Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve spárech temnoty - 17. kapitola

06.06.2010 (21:15) • Terez14 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1498×

17. Kapitola - Přísahej, že mě zabiješ... (Bella)

Kdo nečetl perex, tak si ho přečte (hlavně ten druhý odstavec). Myslím, že jinak to celé nepochopíte. Já jsem to do toho článku prostě nějak nemohla dostat. :D

„Ale musíš udělat jednu věc,“ řekla jsem. Tohle byla zásadní věc, na které jsem trvala. Pro bezpečí Cullenových. Jediná věc, která se dala udělat, aby o mě Aro ztratil zájem…

„Co mám udělat?“ zeptal se Edward. „Řekni si o cokoli,“ dodal. Zkoumavě jsem se na něj podívala, abych si zkontrolovala, jestli mě poslouchá. Když jsem viděla, že se mi naplno věnuje, začala jsem znova mluvit.

„Přísaháš, že uděláš všechno, co ti řeknu?“ zeptala jsem se. Musel mi přísahat teď, aby potom nemohl couvnout. Zareagoval přesně tak, jak se o něj čekalo.

„Přísahám,“ potvrdil mi. Doufala jsem, že to myslí vážně, a že někde za zády nekříží prsty. Zhluboka jsem se nedchla.

„Dobře, tak poslouchej, co od tebe chci,“ začala jsem. „Dokud budu takováhle, Aro po mě půjde a po vás všech tady. Musím se toho zbavit. Musím se zbavit mých schopností, aby nás nechal na pokoji a ty mi v tom musíš pomoct. Zítra bude úplněk. To je jediný čas, kdy to bude fungovat. Musíš mi přesně o půlnoci, probodnout srdce tímhle,“ řekla jsem a vytáhla si z tašky, kterou jsem nosila všude, dýku. Byla krásná a leskla se, protože ji ještě nikdo nepoužil. To se ale mělo změnit. Po tomhle úplňku na ní ale spočine moje krev. Edward se na mě nevěřícně díval.

„Bello, děláš si legraci, že ano?“ zeptal se.

„Ne, Edwarde. Copak ty chceš, aby nás pořád pronásledovali?“ zeptala jsem se.

„Nechci, ale… Tohle je šílené. Já tě nemůžu zabít,“ řekl a hlas se mu zlomil.

„Přísahal jsi, Edwarde. Musíš to udělat. Jinak tady nemůžu zůstat. Nemůžu vás vystavit nebezpečí. A navíc… neumřu,“ naléhala jsem.

„Bello, já tě prostě nemůžu jen tak bodnout. Já, já…,“ nevěděl jak dokončit větu.

„No tak Edwarde, ani mě to nebude bolet,“ zalhala jsem. Věděla jsem, že to bolet bude, ale nechtěla jsem, aby ho to trápilo. Navíc jsem věděla, čeho se vzdávám. Věděla jsem všechno… Každý anděl přece musí jednou padnout.

„Bello, já to nedokážu…,“ řekl mi Edward a podíval se mi dlouze do očí.

„Ty to zvládneš,“ odporovala jsem. „Zvládli jsme už i horší věci,“ řekla jsem a vtiskla mu moji dýku do ruky. Edward se na mě podíval bolestně, ale tohle byla nutnost. Nemohla jsem ustoupit. Teď jsem jen čekala, kdy mi řekne, že to udělá. Čekala jsem na konečné ano.

„Můžeš to udělat jen ty. Copak chceš, abych musela odejít?“ Dobře, trochu jsem ho vydírala, ale bylo to fér. Pořád mlčel.

„Prosím,“ žadonila jsem a dívala jsem se mu do očí. On jen sklonil hlavu. Dala jsem mu ruku na tvář a přinutila ho, aby se na mě podíval. Potom jsem ho políbila. Rychle jsem zaplašila myšlenky na Stephana, které se mi v tu chvíli vybavily, a snažila se soustředit se na to, o co se snažím.

„Prosím, Edwarde,“ zašeptla jsem mu do ucha a políbila ho na krk. On si jen povzdechl a zakroutil hlavou. Odtáhla jsem se od něj. Dobře, tohle bude chtít tvrdší taktiku…

„Prosím,“ zopakovala jsem a dívala jsem se mu do očí.  On znova zakroutil hlavou.

„Já to nemůžu udělat, Bello. Já už tě nechci znova ztratit. Musí být přece jiný způsob jak…“ Já jsem ho v tu chvíli utnula.

„Já ti říkám, že se mi nic nestane. Všechno bude v pořádku, když to uděláš a už nikdy nás nikdo nebude otravovat. Budeme moct žít, jak budeme chtít. Jenom ty a já… Tak, prosím. Prosím, Edwarde, udělej to pro mě.“ Chvíli zvažoval má slova a díval se mi do očí. Bylo v nich vidět zoufalství, ale já jsem prostě nemohla ustoupit. V tomhle ne!

„Bell, já…“ Chvíli bylo ticho. „Tak dobře,“ promluvil nakonec.

„Vážně?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Ano, ale jestli se ti něco stane…“

„Nic se mi nestane, budu v pohodě. Díky,“ řekla jsem mu. Konečně. Byla jsem ráda, že nakonec souhlasil. Ovšem, to jsem ještě netušila, co to obnáší. Nikdo jiný z Cullenů o tom nevěděl, ale Edward se mě každou chvíli ptal, jestli se mi vážně nemůže něco stát. Já jsem ale jen kroutila hlavou a říkala, že budu v pořádku, a tak jsem konečně jednou dosáhla svého. A tak jsme se s Edwardem půl hodiny před půlnocí vydali do lesa. Našli jsme si mýtinu kam svítil měsíc a zbývalo jen čekat…

Zhluboka jsem se nadechovala a vydechovala, abych zaplašila svůj strach, který se mě zmocnil. Nečekala jsem, že se budu bát, ale najednou na mě dopadly obavy… Co kdyby to vážně dopadlo špatně… Ale ne, to přece nejde, přesvědčovala jsem sama sebe. Budu v pořádku. Edwarda by zabilo, kdybych umřela. To se prostě nemohlo stát. Edward nějak vycítil, že se se mnou něco děje a stiskl mi ruku, za kterou mě držel.

„Máš strach?“ zeptal se.

„Ani ne,“ zalhala jsem automaticky a doufala jsem, že podle mého hlasu nepozná, že lžu.

„Já ano,“ řekl mi.

„Neboj se,“ utěšovala jsem ho. Spíš jsem taky utěšovala sama sebe. „Všechno dopadne dobře.“  Nebyla jsem první ani poslední, kdo tímhle projde, tak proč bych se měla bát. Přesto jsem se cítila zvláštně. Neměla jsem z toho všeho dobrý pocit, ale už bylo pozdě couvnout. Šla jsem přes mýtinu a lehla si přesně doprostřed. Měsíc zářil jasně, byla to dokonalá noc. Chvíli jsme tam s Edwardem jen tak leželi, ale uvědomovala jsem si, že už je pozdě.

„Je čas,“ řekla jsem mu a proměnila se do své andělské podoby. Podíval se na mě s úzkostí v očích. Lehce jsem ho políbila a usmála jsem se, protože jsem nechtěla, aby zase začal protestovat. Vytáhla jsem dýku z tašky a dívala se, jak se na ní odráží měsíční světlo. Potom jsem mu ji podala. Edward ji váhavě uchopil do rukou a vstal ze země. Do půlnoci zbývala poslední půlminuta. Zhluboka jsem se nadechla a byla  připravená na všechno.

Jak se ručičky hodinek obě přesunuly ke dvanáctce, kývla jsem na Edwarda… Ten na chvíli zaváhal a úzkostně se na mě podíval. Potřeboval trochu pomoct, a tak jsem ho trochu popostrčila a svými schopnostmi jsem mu dodala trochu odvahy a odhodlání. Pomohlo to.

Najednou jsem sledovala jak dýka prořízla vzduch a zabodla se mi přímo do srdce. Bolelo to, víc než jsem si představovala, a z rány mi vytékala spousta krve. Ale… Nelitovala jsem toho. Koutkem oka jsem zahlédla, že Edward sedí vedle mě a obličej má v dlaních.

Bylo mi ho líto, ale věděla jsem, že to vyjde. Krev, která mi vytékala z hrudníku mi stekla i na křídla a tam zasychala, a tak pomalu měnily barvu na černou žíhanou červenými stužkami krve. V tom jsem si všimla, že se ze stínů na druhém konci mýtiny vyplížily tři tmavé postavy. Nebyla jsem ve stavu, abych si mohla všimnout, kdo to byl. Předpokládala jsem někoho z Cullenů, ale hned jak Edward vyskočil na nohy a zavrčel, bylo mi jasné, že to není nikdo z našich přátel… Nemohla jsem se ale hýbat, abych se mohla pořádně podívat, co se vlastně děje. Koutkem oka jsem zahlédla, jak jedna z postav kývla rukou směrem k Edwardovi a ke mně. Najednou mě chytily něčí paže. Nic jsem neviděla přes zamlžená víčka… Moje smysly pomalu otupovaly a já jsem se zhroutila do temnoty. Kdesi vedle mě se ozval tlumený výkřik a vrčení, které jsem ještě do té doby mohla slyšet, ustalo.

Všude byla jen tma, zima a ticho a já jsem myslela na jedinou věc… Edward. Ve vzduchu byl cítit pach smrtícího kouře a uslyšela jsem tlumený hlas.

„Kdyby nebyl tak tvrdohlavý, mohl by žít.“ Ten  hlas jsem znala, ale nedokázala jsem si ho zařadit. V tu chvíli jsem si uvědomila pravý význam těch slov. Tíha pochopení mě dusila a ponořovala mě hlouběji do temnoty. Chtěla jsem bojovat, ale nešlo to. A tak jsem se tomu poddala. Jediné, co jsem v tu chvíli cítila, byla neskutečná bolest.

Shrnutí

Kapitolu věnuju Lettynce, protože tohle sem dávám jen díky ní a jejímu komentáři. Jinak by mě asi nenapadlo v povídce pokračovat. :) (Jinak děkuju každému, kdo tuhle blbinu někdy četl.)

Jinak jsem si vědoma toho, že tahle kapitola bylo oproti předešlým kratší, ale nějak jsem toho víc nenapsala a nechtěla jsem zbytečně protahovat tu, už tak dlouhou, dobu čekání.  Po téhle kapitole už bude jen poslední díl a možná epilog, ale tím si ještě nejsem jistá. Nejspíš ale neodolám a napíšu ho.

Autor: Terez14 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve spárech temnoty - 17. kapitola :