Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve spárech temnoty - Epilog

16.06.2010 (18:15) • Terez14 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2005×

Epilog – Konečná bitva (vypravěč)

O sto let později:

Bella seděla na posteli v jejím pokoji. Už to bylo sto let, co obývá tu samou místnost. Když si to uvědomila, píchlo ji u srdce. Pořád jí sžírala stará bolest. Před sto lety přišla o všechno. O rodinu i o přátele a především o lásku. Chtěla se pomstít těm, kvůli kterým se to stalo, ale místo toho jim začala sloužit. Ale nadešel čas, aby to bylo změněno. To, co začala před sto lety musí skončit. Nyní.

Bella se zvedla z postele, stáhla si svoje dlouhé vlasy a pospíchala dlouhou studenou chodbou k jednomu z pokojů. Ani se před dveřmi nezastavila, nezaklepala, prostě jen vtrhla dovnitř.

„Bello, děje se něco?“ optal se jí muž, co obýval tento pokoj. Byl to Bellin dobrý přítel, od první chvíle, co tu byla, tu byl s ní. Připadalo jí hrozné, že už tady žil oproti ní mnohem déle, ale věděla, že stejně jako ona, neměl na vybranou. Vzdal se svého života, aby pomohl svým blízkým. Bella mu na otázku neodpověděla nahlas. Pouze mu poslala myšlenku. Všechny své schopnosti stihla dovést k dokonalosti. Všechny je ovládala.

„Je čas, Pete, musíme to udělat dnes,“ pomyslela si Bella, její myšlenky byly rozhodné a Pete věděl, že odporovat jí, by nemělo smysl. A ani jí nechtěl odporovat. Chtěl se odtamtud dostat, stejně jako ona.

„Fajn, dojdeme pro ostatní?“ optal se jí v duchu.

„Ne, já jim to řeknu. Nesmíme vyvolat pozornost,“ odpověděla mu Bella. Nechtěla nic zkazit, všechno se musela povést. Její plán musel projít bezchybně. Všechno muselo klapnout. Ovládnout Volterru, sesadit Ara, všechno znělo jednoduše. Šlo o to, že za těch sto let, co tu Bella byla, Aro získal na svou stranu víc „lidí“, jako je ona. Ale všechny k tomu přinutil. Nikdo z její rasy by se dobrovolně nepřidal k Volturiům, pokud jim nebylo vyhrožováno. Všichni to věděli, Bella si to uvědomovala. Všichni byli stvořeni k tomu, páchat dobro, ale pokud někdo ublížil někomu z jejich blízkých, tak se každý podvolil; andělé jsou obětavé bytosti, nesnesou to, aby někdo zemřel kvůli jejich sobeckosti.

Všichni andělé z Volterry byli připraveni na konečný souboj, který všichni společně plánovali už celých 90 let. Dnes měla nastat konečná bitva.

„Dojdi to říct jen Derekovi. Sejdeme se u mě v pokoji, v sedm ráno,“ rozhodla Bella. Výhled na boj se jí vůbec nelíbil, ani myšlenka na násilí, ale to teď šlo stranou. Musela se zase setkat se svou rodinou!

„Fajn, budu tam,“ souhlasil Pete a poodešel k oknu, aby vyhlédl ven na zářící měsíc. Teď všude po celém světě umírali lidé, protože upíři byli na lovu. Bylo jen pár minut po jedné v noci. „Konečně se dostanu z týhle díry!“ pomyslel si Pete spíš sám pro sebe. Bella už opouštěla jeho pokoj. Držela svůj štít kolem všech jejích spojenců ve Volteře, aby nikdo nepřišel na to, co se chystají udělat. Ve Volteře uměli myšlenky číst dva lidé; Aro a ještě jeden upír, kterého Bella nikdy neviděla. Kvůli nim Bella tak dlouho a usilovně trénovala, aby mohla vytvořit iluze, které zabraňovaly správnému přečtení myšlenek těch, které chránila. Teď to uměla dokonale. Byla na sebe pyšná.

Bez zaváhání otevřela dveře do dalšího pokoje a vtrhla dovnitř.

„Clair,“ oslovila Bella malou dívenku, která byla mnohem mladší než ona. Mohlo jí být tak patnáct v době, kdy se přeměnila. „Chceš se odtud dostat?“ optala se Bella, ale předem věděla, jak jí dívka odpoví. Clair na její otázku horlivě přikývla.

„Tak dobře, poslouchej, ale nesmí se to nikdo dozvědět!“ přikázala Bella a vysvětlila jí celý plán. O tři hodiny později měla Bella oběhnuté všechny pokoje jejích spojenců. Byly teprve čtyři ráno, takže měli ještě dost času. Museli to všechno provést za dne, aby upíři nemohli uprchnout mimo Volterru, bez toho, aniž by se prozradili. Kdyby chtěli utéct, museli by se dostat přes náměstí plná lidí. Museli by lidem ukázat, co jsou vlastně zač. A to nemohli, nemohli porušit zákon.

…

O tři hodiny později se všichni setkali v Bellině pokoji, bylo jich jen 21, což byl oproti počtu upírů zanedbatelný počet, ale byli stokrát silnější a měli nadanější než jakýkoli upír zde ve Volteře.

„Všichni připravení?“ zeptala se jich Bella v duchu. Všichni přikývli. První část plánu musela být provedena nepozorovaně. Všichni se vydali chodbami Volterry a odstraňovali přebytečné stráže střežící snad každé důležitější dveře v hradu. Po hodině se jim podařilo zneškodnit všechny. Nezabíjeli je, jen je uspávali a zavírali je do cel, ve kterých byli kdysi drženi oni sami. Neměli šanci z nich uprchnout, ale aby nic neriskovali, zůstali u dveří hlídkovat dva andělé. Bylo až k nevíře, že si ještě nikdo nevšiml, co se děje. Bella byla zrovna na cestě za Arem, všichni ostatní ji tiše následovali, jako temné stíny připravené kdykoli zasáhnout, aby se navzájem zachránili. Bella přemýšlela, proč byl Aro tak neopatrný a nechal si namluvit, že se proti němu nikdo nevzbouří, nebo že ho dvacet andělů nemůže porazit. Pocítila lehké zadostiučinění, protože věděla, že je to také díky tomu, že Aro nemohl číst myšlenky nikomu z nich.

Bella vstoupila do místnosti, kde seděli Aro, Cauis a Marcus na svých trůnech. Měla sto chutí se na ně vrhnout hned, ale neudělala to. Ovládla se.

„Isabello, děje se něco,“ zeptal se jí Aro, jeho hlas zněl až přehnaně zdvořile jako vždycky. Bella si povzdechla.

„Měl by ses vzdát, Aro,“ poznamenala Bella. V hloubi duše nechtěla, aby se někdo musel s někým prát.

„Vzdát? Jak to myslíš?“ Aro se tvářil překvapeně. Bella si povzdechla.

„Aro, my se nenecháme jen tak přetáhnout na špatnou stranu. Kdyby nás tu bylo pět, pořád bychom tohle nemohli udělat… Proč jsi tak riskoval? Opravdu sis myslel, že tu zůstaneme?“ V Arových očích se na chvíli mihlo pochopení a Bella ho vydatně zasypávala svými myšlenkami. Jeho stráže uvězněné v podzemí, ukázala mu jejich bezchybnou čistou práci, kterou odvedli při „vyčistění“ hradu.

„Zradu tady nestrpím!“ zahřměl Aro. Bella ho nikdy neslyšela křičet, takže se divila, když to udělal. Potom Aro pokynul rukou, aby přivolal svoji gardu. Tu, kterou teď budou muset zničit. Za Bellou se náhle objevili všichni její následovníci. Zadní dveře místnosti se otevřely a celá Arova garda, která obsahovala ty nejlepší bojovníky, se nahrnula do malé oválné místnosti. Všechny dveře byly teď zamčené, nikdo nemohl utéct. Byl to boj na život a na smrt.

Všichni se dali do boje. Jane a Alec se samozřejmě snažili použít své schopnosti, ale Bellin štít nešlo obejít. Bella se pobaveně ušklíbla a přidala se k ostatním. Bylo tu pár lidí, se kterými měla nevyřízené účty. Jeden z nich byla Jane. To ona zabila Stephana! Bylo by fér, aby na ni někdo použil to, co ona používala proti všem ostatním. A tak její schopnost v plné síle obrátila proti ní. Jane se svezla k zemi a Bella si ten pocit užívala, trochu ji to děsilo.

Během chvíle byli všichni upíři v místnosti bezmocní, nebili mrtví, jen omráčení na dost dlouhou dobu, díky schopnostem všech andělů v místnosti. Bella se obrátila na Dereka, který spolu s Clair držel Ara, aby nemohl utéct.

„Chceme odsud pryč!“ řekl Pete, který se postavil před Ara jako první. Z jeho hlasu bylo patrné, že nehodlá dělat kompromisy.

„Když nás pustíš, nezabijeme tě,“ dodala Bella klidným hlasem. Všichni jí přikývli na souhlas. Aro v tu chvíli nemohl nic dělat, a tak s „Bellinou armádou“ uzavřel dohodu. Pokud ještě jedno zadrží ve Volteře někoho z její rasy, tak bude Volterra zničena. Obě strany tu dohodu podepsali a nová budoucnost příměří byla zapečetěna. Všichni mohli svobodně odejít. Bella se už nemohla dočkat, a stejně tak všichni ostatní. Během hodiny všichni opustili Volterru, hned poté, co propustili všechny upíry.

Bella vyšla z hradu a užívala si slunce, které už dlouhou dobu neviděla jinak, než přes mřížovaná okna jejího bývalého pokoje. Byla šťastná, že je zase volná. Teď musela udělat jedinou věc – najít Cullenovi a za všechno se jim omluvit.

Když procházela tmavou úzkou uličkou, viděla postavu v plášti gardy, jak stojí jen krok před slunečními paprsky a chystá se vstoupit na náměstí plné lidí. Postava udělala další krok směrem ke slunci a Bella si povzdechla, musela zabránit tomu, aby byl ve Volteře dnes skandál, ještě by někoho napadlo, že za to mohou oni. Vrhla se vpřed a strhla neznámého upíra zpátky do stínu. Ten se po ní ohnal, aby ji odstrčil, ale něco mu zabránilo ji shodit na zem.

„Bello,“ hlesl ten upír poznávajíc v ní svou lásku, o které si dlouho myslel, že je mrtvá. Bella nemohla uvěřit svým očím.

„Myslela jsem, že tě zabili,“ vydechla překvapeně.

„To já také.“ Ti dva si toho měli ještě hodně co říct, a když spolu v noci odcházeli pryč, aby mohli odletět za svou rodinou, drželi se za ruce. Oba si připadali jako za starých časů, ještě v době, kdy je netrápilo nic jiného, než úkoly do školy. Oba si uvědomili, že bez sebe nemůžou žít… A tak to bylo, je, a vždycky bude.

Konec

Děkuju vám, že jste to vůbec někdo četli. Byl to můj začátek v psaní a jsem si vědoma toho, že se to chvílemi nedalo číst, ale to je fuk. Každý musí nějak začít, ne?  Děkuju Vám.

Shrnutí

Autor: Terez14 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve spárech temnoty - Epilog :