Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampirewolf 4. kapitola

15.12.2012 (15:30) • Ameri96ca • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1051×

„To jsi na ni neuměl dát pozor!“ šeptal někdo výhružně. Podle tónu a vrčení jsem poznala upíry a vlkodlaky. I ta vůně. Voněli mi oba dva. Když teď o tom přemýšlím.

„Probouzí se.“ To byla Bella. Nic mě nebolelo, ale cítila jsem se… otupělá. Jako bych neuměla do tří počítat. Otevřela jsem oči. Nade mnou se skláněla Alice s Bellou.

„Hej! Koukni na mě. Jak se cítíš?“ naléhala Alice starostlivě. Měla jsem sucho v krku, nešlo mi moc mluvit.

„Dobrý,“ zachraptěla jsem. Upír může omdlít? Počkat… Stal se mi úraz. Tekla mi krev z hlavy.

„Ztratila si hodně krve. Jsi bledá. Na vlkodlaka až moc,“ zašeptala Bella a sáhla mi na čelo. „A jsi studenější. To není dobrý,“ vzdychla.

„Můžeš se posadit?“ zeptala se Alice a já přikývla. Pomalu jsem se vyhoupla do sedu. Na křesně seděl Jacob a zamračeně se na mě díval.

„Je z ní cítit víc upír. Už sem jede ten doktor?“ zavrčel. Byla jsem v nějakém chudším domku.

„Jo, je na cestě,“ přikývla Bella.

„Co se stalo?“ nechápala jsem. Alice se nadechla, ale Jacob ji předběhl.

„Paul si myslel, že jsi ublížila tý holce. Nečte mi myšlenky, nejsem jeho alfa, takže to nevěděl a udělal ti… to s tou hlavou,“ mumlal a potom se podíval ke dveřím. Někdo vešel dovnitř. Celkem mě to vystrašilo.

Do místnosti vešel Carlisle. Vyděsilo mě to a chtěla jsem vstát, ale zachytily mě ruce Belly.

„Neboj se.“ Věřila jsem ji, ale jemu ne. Už jednou se mnou nesouhlasil. Proč by mi teda pomáhal? Jeho pohled neříkal nic. Jen si ke mně sedl a vzdychl.

„Cestou sem jsem o tom hodně přemýšlel. Napadlo to vlastně Edwarda a myslím, že má pravdu. Tvoje tělo nedokáže vytvořit si svojí vlastní krev. Upír vlkodlačí krev nesnese, takže tvůj organismus ji nechává v oběhu, ale když ji ztratíš, žádná nová ti tam nepřibude. Takže pokud ti někdo neposkytne vlkodlačí krev, buď se staneš upírem na dobro, nebo umřeš,“ řekl monotónně. Nastalo hrobové ticho. Dívala jsem se do země. Umřu. To je jasný. Nikdo mi nepomůže.

„No na mě nekoukejte!“ zavrčel Jacob nevrle. Všichni na něj koukali. Nedošlo mi, že Jacob je vlkodlak. Může mi dát svojí krev.

„Jacobe, tobě se krev doplní, jí ne,“ naléhala Bella.

„Proč bych to dělal? Nejsem blázen! Všichni ji chtějí mrtvou a já jí mám pomáhat?“ vydechl nevěřícně a tím si vysloužil zavrčení od Alice. Jasně, jsem mrtvá. Ostatní mě nesnáší, moje naděje zase někam utekla. „Neudělám to, promiň,“ odsekl a odešel pryč. Chtělo se mi brečet, ale… Žádných slz jsem se nedočkala. Nešlo to. Nechci být upír… Vlkodlak je moje podstata. Vstala jsem a prostě odešla. Musela jsem se rozloučit s Lucy. Vlastně, nevím, jak dlouho tu ještě budu. Už jsem se necítila tak silná. Cítila jsem se vlastně hodně slabá.

Prošla jsem kolem Jacoba, co stál venku a neohlížela se po něm. Šla jsem do lesa, začala jsem utíkat. Zjistila jsem, že ani utíkat nemůžu. Ne, tak rychle jako upír. Utíkala jsem jako člověk. A to mě po chvíli vyčerpalo. Sedla jsem si na chvíli na zem a oddychovala. Zavřela jsem oči a vnímala vítr. Byla tma, vítr si pohrával s listím na stromech a já se usmála. Ještě asi po pěti minutách jsem to přestala slyšet. Byl to jenom vítr, co mi nepříjemně cuchá vlasy. Vyděsilo mě to. Otevřela jsem oči a viděla jen tmu. Nic víc.

„No ne,“ zasténala jsem nešťastně. To se nemohlo stát! Vstala jsem a pokračovala jsem v cestě. Párkrát jsem se setkala tvář tváří se stromem. Pořád to nebolelo, ale bylo to nepříjemné. Nedošla jsem asi do půlky a vyčerpaně se schoulila do klubíčka na zemi. Usnula jsem. To bude zase jenom hodinka…

-

Probudilo mě sluníčko. Bylo teplo, bylo mi dobře.

„Dobré ráno,“ přerušil mě Alicin hlas. Otevřela jsem oči a uvědomila jsem si, že ležím na posteli, mám na sobě jen spodní prádlo a jsem v nějakém luxusním sídle. V rukou mi nesla snídani na tácu.

„Usnula jsem v lese,“ namítala jsem. Alice přikývla.

„Běžela jsi asi šest kilometrů v kuse. Tvoje tělo na to prostě nebylo zvyklé,“ zamumlala a podívala se do země.

„Jsem upír a vlkodlak. Měla bych na to být zvyklá,“ namítala jsem a ona si sedla ke mně na postel.

„Jsi slabší, nediv se,“ usmála se smutně. Chvíli jsem se odmlčela.

„Jacob mi… nepomůže, že jo?“ zamumlala jsem potichu a prohrábla si vlasy.

„Nevím. Třeba si to rozmyslí.“ Dávala mi zase tu blbou naději. Nikdy nic není tak, jak chci já. Vždycky se mi všechno zkazí. „Ehm… Najez se. Támhle máš oblečení a tady je koupelny,“ ukázala na nejbližší dveře. Vstala a s tím samým smutným úsměvem odešla. Měla jsem hlad, takže najíst se byl dobrý nápad. Ale nešlo mi to. Nešlo mi polknout, a když jsem to polka, okamžitě jsem skončila nad mísou v koupelně. Zvracela jsem i krev!

„Bože,“ zděsila jsem se. Radši jsem se zvedla a umyla se. Měla jsem příšernou pachuť v ústech. Jako bych jedla něco zahořklého. V zrcadle jsem viděla jen obraz slabého človíčka. Byla jsem… jiná. Hubená, rty ztratily barvu, oči černé jako noc. Radši jsem odvrátila pohled a šla se obléct.

-

Když jsem sešla schody, viděla jsem hned čtyři nové obličeje. Dva muže a dvě ženy. Velká rodina.

„To je Emmett, Jasper, Esme a Rosalie,“ představila mi je Alice. Usmála jsem se.

„A tvoje jméno holčičko?“ zeptala se Esme. Zarazilo mě to. Už dlouhou dobu se mě nikdo na jméno nezeptal. Ani Alice, ani Bella, ani Lucy. Nepotřebovali ho vědět. Všichni čekali na mou odpověď.

„Jsem Zoe,“ špitla jsem a uvědomila si, že moje jméno jsem už dlouho neslyšela nikoho říct. Esme se na mě usmála, úsměv jsem jí vrátila.

Celý den jsem strávila s nimi. Seděla jsem na gauči a sledovala, jak hrozně slábnu. Snažila jsem se, aby to na mě nikdo nepoznal, ale Edward se na mě tak divně mračil. Z ničeho nic si ke mně sedl.

„Ovlivni mě, ať něco udělám,“ řekl se zamračeným výrazem.

„Cože?“ nechápala jsem a začala si mnou ruce. Věděla jsem, kam tím míří. Jestli se mi to nepovede, umírám.

„Ovlivni mě,“ zopakoval a hleděl mi do očí. Najednou jsem byla rozpačitá. Pokrčila jsem rameny a zadívala se na něj.

„Dojdi mi pro vodu,“ řekla jsem a soustředila se, jak nejvíc to šlo. Viděla jsem změnu v jeho obličeji. Začal se zvedat, ale po prvním kroku se zastavil. Obrátil se na mě a zavrtěl hlavou. Všichni ztichli. Seděla jsem tam jako troska, ztrácela schopnost, ztrácela všechno. Nechci umřít! To je to jediný, co opravdu nechci a čeho se nejvíc bojím.

„Chci za Lucy,“ zašeptala jsem do toho ticha. Bella ke mně přišla a vzala mě za ruku. Usmála se. Beze slova mě vzala do auta. Jela tam, kam jsem chtěla. Potřebovala jsem ji ještě vidět. Aspoň z dálky.

Cestou se můj stav zhoršil. Z ničeho nic mi bylo o mnoho hůř. Moje kůže jakoby šedla. Ztrácela jsem se. Je konec?

„Nepojedeme za Lucy, pojedeme za Jakem. Donutím ho, aby ti pomohl,“ uslyšela jsem Bellu rozhodně. Šlápla na plyn. Řítila se tmou do neznáma. Přišlo mi, jako kdyby kolem mě bylo plno světýlek, jako když jste ve Vegas poprvé. Všechno svítí, je to krásné, ale tohle bylo… Strašidelné. Taky z důvodu, že vím, že je tma. Kromě předních světel, jiná světýlka tady nebyla. Můj mozek si se mnou hrál.

Ani jsem si nevšimla, že jsme zastavili. Bella mě podržela a my pomalu šli kupředu. Červený malý domeček uprostřed lesa.

„Vydrž,“ zamumlala a otevřela dveře. „Jacobe!“ zakřičela na celý dům a posadila mě na dřevěnou židli. Opřela jsem se o zeď. Objevil se v chodbě ještě rozespalý. Vypadal roztomile. Ale jeho obraz se mi začal rozmazávat.

„Bello…“ vydechla jsem a neudržela se na židli. Dopadla jsem na tvrdou zem.

„Tak na co čekáš! Ani teď jí nepomůžeš?“ zakřičela na něj Bella a vzala mi hlavu do rukou. Jacob ke mně přišel a vztekle zavrčel.

„Je to špatný.“ Ucítila jsem jeho zápěstí u mých úst. Z posledních sil jsem se do něj zakousla a sála. Slyšela jsem, jak zasyčel. Určitě to není příjemné. Nechutnalo to zrovna dobře, ale myslím, že mi to pomohlo. Po chvíli jsem byla schopná vzít jeho ruku do svých. Cítila jsem, jak se naplňuji. Nepopsatelný pocit. V žilách jako by mi zase proudila krev. Myslím, že jí bylo akorát. Přestala jsem sát a odtáhla mu ruku od úst. Dostala jsem najednou… hlad. Na krev. Po prvním nadechnutí mi bylo jasný, že musím jít lovit. Zavrčela jsem a tou úžasnou upíří rychlostí se rozeběhla do lesa. Cítila jsem v kostech, že se chci proměnit. Zaběhla jsem do křoví a tam nechala oblečení. Nechala jsem své tělo roztřást. Cítila jsem horko a chlad. Míchalo se to a bylo to příjemné. Během pár vteřin jsem stála na čtyřech. Bílá srst byla vidět i ve tmě. Svítila jsem.

Rozeběhla jsem se a v dálce ucítila velké zvíře. Během chvíle jsem stála naproti černé pumě. Zavrčela na mě. Nečekala jsem na nic a vrhla se na ni. Zaryla jsem tesáky do tepny na jejím krku a sála. Puma se bránila, ale neměla šanci. Po chvíli se ani nehnula, jen tam tak ležela a já se cítila zase plná.

Autor: Ameri96ca (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampirewolf 4. kapitola: