Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve spárech temnoty - 14. kapitola

10.12.2009 (20:15) • Terez14 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2134×

14. kapitola - Čas nezastavím (Bella)

Čas pomalu ale jistě plyne, ale bolestivé vzpomínky zůstávají. Už je to pár týdnů, co jsem odešla od Edwarda, ale moje bolest je pořád stejná, ale jsem si vědoma toho, že on trpí mnohem víc. Sedím v pokoji v mém bytě, který jsem si pronajala v Seattlu. Můj život má už vyježděné koleje. Každý den se řídil podle mého rituálu. Dělala jsem každý den to samé a vyhýbala se času, kdy jsem neměla co dělat. Našla jsem si práci jako prodavačka a když někdo nemohl do práce, tak jsem to byla já, kdo ho ochotně zastoupil. To mi samozřejmě přineslo i peníze navíc, takže jsem se měla celkem dobře. Stejně jako ve Forks, až na pár maličkostí.

Bylo deset ráno a já jsem dnes nemusela do práce. Zato jsem měla nachystanou jinou aktivitu. Měla jsem jít společně se Stephanem trénovat schopnosti. Stephana jsem poznala asi před týdnem, ale přijde mi to jako bych ho znala roky. Rozumí mi ve všem. Potkali jsme se vlastně kvůli náhodě. Byla jsem v nákupním středisku, abych si koupila něco do svého nového bytu a v tom mě přepadl zvláštní pocit. Bylo to jako by mě něco někam táhlo. Vydala jsem se tím směrem a objevila svoji novou schopnost. Dokážu vycítit další anděly. A tak jsem potkala Stephana. Vlastně jsem k němu byla celkem drzá.

Když jsem k němu přišla, tak jsem na něj vyjela a ptala se, co je zač. Nakonec jsme se ale stali přáteli během pár hodin a věděli o sobě skoro všechno. S ním jsem měla pocit, že dokážu zvládnout i to, že jsem odešla od Edwarda. Od té doby, co jsme se se Stephanem poznali, každý den, kdy jsem nebyla v práci, jsme chodili trénovat naše schopnosti. Stephan měl víc zkušeností než já a tam mi hodně pomáhal. Hodně mě toho dokázal naučit. Byla jsem ráda, že je to můj kamarád…

Ponořená v myšlenkách jsem se převlékla a vyšla z bytu. Se Stephaem jsem se měla sejít až na naší mýtince. Našli jsme ji jeden den, kdy jsem se procházeli v lese. Pro naše trénování byla dokonalá a já jsem tam chodila hodně často, když jsem chtěla být sama.

Šla jsem pomalu městem a vyhýbala se lidem na chodníku. Měla jsem trošku zpoždění, jelikož jsem zaspala. Ponocovala jsem totiž hodně dlouho…

Čekala jsem, že se probudím v pohodě, ale nenatočila jsem si budík, takže jsem se z postele dostala až v půl deváté. Většinou vstávám v osm. Už v deset jsem měla být na mýtině, ale to jsem teprve vycházela z bytu. Snažila jsem se přes těch pár ulic ven z města projít rychle. Auto jsem bohužel používat nemohla. Byla jsem ráda, že můj náklaďáček přežil cestu do Seattlu, ale krátce potom se s ním něco stalo, takže jsem byla bez auta. Musím si zkrátka našetřit na nové.

Po asi deseti minutách jsem se konečně dostala z města. Tam jsem mohla využít jinou dopravu. O hodně rychlejší než pěší chůzi. Mezi stromy na kraji lesa jsem se proměnila v anděla a letěla směrem na mýtinu. Celkem jsem si to užívala. Vlastně nebýt toho, že jsem si musela dávat pozor, jestli mě nikdo nevidí, bylo by být pořád andělem dokonalé.

Doletěla jsem namísto a hledala Stephana. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale nikdo tu nebyl. Než jsem stačila použít svou novou schopnost, ozval se za mnou hlas.

„No to je dost, že jsi přišla,“ řekl Stephan a tvářil se naoko uraženě.

„To víš, nejsi ten jediný, na kterého si musím najít čas,“ zavtipkovala jsem.

„Pche,“ odfrkl si, „Já jsem ta nejlepší společnost jakou tady můžeš najít.“

„Tím bych si tak jistá nebyla,“ řekla jsem se smíchem.

„Začneme?“ zeptal se mě Stephan.

„Jasně,“ odpověděla jsem.

„Tak dobře, ale musím ti říct, že zatímco ty jsi si v pohodě spala, já jsem už byl dávno na nohou, takže mě musíš šetřit,“ řekl mi.

„No to ani náhodou! Ty si žádné výhody nezasloužíš,“ řekla jsem a vyplázla jsem na něho jazyk. V tu chvíli byl pryč.

„Zkus mě najít,“ ozvalo se mi v hlavě. Nesnášela jsem, když tohle dělal. Potom jsem nemohla jeho myšlenky oddělit od těch svých. Naneštěstí na Stephana můj štít nepůsobil, takže se mi mohl dostat do mysli kdy chtěl. Začala jsem se soustředit, abych zjistila kde. Potom jsem vyrazila nejrychleji co jsem mohla do lesa.

„Měl by ses schovávat líp,“ řekla jsem vesele, když jsem ho našla. Oba jsme se vydali zpátky na louku. Asi po hodince trénování jsem seděli na mýtince a povídali si.

„Hele, naučíš mě jak se mám přenášet?“ zeptala jsem se ho. Tohle jsem se nemohla naučit, ale on to uměl dokonale.

„Dobře,“ souhlasil. „Ale musíš mě poslouchat na slovo.“

„To určitě,“ řekla jsem pohrdavě a doběhla na druhý konec mýtiny.

„Tak vstávej,“ křikla jsem na něj. Stephan se začal pomalu zvedat a potom se přenesl na druhý konec mýtiny proti mně.

„Teď se soustřeď, Bello,“ řekl mi. „Představ si, že přede mnou je něco, co chceš vidět, čeho se chceš dotknout. Představ si, že přede mnou stojí osoba, kterou miluješ, ale máš strach, že odejde, pokud se rychle nepřeneseš.“

Začala jsem se soustředit a představovala si jak před Stephanem stojí Edward. Zkusila jsem se přenést, ale vůbec to nešlo.

„Bello, Bello, takhle se nikam nikdy nedostaneš. Zkus to znovu,“ kroutil hlavou Stephan a smál se mi, když se mi už snad po padesáté nepovedlo přenést se víc než o pět metrů. Tahle schopnost byla celkem užitečná, alespoň podle něj, ale já jsem to vážně nezvládala.

Zkusila jsem to znova.

„Musíš se alespoň trochu soustředit,“ smál se Stephan pořád víc. To už jsem to nevydržela.

„Tak mi to ukaž ty chytráku jeden!“ řekla jsem naštvaně. „Beztak to sám neumíš a ještě mi tady rozkazuješ.“

Stephan se jen usmál a najednou stál na druhé straně mýtinky než předtím.

„To není fér,“ zabručela jsem uraženě.

„Kdo umí, ten umí,“ poznamenal.

„Já ti ukážu, kdo tady něco umí,“ řekla  jsem vesele a přiběhla k němu.

„To těžko, protože já to udělám první,“ zašeptal a já jsem si uvědomila, že mám k němu nějak blíž než obvykle. Potom přitiskl své rty na ty moje a já jsem chtěla protestovat, ale moje vůle se v jedné vteřině zhroutila v prach. Nevěděla jsem, čím to je, ale cítila jsem, že poprvé v životě je něco tak, jak má být. Potom jsem si ale vzpomněla na Edwarda. Zbytky své vůle jsem se odtáhla a najednou jsem se objevila o pár metrů dál. Poprvé v životě jsem se přenesla, ale zničila tím svůj polibek se Stephnanem.

„Promiň,“ zašeptala jsem, když jsem viděla jak se tváří. Šla jsem pomalu zpátky k němu.

„Povedlo se ti to,“ poukázal. Ano, přenesla jsem se, ale za jakou cenu…

„Hmm, alespoň nějaký úspěch,“ zašeptala jsem.

„Měli bychom jít domů,“ řekl Stephan najednou. Povzdechla jsem si.

„Asi ano,“ souhlasila jsem.

„Zavolám ti, až budu mít zase čas jít sem,“ řekl.

„Dobře,“ přitakala jsem a podívala jsem se mu do tváře.  Věděla jsem, že za jeho klidným výrazem je něco jiného… Věděla jsem, že jsem mu ublížila, ale nebylo to nic proti tomu, co jsem provedla Edwardovi. Byla jsem ze sebe zhnusená. Dívala jsem se jak Stephan mizí mezi stromy a připadala jsem si jako mrcha, která každému ubližuje. Je možné, že jsem tak špatná. Ano, Edwarda jsem chtěla ochránit, ale co Stephan. Proč jsem to udělala. On si přece nezasloužil, abych mu tohle provedla. Abych ho zranila.

Zůstala jsem sedět na mýtině a sledovala jak tráva tančí ve větru. Sledovala jsem ptáky, kteří seděli na korunách stromů a přemýšlela. K Edwardovi už se nikdy nevrátím a Stephana mám ráda… Možná by nebylo špatné, kdybych začala nový život. S Edwardem se už neuvidím, ale Stephan tu se mnou bude vždycky. Mohla bych přece být s ním, aby byl šťastný. On si to zaslouží. Za to všechno, co pro mě dělá.

Vyslechl mě, když mi bylo nejhůř, tak proč bych teď pro něj nemohla něco udělat já… Možná, že bych s ním dokázala prožít věčnost, která mě čeká. Společně bychom přece všechno zvládli.

Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem si byla jistá, že to musím alespoň zkusit. V koutku duše jsem věděla, že Stephana miluju, ale nechtěla jsem si to přiznat. Možná, že ho miluju víc než Edwarda…

Edward mi dával všechno. Byl hodný a dával mi prostor a já jsem si nikdy nemyslela, že mi něco chybělo, dokud jsem nepotkala Stephana. Mylně jsem si domnívala, že mi chybělo pravé přátelství. Chybělo mi něco jiného. Na přátelství jsem přece měla Alici.

Pořád jsem seděla v trávě na mýtince a venku se začalo stmívat. Na obloze byly vidět první hvězdy a já jsem se odhodlala. Musím zkusit být se Stephanem. Za pokus přece nic nedám. A my pořád budeme přátelé, ať už se stane cokoli.

Abych se rychleji dostala ke Stephanovi a nemusela do svého bytu a potom přes celé město pěšky, zkusila jsem se přenést. Bylo zvláštní, že když jsem si představila, že v mém bytě na mě Stephan čeká, okamžitě jsem se přenesla. V hlavě mi zablikala malá žárovička. Vzpomněla jsem si na Stephanova slova dnes na mýtině. Představ si, že přede mnou stojí osoba, kterou miluješ… Já si představovala Edwarda, ale nešlo to a těď…

Když jsem se přenesla do svého bytu, šla jsem se nejdřív osprchovat. Smyla jsem ze sebe špatné vzpomínky z dnešního dne a šla jsem se převléct. Moje oblečení z dnešního dne bylo trochu poznamenané ležení v trávě.

Otevřela jsem dveře skříně a hledala jsem něco, co si můžu vzít na sebe. Nakonec jsem se oblékla do volných džínů a bílého trička. Nic jiného jsem si na sebe nevzala. Stejně se ke Stephanovi jen přenesu. Zhluboka jsem se nadechla. Až teď jsem si uvědomila, že jsem strašně nervózní. Vůbec jsem nevěděla, co mu mám říct… Musela jsem si jít ještě opláchnout obličej studenou vodou a s třesoucíma se rukama a strachem z toho, co přijde jsem se přenesla ke Stephanovi. Povedlo se mi to až na potřetí, podepisovala se na mě ta nervozita.

Přenesla jsem se před jeho dveře a zazvonila na zvonek. Srdce mi začalo zrychlovat. Takhle nesvá jsem nebyla snad ani když jsem šla poprvé do školy. V duchu jsem se sama sobě zasmála. Nějak to dopadne. Ale moje poslední stopy po odvaze se vypařily, jakmile Stephan otevřel dveře.

„A… Ahoj,“ dostala jsem ze sebe.

„Ahoj, Bello,“ pozdravil mě zmateně.

„Co tady děláš?“

„To za tebou už ani nemůžu přijít,“ zeptala jsem se a doufala, že mě nevykopne.

„Samozřejmě že můžeš, jenom jsem myslel, že teď sem asi brzo nepřijdeš,“ vysvětlil popravdě. Vešla jsem k němu do bytu a on za mnou zavřel dveře. Pořád tu měl uklizeno lépe než já a já nevěděla jak to dělá. Jak může všechno stíhat. U mě to vypadalo jako po výbuchu bomby. Chvíli jsem musela přemýšlet o tom, co chci vlastně říct. Když jsem si to trochu rozmyslela, tak jsem konečně promluvila.

„Já jsem nepřišla jen tak na návštěvu,“ řekla jsem popravdě.

„To mi došlo,“ usmál se Stephan.

„Víš, chci s tebou mluvit o tom, co se dneska stalo,“ objasnila jsem.

„Nemusíš mi nic říkat, já…“ začal, ale já jsem ho přerušila.

„Prosím poslouchej mě než něco řekneš.“ Na chvíli jsem se odmlčela, abych se ujistila, že mě poslouchá. Potom jsem začala svůj velkolepý proslov.

„Já jsem o tom hodně přemýšlela. Zůstala jsem tam dlouho sedět a všechno jsem si rovnala v hlavě. Přišla jsem na to, že jsi to byl ty, kdo se na mě nikdy nevykašlal a snášel jsi všechny moje blbiny, které jsem dělala. Měla jsem tisíc příležitostí jak ti to oplatit, ale nikdy jsem je nevyužila. Spíš jsem pořád využívala tebe a nikdy jsem ti nepoděkovala za to, co pro mě děláš. A ty by sis zasloužil víc než jen poděkování… Já ti chci říct, že jsem netušila, že ty to bereš jako něco víc. Myslela jsem, že jsme kamarádi, ale netušila jsem, že se to může takhle zvrtnout. Že se může stát tohle… Ale přišla jsem na to, že mi vlastně nevadí, že se to stalo. Protože dřív nebo později bych to byla já, kdo by se neudržel a udělala bych to samé co ty,“ dokončila jsem a zhluboka se nadechla. Tohle bylo snad to nejdelší, co jsem řekla od té doby, kdy jsem odešla od Edwarda.

„Myslíš to vážně?“ zeptal se mě Stephan po chvíli.

„Ano, ale samozřejmě pochopím, když už se mnou nebudeš chtít mít nic společného…“ V duchu jsem si uvědomovala, že by mi to ublížilo. Už nikdy ho nevidět. Někdo jednou řekl, že nejhorší je vedle někoho sedět, jen tak letmo se ho dotýkat a přitom vědět, že ho nikdy nemůžeme mít. Měl pravdu. Stephan se mi dlouhou chvíli po tom, co jsem to řekla díval do očí a potom ke mně přišel blíž.

„Miluju tě, Bello,“ zašeptal mi do ucha a já jsem znova slyšela jak se mi srdce rozběhlo na plné obrátky.

„Já tebe taky, Stephane,“ potvrdila jsem mu. On na mě dál upíral svoje modré oči a díval se do těch mých a hledal v nich odpověď na nevyřčenou otázku. Já jsem se jen usmála a tentokrát jsem to byla já, kdo udělal první krok. Políbila jsem ho a věděla, že takhle to mělo být… Věděla jsem, že s ním bych dokázala strávit věčnost.

Ten polibek byl něžný a plný lásky. Nikdy jsem snad takový ještě nedostala. Ani od Edwarda ne. Po chvíli jsem se odtáhla a Stephan si mě přitáhl na náruče. Dlouho jsme tam stáli v objetí a já jsem měla hlavu položenou na jeho hrudníku a poslouchala jsem, jak jeho srdce bije. Tohle byl jeden z nejkrásnějších okamžiků mého života. Doufala jsem, že to už takhle zůstane navždy…

13. kapitola << Shrnutí >> 15. kapitola

Jinak můžu říct, že na 15. Kapitole už se pracuje, takže tu bude ve středu... (Kdyby ne tak za to můžou učitelé a jejich zápisy, který si musím opisovat. Být nemocná je nevýhodný.) Ale už mám dvě stránky napsané, takže to nebude problém. :)

Autor: Terez14 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve spárech temnoty - 14. kapitola :