Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampirewolf 1. kapitola

28.11.2012 (16:00) • Ameri96ca • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1268×

Rok. Rok, co jsem to, co jsem. Rok od té bolestivé přeměny, která mě stála můj dosavadní život. Můj dokonalý život, dalo by se říci. Byla jsem královna školy, byla jsem populární, měla jsem slibnou kariéru u mámy v práci. Lidi mě měli rádi, byla jsem chytrá, krásná. V podstatě jsem ještě chytřejší, krásnější a neodolatelná. Ale pod tím vším jsem jen krvelačné monstrum, co z lidí vysává život. Tak mě všichni nazývají. Není den, co bych se s tím dokázala aspoň trochu srovnat. Srovnat se sebou. Protože nejsem jenom upír. Jsem i vlkodlak. Proto jsem tak nebezpečná.

Žila jsem ve Forks, v malém městečku ve státě Washington. Vážně jsem to tam měla ráda, ale jak jsem později zjistila, v mé krvi koloval vlkodlačí gen. A v blízkosti byl upír. Začala jsem se proměňovat, zesílila jsem. A v poslední fázi, kdy jsem se cítila nejhůř s mojí horečkou, mě kousl ten upír, co se tu potuloval. Pro upřesnění, chtěl mě vysát, ale když ochutnal, asi jsem mu nechutnala. Nechal mě tam ležel v křečích, natož to ze mě se stala takováhle zrůda.

Jsem menší než ostatní vlkodlaci, ale mnohem silnější než pět upírů. To jsem si prověřila, když mě zkoušeli zabít. Dokonce jsem si zjistila svou schopnost! A to ovlivňovat všechno živé na Zemi. Přinutím kohokoli udělat cokoli. Takže chápu, že se mě vlkodlaci i upíři snaží zničit. Jdou po mně všichni. Aniž by věděli, že já to nechci. Nechci nikomu ublížit, ale pro ně jsem zrůda a tečka. Oni jsou větší zrůdy než já. Vím to, už z důvodu, že se snažím přijít na způsob, jak nezabíjet lidi.

A asi před měsícem jsem zjistila, že ve Forks žije s námi milovaná rodinka upírů. Ale nemají klasicky rudé oči, jako by každý čekal. Krásné zlaté oči.

Ale já mám větší problém. Nedostanu se k nim. Už z důvodu, že všude kolem je smečka vlkodlaků, se kterými jsem měla tu čest. A hádám, že jakýkoli upír mě zabije, jak mě uvidí. Pro mě není slitování...

A teď jsem tady. Sedím na schodech před střední školou a čekám na jednoho upírka. Nejenom jsem zjistila, že čte myšlenky, ale prý nerad bojuje. Pro mě velké plus. Další plus, je tu docela dost přihlížejících. Mohlo by to vyjít.

Slyšela jsem zazvonit zvonek a během pár vteřin ze školy vyběhlo pár nedočkavců. Samozřejmě jsem neunikla jejich pohledům. Pár lidí se zastavilo a zůstalo zírat. Je mi jasné, že jim přijdu krásná. Zachovala jsem si výraz znuděného studenta a zaposlouchala se. Slyšela jsem řev a potom jeden samotový hlas. To bude on. Pomalu jsem se zvedla a ohlédla se za zády. Byl vysoký, opravdu okouzlující. Upír. Jeho vlasy byly bronzové, dokonale mu ladily ke zlatým očím. Nešel moc sebevědomě. Vypadal jako samotář, který nemá kamarády. Po chvíli mu došlo, že tu někde jsem, protože se začal rozhlížet se zamračeným výrazem ve tváři. Ať to vyjde, prosím! Asi slyšel mé myšlenky a okamžitě se na mě podíval. Oči mu zčernaly, ale neodradilo ho to.

Přišel ke mně, ale nezastavil se. Musela jsem následovat jeho rychlé kroky. Myslím, že se snažil utéct.

„Prosím tě, pomoz mi," zakňourala jsem vedle něho a podívala se po zírajících lidech. Tiše zavrčel.

„Neohrozím svoji rodinu," zakroutil hlavou jednoznačně. „Jsi netvor. Tobě není pomoci." Zasténala jsem a stoupla mu do cesty. Skoro do mě narazil a okamžitě zasyčel.

„No tak! Jsi moje poslední naděje. Nemám nic! Chápeš? Přečti si moje myšlenky! To snad umíš, no ne? Nejsem tak špatná... Potřebuju tě. Prosím!" Měla jsem naléhavý hlas jako nikdy. Byla jsem schopná si teď kleknout na kolena a prosit ho před všemi. Obočí svraštil.

„Ale já ti nemám jak pomoci. Je z tebe cítil spíš vlkodlak... Nemůžu si tě ubytovat v domě, abych čekal na nějakého upíra, který tě ucítí!" nesouhlasil a pokusil se mě obejít. Znovu jsem mu zatarasila cestu.

„Tak přemluv vlkodlaky. Chci jen žít! O nic víc nežádám," fňukla jsem bezbranně. Semknul rty k sobě a asi přemýšlel.

„Víš, je proti tobě celý svět. Jak mám někoho přesvědčit, že špatná nejsi?" Smutně se usmál a mně nezbylo nic jiného než použít svoji schopnost.

Okamžitě uhnul očima a prudce zavrčel. V myšlenkách uslyšel, že se ho chystám ovlivnit. Ihned jsem na to zapomněla. Zachovala jsem se hloupě. Teď jsem asi už opravdu ztracená. Znovu se na mě povídal, oči měl černé jako noc. Pro člověka strašidelné. Ale já byla zvyklá.

„Pojď se mnou," sykl naštvaně a rychlými kroky se začal vzdalovat ke svému autu. Ani jsem se nehnula. Moje jediné plus bylo, že tu jsou lidi. Nepůjdu se silným upírem někam pryč. Nejsem blázen.

„Neublížím ti," vzdychl si potichu, ale já to slyšela. Zněl, jako by vážně nevěděl co dělat. Semkla jsem rty a nejistě se rozešla za ním. Musela jsem být v pozoru, na hranici, kdy se proměním a roztrhám všechno kolem.

Došel k autu a otevřel mi dveře. Nevěnoval mi žádný pohled, jen se tupě díval do země. Asi jsem mu právě hodně znepříjemnila život. Nasedla jsem a on zabouchl dveře. Zajímalo mě, kam mě veze, ale asi právě se mnou nechtěl moc mluvit. Jestli mi bude chtít ublížit, udělám všechno pro to, abych od něj daleko utekla. A moje poslední naděje prostě zmizí a já budu čekat na prvního upíra, který mi zlomí vaz a prohlásí se za největšího šampióna.

Nastartoval auto a vyjel z parkoviště. Řídil rychle, ale přitom bezpečně. Mlčeli jsme. Myslím, že hluboce přemýšlel. Usoudila jsem tak podle jeho výrazu. Obočí těsně u sebe, prsty si žmoulal ret a pravidelně oddychoval. To upíři nedělají, ale on asi ano.

Jel do místní nemocnice. Chce mě odnést na sál a tam mě rozřezat? To doufám, že ne. Zaparkoval a vypnul motor. Mlčky jsem seděla, nevěděla jsem, jestli mám vystoupit nebo prostě sedět.

„Opravdu jsi mi právě znepříjemnila život. Ale máš pravdu, nezasloužíš si to. Půjdu si promluvit s Carlislem. On je doktor. Upír-doktor. Uvidíme, co se dá dělat. Zůstaň tady," mumlal monotónně. Potom hned vystoupil a dlouhými kroky se vzdaloval k nemocnici.

Počkat, takže mi pomůže? To jako vážně? Že by se to posunulo kupředu? Že bych nebyla tak ztracená? To by bylo perfektní! Za dlouhé měsíce se mi tváři objevilo něco, čemu se říká úsměv. Usmívala jsem se nad tou nadějí. Samozřejmě že mě napadlo i pár jiných věcí. Jako třeba, že se šel domluvit, jak mě dostanou pod zem do rakvičky. Úsměv mi z tváře zmizel. Co když to tak opravdu je? Moje emoce se rázem změnily ve smutek. Jasně. Kdo by byl ochotný mi pomoct? Nikdo, proboha. Co jsem si to vůbec myslela...

Ale když teď vystoupím z auta, může mě někdo poznat. Myslím někdo z místních. Všichni si myslí, že jsem mrtvá. V podstatě jsem. Z poloviny. V oběhu mi samovolně koluje i vlkodlačí krev, která tam prostě zůstává. Proto jsem tak silná. Protože mám v žilách v podstatě i lidskou krev. Nikdy nevyschne. Už jsem to zkoušela. Ze začátku jsem nevěděla, jak se mám krmit. Vydržela jsem měsíc bez krve. Nedělalo mi to žádný problém. Jedla jsem lidskou stravu, ale po měsíci jsem ji začala zvracet. Moje tělo chtělo zase něco jiného. A já začala zabíjet lidi.

Otřásla jsem se nad tou vzpomínkou. Opravdu se mi to hnusí. Dveře nemocnice se otevřely. Za takovou chvilku? Vyšel nějaký muž. Jasně že upír. A za ním chvátal Edward a něco mu důležitě vysvětloval.

„Carlisle! Ona je jiná! Nech si to vysvětlit," naléhal a chytil ho za ruku. Carlisle zavrčel a zastavil se.

„Ona je jiná, Edwarde. Právě proto. Buď ji vyženeš ty, nebo já. Neohrozím rodinu a všechny lidi tady!" řekl mu a znovu se rozešel k autu. Sakra, sakra! Ještě že auto mělo černá skla, nebylo vidět dovnitř. Rychle jsem přelezla na zadní sedačku a otevřela dveře z druhé strany. Zkontrolovala jsem, kolik je tu lidí a nasadila si kapuci. Zabouchla jsem dveře a zatím normálním krokem se vydala do odlehlejší ulice. Rychle! Slyšela jsem, jak někdo silně zabouchl dveře a zakřičel. Už mě hledal. Ale Edward dobře věděl, kde jsem, a že utíkám. Ale nic neřekl. Nechal mě jít. Cítila jsem, jak se mi po tváři spouští jedna slza. Nechala jsem ji. Mrzelo mě, že to zase nevyšlo. Všichni jsou proti mně! Ale proč? Co dělám tak hrozného?

Vešla jsem do prázdné ulice, nikdo tu nebyl. Jen na konci velká zeď. Rozeběhla jsem se upíří rychlostí. Zeď mě nezastavila. Přeskočila jsem ji a ocitla se v lese. Okamžitě jsem se zastavila. Cítím je... vlkodlaci. Sakra, už po třetí. Neměla jsem čas se svléct a proměnit se. A nechtěla jsem si roztrhat moje jediné oblečení. Co tu dělají? Že by mě cítili?

Rozeběhla jsem se, jak nejrychleji jsem uměla. V dálce někdo zavyl. Jo, už o mně ví. Vítr mi sundal kapuci z hlavy, takže mi bylo perfektně vidět do tváře. Moc upírů ani vlkodlaků neví, jak vypadám. A tohle mě asi nejspíš prozradí. Ale nahá opravdu chodit nebudu. A jako vlk jsem až moc nápadná. Bílá je prostě všude vidět. Jenom v zimě je to výhoda.

Jsou tři. Nejsou ani sto metrů za mnou. Neměla jsem sílu pořád jenom utíkat. Slzy mi stékaly po tváři jako vodopád, blbě jsem viděla na cestu. Prudce jsem zahnula doleva. Možná že si toho nevšimli. Já už totiž vážně nevím co dělat. Vážně je hodně nepříjemné, když jste neustále středem pozornosti. Každá bytost mi chce urvat hlavu od těla a zapálit mě. Je to unavující, i pro upíra.

Moc jsem se rozrušila, takže jsem si vážně nevšimla, že jsou čtyři. Zastavila jsem se, jakmile jsem ho uviděla. Stál asi padesát metrů ode mě. Zhluboka dýchal a vrčel. Nesrozumitelně jsem se rozmáchla rukama ve snaze si aspoň trochu oddychnout. Spíš se mi přitížilo. Nechtěla jsem bojovat. Moje záchrana byl vysoký strom. Vyskočila jsem do koruny, kam se vlkodlak nedostane. On se rozeběhl a myslím, že jeho úkol byl prostě jasný. Jako by nikdo neviděl ty slzy, ten unavený obličej. Špinavou kůži, otrhané oblečení. Ne, nikdo to nevidí.

Jeho tělo prudce narazilo do stromu, ale akorát si ublížil. Teda, pořádně to se mnou zatřáslo, ale neměl šanci skolit ten strom dolů. Najednou se otočil a zaběhl někam do křoví. Slyšela jsem jasnou proměnu v člověka. Byla to chvilka. Byl opravdu rychlý.

„Už mi neutečeš," zakřičel do koruny, kde jsem byla schovaná. Plnou silou se opřel o strom. Zakřičel si, silák. Z hrdla se mi ozval hlasitý vzlyk, když kmen zapraskal a ohnul se o něco málo k zemi. Zastavil se.

„Brečíš? To si děláš srandu!" zasmál se posměšně. „Měla jsi brečet dřív, než se z tebe stalo tohle!" Ruply mi nervy. Nevydržela jsem to. Nápor toho všeho. Zavrčela jsem a skočila přímo na něj.

Autor: Ameri96ca (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampirewolf 1. kapitola: