Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve spárech temnoty - 12. kapitola

02.11.2009 (14:45) • Terez14 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2506×

12. kapitola - Zase sama (Bella)

Když Edward vyskočil z okna mého pokoje, naplno jsem se rozbrečela. Co jsem to udělala? Jak to sama zvládnu? Ptala jsem se v duchu sama sebe. Hlásek v mé hlavě mi říkal, že jsem ho tím ochránila, ale mě to už nebylo nic platné. Jen pár měsíců jsem byla šťastná a teď jsem zase na začátku. Už mě nemá kdo držet pryč od všeho zlého, jako to dělal Edward. Teď už vím proč se říká, že andělé jsou smutní. Musejí se vzdávat věcí a přitom ostatní obdarovávat tím, co sami nemají.

Svezla jsem se na kolena a opřela se o zeď. Proč já musím být ta smutná. A to se všechno zdálo ze začátku tak skvělé. Ale zdání klame. Jak jsem ale mohla tušit, že být strážný anděl bude tak těžké..? A všechno to začalo jedním snem. Snem, který navždy změnil můj život.

Ale já neměla na výběr. Jak si vyberete mezi smrtí a možností žít jako anděl? Která varianta zní líp? Já volila život anděla, ale kdybych věděla, co budu muset udělat, volila bych smrt. Ale proč mi byla nabídnuta tahle možnost? Proč zrovna mě? Na tuhle otázku jsem neměla odpověď. Nejhorší na tom bylo, že moji rodiče celou dobu věděli, že se to stane, ale já jsem o tom neměla ani tušení. Proto jsem se sama odstěhovala do Forks, když moje matka zemřela. Nikdy bych to nechtěla udělat, ale když René zemřela, měla jsem zvláštní nutkání sem jet. Kdybych se sem vůbec nepřestěhovala, nic by se nestalo. A já bych se taky nikdy nezamilovala do Edwarda. I když si nejsem jistá, že bych chtěla, aby se to nestalo. S ním jsem byla šťastná, ale teď už nebudu. Sama už nemůžu být… Musím splnit poslání, které mi bylo dáno. Musím ochránit lidi kolem sebe, ale v prvé řadě se musím odstěhovat.

Někam daleko, aby na mě Edward mohl zapomenout. Abych já mohla zapomenout na něj. Musím pryč z tohoto města. Ještě musím počkat dva dny, než mi bude osmnáct a potom odejdu. Nebudu už chodit do školy. K čemu by to bylo… Vím vše, co potřebuju.

Ještě dlouho jsem ten večer seděla opřená o zeď v mém pokoji a vzlykala. Nepotřebovala jsem spánek, ale mohla jsem spát. Jenže já jsem nechtěla. Ve snech jsem viděla budoucnost… Stačilo jen před tím než jdu spát pomyslet na člověka, jehož o jehož budoucnosti chci snít. A já bych musela myslet na Edwarda. Jenže já ho nechtěla vidět ani ve snech, protože jsem věděla, že ho uvidím se trápit.

Venku celou noc pršelo jakoby se déšť řídil mými slzami. Když se začalo rozednívat zvedla jsem se ze země. Musím jít do školy… Vypadala bych jako srab, kdybych tam nešla. Přestože  jsem nespala, měla jsem na sobě pyžamo, které jsem si oblékla večer. Šla jsem do koupelny,  abych se umyla. Vypadala jsem to ráno strašně. Oči jsem měla červené od slz a vlasy nalepené na obličeji. V obličeji jsem byla bledší než obvykle. Vypadalo to jako bych právě vylezla z hrobu. Snažila jsem se, abych vypadala alespoň trochu normálně, ale moc se mi to nedařilo. Nakonec jsem to vzdala a šla se do svého pokoje převléknout. Věci do školy jsem měla nachystané, stačilo jen sejít schody a odjet do školy. Zhluboka jsem se nadechla. Jak může být těžké trochu se přetvařovat? Dělala jsem to celý život… Ale tenkrát to bylo jiné. Říkal mi slabý hlásek v hlavě. Ignorovala jsem to a začala pomalu scházet schody do kuchyně. Díkybohu Charlie nebyl  doma.

Dole jsem si vzala klíče od auta a vydala se náklaďáčkem do školy. Jela jsem dřív a doufala, že tam ještě nebude nikdo z Cullenů. Nedokázala bych se nikomu z nich podívat do očí a už vůbec ne Alici. Ona byla jedna z těch, které jsem opravdu nechtěla ublížit, ale neměla jsem na vybranou. Musím se s nimi přestat stýkat. S každým z nich.

Dojela jsem na školní parkoviště a zaparkovala na jednom z mnoha volných míst. Skoro nikdo ještě nebyl ve škole, ale k mé smůle jsem viděla Edwardovo Volvo zaparkované na druhém konci parkoviště. Zhluboka jsem se nadechla.

To zvládneš. Říkala jsem si v duchu. Dnes ho ani nemusím potkat. Biologii nemáme a na chodbě se mu budu vyhýbat obloukem. Na oběd nepůjdu, protože jíst stejně nemusím a všechno půjde hladce. Moje plány se rozplynuly hned jak jsem vystoupila z bezpečí náklaďáčku.

Viděla jsem Edwarda jak jde z druhé strana parkoviště rovnou ke mně. Začala se mě zmocňovat panika. Místo toho, abych čekala až ke mně přijde, jsem se rychle vydala do školy. Zmizela jsem v budově a šla rovnou do třídy na svou první hodinu, která měla začít až za dvacet minut. Srabe! Nadávala jsem si. Co bych mu ale měla říct. Měla jsem ho vesele pozdravit jakoby se nic nestalo? To by mi asi neprošlo.

Sedla jsem si do své lavice a vyndala si věci. Přitom jsem dál přemítala, co bych teď měla dělat. Nemůžu je všechny přece jen tak ignorovat… Už je přece uvidím jen dnes. Musím to nějak přežít. Navíc, dnes je pátek. Budu mít celý víkend na přemýšlení. Díkybohu za to. Nevím, co bych jinak dělala. Dnes půjdu nahlásit, že odcházím ze školy a potom už mě nikdo z nich neuvidí.

Celých dvacet minut jsem potom strávila čmáráním různých blbostí do svého sešitu a přemýšlením o tom, co bych měla dělat. Nedošla jsem sice k žádnému závěru, zato jsem si kompletně zničila sešit do matematiky. Učitelka bude mít zajisté radost.

Celý den jsem přežívala jen tak tak. Na chodbě jsem musela dvakrát utíkat před Alicí a čtyřikrát před Edwardem. Vážně úspěšný den. Už jsem se nemohla dočkat, až odsud zmizím. Ještěže je pátek.

Celý den jsem se loudala z hodiny na hodinu a přemýšlela. Spíš bych asi měla říct, snažila jsem se přemýšlet. S nikým jsem se pro jistotu nebavila. Jen Jess a Lauren jsem řekla, že odcházím ze školy, abychom se mohli rozloučit.

Seděla jsem na poslední hodině a znuděně koukala do zdi. Už jen pár minut. Říkala jsem si v duchu. Konečně se ozvalo ono vytoužené zvonění ohlašující konec vyučování celého dne. Rychle jsem zmizela ze třídy a šla  rovnou na parkoviště až ke svému náklaďáčku. Měla jsem celkem dobrou náladu, ani nevím proč. Ani jsem si nevšimla, že u mého  auta čekal Edward. Vlastně, kdyby na mě nepromluvil asi bych odjela aniž bych si ho všimla.

„Ahoj,“ pozdravil. V jeho hlase byl slyšet smutek, který se snažil maskovat, ale já jsem to poznala hned. I bez své “úžasné“ schopnosti, kterou jsem si mimochodem přibrala s tím vším. A nebyla jediná. Kvůli téhle nesmírné blbosti jsem se teď cítila stejně jako on.

No skvělé! Pomyslela jsem si ironicky. Teď to bude dvakrát tak těžší. I moje vlastní dobrá nálada už byla ta tam.

„Ahoj,“ pozdravila jsem snažíc se udržet můj hlas v přijatelné podobě.

„Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se ho. Asi by nepřišel je tak.

„Slyšel jsem, že se stěhuješ,“ řekl bezvýrazným hlasem. A sakra! Pomyslela jsem si. Neměla jsem to říkat Jess a Lauren. Jak jsem mohla zapomenout, že čte myšlenky? Tolik práce s tím, abych svůj odchod utajila a teď tohle.

„Slyšel jsi dobře,“ potvrdila jsem mu. Co jiného jsem mohla dělat.

„A kam se stěhuješ?“ zeptal se. Vážně mu nedošlo, že mu to neřeknu? Vsadila bych se, že došlo. Jen mi to chce udělat těžší.

„Ještě nevím… Asi někam, kde je teplo. Déšť mě začíná unavovat,“ řekla jsem a poukázala na zataženou oblohu a malé kapičky deště padající kolem mě. Typický den ve Forks.

„Bello, já to musím vědět.“

„Sám dobře víš, že ti to neřeknu,“ řekla jsem rozhodně. Ani já ještě nevím kam pojedu a on to má vědět dřív než já?

„Bello…“ začal zase, ale já jsem ho utnula.

„Prostě ti to může být jedno,“ řekla jsem ostrým hlasem. Nechtěla jsem na něj být hnusná, ale jak on na mě, tak já na něj. Neřídila jsem to já, ale jeho nálada. Už abych se to naučila ovládat.

„Dobře… Tak mi to neříkej,“  řekl najednou. „Esme chce, abys u nás oslavila narozeniny. Přijdeš?“ zeptal se. Chvíli jsem na něj nevěřícně zírala. To si dělá legraci?

„Ne. Nikam nepůjdu. Odjedu hned zítra,“ odpověděla jsem.

„Prosím, Bello.“

„Ne. Nemůžu k vám jít.“

„Tady ale nejde o mě. Já tam budu jen jako tvůj kamarád,“ řekl ve snaze přesvědčit mě za každou cenu. Tohle musel být Alicin nápad. Se mnou ale nehne v žádném případě.

„Odjedu už zítra ráno. Nemám čas,“ řekla jsem už trochu naštvaně. Povzdechl si. Najednou mi ho začalo být líto. Ale jinak to vážně nešlo.

„Přijdu dnes ještě k vám, abych se s vámi mohla rozloučit,“ rozhodla jsem po chvilce, co se na mě díval mučivým smutným pohledem.

„Dobře,“ řekl trochu veseleji, ale ne o moc.

„Uvidíme se večer,“ řekla jsem na rozloučenou.

„Ahoj.“

Jak jsem nasedla do auta, okamžitě jsem si začala nadávat. Bože, já jsem tak pitomá. Co když mě přesvědčí zůstat tady? Taky bych se na to mohla vykašlat a nejít tam vůbec. Uvažovala jsem, když jsem vyjížděla za školního parkoviště.

Ale copak bych to mohla udělat? Bylo by mi jich všech tak líto. Zvlášť Esme a Alice. O Edwardovi ani nemluvě. Ale co budu dělat tam, když jsem se málem rozhodla nejet pryč na tom blbém parkovišti? Navíc, bůhví co Alice zase vymyslí… Jenže já to nemůžu udělat. Nemůžu jen tak odjet. Pořád bych si to vyčítala. Do konce svého života…

Ale nejsem si jistá, jestli můj život někdy skončí. Všechno nasvědčovalo tomu, že asi ne. Teda pokud mě někdo nezabije. Stejně jako u upírů. Ale myslím, že zabít upíra je snadnější než zabít mě. Nedokážu to posoudit… Já ani nevím, co bude teď, natož před mou smrtí. Nevím, co bude dál se mnou. S Cullenovými. Ale jedno vím určitě. Budu na ně dávat pozor.

Zbytek cesty domů jsem strávila přemýšlením o tom, kam se vůbec budu stěhovat. Můj požadavek číslo jedna byl, aby to nebylo moc daleko od Forks. Další požadavek... Tak to nemám ponětí. Stejně bych nejradši zůstala tady.

Když jsem dojela domů, poprvé jsem začala přemýšlet také o tom, jak to ponese Charlie. Musím mu to říct ještě než odejdu ke Cullenům. Takže, musím uvařit večeři… Taktika, která by mohla pomoct. Podívala jsem se do ledničky a zkontrolovala suroviny. Naštěstí, všechno bylo doma. Než jsem šla připravit večeři, vyběhla jsem schody do svého pokoje a vytáhla svůj kufr a zabalila si pár věcí. Myslela jsem si, že když už budu mít něco zabaleno, tak se nebudu moct rozhodnout jinak, než že odjedu.

Začala jsem vše pečlivě promýšlet, kam odjedu. Když se odstěhuji do Seattlu, musím si dávat pozor jen na to, aby mě Alice nepotkala v obchodech. Ale já stejně nebudu chodit nakupovat. K Charliemu to budu mít kousek. On to určitě uvítá. Nemá rád cestování a stačí mu být jen ve Forks. Nesnášel by, kdyby za mnou musel jezdit někam daleko. Alice mě nemůže vidět, když si budu dávat pozor na svůj štít, což je další z mých schopností. Nevěděla jsem, jestli je to zrovna ideální volba, ale v každém případě se mi zdála dobrá. Nechtěla jsem být od všeho odříznutá a kdyby se něco stalo, hned bych mohla pomoct.

S tímto rozhodnutím jsem začala scházet schody a šla rovnou do kuchyně. Musela jsem začít vařit, aby byla večeře hotová, až Charlie přijde domů. Udělala jsem mu steak. Jedno z jeho oblíbených jídel. Charlie přišel z práce v dobré náladě.

„Ahoj,“ zavolala jsem na něho z kuchyně a nandávala večeři na talíře.

„Ahoj, Bello,“ řekl Charlie a sedl si ke stolu, kam jsem mu naservírovala jídlo. Potichu jsme jedli.

„Děje se něco?“ zeptal se Charlie, když jsme dojedli a já zůstala sedět u stolu.

„Tati, musím s tebou mluvit.“

„Zítra mi bude osmnáct.“ začala jsem.

„Já vím,“ řekl Charlie a já jsem se vážně divila. On si pamatuje moje narozeniny? Tím líp.

„Víš, chtěla bych začít žít vlastní život a… Chci se odstěhovat,“ řekla jsem nakonec na rovinu.

„Proč?“ zeptal se Charlie.

„Nemůžu tady zůstat… Prostě na to nemám,“ řekla jsem. On věděl, že jsem se s Edwardem rozešla, protože jsem s ním o tom mluvila. To, že René byla taky anděl jako já, byl důvod toho, že se naši rozešli a proto jsem mu to řekla. Myslela jsem, že mi poradí. Když jsem se potom ptala, proč mohla být s Philem, nechtěla mi to říct. Doteď si myslím, že to mělo co dočinění s tím, že René zemřela. Podle mě to nebyla náhoda. On mi moji teorii ani nepotvrdil ani nevyvrátil. Měla jsem pravdu. A ať už se to stalo jakkoli, já na to přijdu. Jen co vyřeším všechno okolo mě.

„Bello, nemusíš se přece hned stěhovat. Můžeš mu říct pravdu a…,“ zkusil mě Charlie přesvědčovat, ale já jsem ho přerušila.

„A co… Někdo ho zabije, jako mámu?“ zeptala jsem se ostře.

„Bello, říkal jsem ti, že se o to nemáš zajímat!“ vybuchl najednou Charlie.

„Tak mi řekni pravdu, jak to všechno bylo,“ nedala jsem se.

„O tomhle se nebudeme bavit,“ řekl klidnějším hlasem.

„Proč?“ zeptala jsem se tentokrát já.

„Kam se chceš stěhovat?“ Zdá se mi to nebo tu otázku vážně ignoroval? Za normálních okolností bych se s ním hádala, ale nechtěla jsem, aby to takhle bylo až odjedu, tak jsem to nechala plavat. Stejně se to dozvím…

„Do Seattlu,“ odpověděla jsem mu. Viditelně si oddechl.

„To je dobře, že nebudeš nikde daleko,“ řekl mi.

„Já vím… Jen to nesmíš nikomu říct a musíš mě v pondělí odhlásit ze školy,“ řekla jsem prosebným hlasem.

„Dobře.“ Na víc jsem nečekala a rozběhla se po schodech nahoru, abych stihla zajet ke Cullenům. Bylo mi sice jasné, že by jim bylo jedno i kdybych přišla o půlnoci, ale já jsem se potom chtěla vyspat.

„Někam jdeš?“ zeptal se mě Charlie když jsem se už připravená vrátila do kuchyně.

„Jedu se rozloučit s Alicí,“ odpověděla jsem popravě.

„Bello, měla bys tu zůstat a…,“

„Nenamáhej se, tati. Já jsem se rozhodla. Za hodinu se vrátím. Jedu se s nimi jen rozloučit,“ řekla jsem a už jsem utíkala ze dveří. Na čerstvém vzduchu jsem mohla konečně volně myslet. Nejdřív jsem se zhluboka nadechla a opřela se o svůj náklaďáček. Jen tam pojedu a rozloučím se. Nic víc. Říkala jsem si v duchu. Ono se to ale líp řekne než udělá. Nastoupila jsem do auta a roztřesenýma rukama svírala pevně volant. Začínala jsem pomalu panikařit. Když jsem byla jen kousek o odbočky k jejich domu, panika se mě zmocnila naplno. Trochu jsem přibrzdila a měla jsem sto chutí to otočit.

Vzchop se, Bello! Nakázala jsem si v duchu a odbočila na příjezdovou cestu k jejich domu. Už zbývalo jen pár metrů. Zastavila jsem a vystoupila z auta. V tu chvíli se otevřely dveře. Měla jsem s tím už asi počítat. Ve dveřích stál Edward. Vešla jsem dovnitř a pozdravila ho.

„Kde jsou všichni?“ zeptala jsem se, když jsme vešli do obýváku, kde nikdo nebyl.

„Za chvíli se vrátí z lovu,“ odpověděl mi. Sedla jsem si na pohovku a on si sedl vedle mě. Nastalo nepříjemné ticho. Po chvíli jsem to nevydržela.

„Řekni něco,“ prosila jsem ho.

„Co chceš abych říkal.“ Pokrčila jsem rameny.

„Já nevím, začni na mě křičet. Řekni, že mě nenávidíš za to, co jsem udělala. Jen prostě o něčem mluv,“ navrhovala jsem prosebně.

„Nemůžu na tebe křičet. Já tě pořád miluju.“ Jako by už nebylo tak dost těžké jen tady sedět a dívat se na něj. On k tomu ještě přidá tohle.

„Měl bys mě nenávidět,“ řekla jsem potichu.

„Ne, ty už mě nechceš. Já to chápu…,“ Nic nechápal.

„Edwarde, já…,“ začala jsem, ale přerušil mě Alicin hlas. Ještěže tak. Málem jsem mu řekla pravdu.

„Ahoj, Bello,“ zdravila mě Alice a objala mě. Kousek za ní stál Jasper.

„Ahoj,“ pozdravila jsem oba. Jasper na mě je kývl se zamyšleným výrazem.

„Bála jsem se, že nepřijdeš,“ řekla Alice.

„Stejně musím za chvíli odejít.“

„Můžeš tady přespat,“ nabídla Alice.

„Ještě nemám sbaleno,“ oponovala jsem.

„Tím líp.“

„Alice,“ zasténala jsem.

„Bello, já nechci abys odjela. Až už se děje cokoliv. Můžeš tady přece zůstat. Prosím,“ začala Alice s přesvědčováním.

„Nemůžu. Musím prostě odjet.“

„Proč?“ zeptala se Alice. Tuhle otázku jsem dnes slyšela už poněkolikáté. Ale teď jsem vážně nevěděla jak odpovědět.

„Bello, mě můžeš říct všechno. Já ti pomůžu,“ řekla.

„Ale ty mi nemůžeš pomoct,“ nesouhlasila jsem.

„Tak mi řekni co se děje a já to posoudím,“ říkala prosebně. S ní to budu mít ještě těžké.

„Nemůžu.“

„Proč?“ A zase ta proklatá otázka. Opět jsem ale byla zachráněna.

„Ahoj,“ pozdravili mě najednou Emmett a Rose.

„Ahoj.“ Rosalie mě okamžitě objala, stejně jako Alice. Co jsem ale nečekala bylo to, co udělal Emmett. Zase měl na tváři ten svůj úsměv a doslova ode mě Rose odtrhl. Potom mě zvedl do vzduchu a taky mě objal.

„Emmette! Pusť mě na zem!“ zanadávala jsem.

„Až mi slíbíš, že neodjedeš,“ řekl.

„Fajn. Jsem zvědavá, jak dlouho tě to bude bavit,“ řekla jsem nabručeně. Emmett mě postavil na zem. Už se neusmíval.

„Ahoj, Bello,“ ozvaly se za mnou dva hlasy. Carlisle a Esme. Když už jsme byli všichni, Alice mě nutila zůstat tu co nejdéle. Z krátkého rozloučení se stala dvouhodinová sešlost. I přesto, že jsem Charliemu řekla, že budu za hodinu doma mě tu drželi. Emmett se samozřejmě nebál použít i násilí. K tomu abych se s nimi definitivně rozloučila jsem se dostala až za dvě a půl hodiny.

Se všemi jsem se postupně objala. Potom jsem se podívala na Edwarda. Měl na tváři výraz, který mě bude pronásledovat všude. Nakonec jsem se odhodlala a nastoupila do náklaďáčku. Zítra odjedu a nechám všechno za sebou. Najednou mi to bylo strašně líto.

Za dvacet minut jsem dojela domů a začala si balit věci. Moc toho potřebovat nebudu. Když jsem sbalila vše potřebné, šla jsem se umýt a zalezla si do postele. Zkoušela jsem na nic nemyslet. Moc se mi to nedařilo. Nemohla jsem vůbec usnout. Nakonec jsem to vzdala a začala jsem si číst knihu. Ani nevím, co jsem četla. Vůbec jsem nad tím nepřemýšlela, jen jsem přelétávala očima řádek za řádkem. Bylo to tak nudné, že jsem za půl hodiny přestala.

Bylo pár minut po půlnoci. Neměla jsem ponětí, co bych měla dělat. Jen jsem se převalovala na posteli a přemýšlela nad dnešním večerem. Už posté jsem si vybavila Edwardův zmučený obličej, když jsem odjížděla. Tolik mě to bolelo. Nejhorší na tom bylo, že to byla moje chyba. Kdybych mu neublížila, vůbec by nemusel být smutný.

Znovu jsem si sedla na postel a podívala se na tašky poházené na zemi. Rychle jsem vstala z postele  a hledala v šuplících stolu tužku a papír. Jsi sobecká. Znělo mi v hlavě, ale já jsem to ignorovala. Najednou mi bylo jedno, co si myslí ostatní. Chtěla jsem být šťastná. Jednala jsem ve svůj prospěch. Možná tohle bude nejhorší chyba mého života a možná někomu zničím život, ale najednou mi na to nezáleželo. Naškrábala jsem na kus papíru vzkaz a skočila z okna. Jako anděl si to můžu dovolit. Teď si můžu dovolit letět…

Pro všechny, kdo tuto povídku čtou: Chtěla jsem se zeptat, jak chcete, aby povídka skončila. Konec ještě dlouho nebude, ale potřebuju vědět, kam se mají ubírat další kapitoly. Prosím, napište mi to do kometářů. Díky.

11. kapitola << Shrnutí >> 13. kapitola

Autor: Terez14 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve spárech temnoty - 12. kapitola: