou bolest, ale teď nic. Prázdno. Bude to znít divně, ale ta bolest mi chyběla. Díky ní jsem věděla naprosto jistě, že on a jeho rodina existovala.

Každý kout v mém pokoji mi ho připomínal. Když tu poprvé zůstal přes noc, ráno sedě v tomhle křesle. Do téhle postele si vždycky lehnul a zpíval moji ukolébavku. Tohle okno vždy bez problémů otevíral, když jsem ještě neznala jeho pravou totožnost. Všechny tyto vzpomínky by měly bolet, ale já jsem nic necítila.

Klekla jsem si k posteli a vytáhla z pod matrace peníze. Moc jsem jich neměla, ale na cestu, ještě nevím kam, by mohli stačit. Z nočního stolku jsem vytáhla šekovou knížku a strčila ji do kapsy. Seběhla jsem rychle dolů, jak to jen bylo s mojí nešikovností možné a vytáhla z botníku igelitku, do které jsem plánovala sbalit několik věcí, převážně oblečení.

Byla už tma a já jsem se narovnala s igelitkou v ruce, když v tom…

Předchozí kapitola - Shrnutí - Následující kapitola

Autor: AliceJazz (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve stínu hvězdy - 3. kapitola: