Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire reality - 1. kapitola

25.10.2010 (18:00) • Simiik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2319×

Je možné, abych byla šťastná? Ale myslím opravdově. Je možné, abych se cítila tak úchvatně? Je, je to možné a to vše díky němu. To on mi dal to, co jsem hledala. To on mi ukázal, že se dá žít normálním, lidským životem, i když jste upíří monstrum. Právě ošetřoval jednu malou holčičku, která si zlomila ručičku. Bodlo mě u srdce při představě, že já mu nikdy nebudu moct dát dítě. Rychle jsem zahnala tu smutnou myšlenku. Máme přece děti. Při oslovení děti nad tím stádem puberťáků jsem se musela zasmát, děti. Možná tak Emm nebo Jazz, ale Rose, Noe a Ed? To ani omylem, někdy si myslím, že jsou dospělejší než já. Přestala jsem pokukovat po svém manželovi a šla se převléct do své uniformy zdravotní sestry. Při oblékání na mě dolehla zase myšlenka na dítě. Nikdy jsem děti nechtěla, neplánovala, proč mi tedy najednou chybí ten pocit někoho držet v náručí a vědět, že je to kus vás? Vidět malé dítě, které vám říká mami. Pálily mě oči, chtěly se topit v slzách, ale nebylo jim dopřáno. Žádnému upírovi není tento luxus dopřán. Zhluboka jsem se nadechla a vyšla ven za Carlislem. Jako vždy, když jsme měli směnu spolu, nám čas velice rychle utíkal.

Ani jsem se nenadála a už jsme seděli v autě a jeli domů. Celou cestu jsem mlčela a jemu to začínalo být divné.

„Proč mlčíš?“

„Myslím na něco, co nikdy mít nebudu.“

„Ale, miláčku, už jsem ti říkal, že do trojky s Emmettem nejdu,“ prohodil ke mně se smíchem. Vykuleně jsem na něj čučela. Chtěla jsem se tomu zasmát, ale raději jsem dělala na oko naštvanou.

„Takže kdybych řekla, že chci jít do trojky s Noe, tak bys šel?“

„Nebránil bych se.“ Zastavil před naší vilou a chtěl mě políbit. Já se mu vysmekla a vystoupila z auta.

Během vteřinky stál u mě, přehodil si mě přes rameno a odnášel do domu.

„Carlisle, pusť mě. Nemám dnes náladu na vtipy!“ křičela jsem mu do zad. Těsně před vstupními dveřmi mě postavil a podíval se mi zpříma do očí. Nebyly v nich žádné jiskřičky, jak je tomu obvykle. Teď byly vážné.

„Co s tebou je? Řekni mi to, trápí mě, když tě vidím v tomto stavu.“ Pohladil mě po tváři. Ucukla jsem, zase to pálení v očích, jak já to nenáviděla. Přitáhl si mě na svou hruď a hladil mě po vlasech.

„Sim, řekni mi to.“

„Je to tak nespravedlivé, víš, jak nádherná by byla, nebo by byl?“

„O kom to mluvíš, lásko?“

„O našem dítěti.“

„To tě trápí?“ Přinutil mě se mu podívat znovu do očí.

„Ano.“

„Nevím, co bych ti na to měl říct. Jediný, kdo tě může správně pochopit, je Rose, nebo Noe. I když já bych si taky přál mít s tebou dítě. Bylo by krásné po tobě.“

„No, tak to by bylo chudáček, já moc krásy nepobrala.“

„Opravdu? To bys radši chtěla, aby naše holčička byla po mně?“

„Jo.“ Zasmála jsem se a Carlisle se mnou. Když jsme vcházeli do domu, stále mě pevně držel u sebe.

Klíče od auta položil na stolek u vchodu a společně jsme se vydali do obýváku. Tam jsme si sedli. Teda Carlisle si sedl a já si hopsla na něj. Oba jsme si vychutnávali ten klid. To naše stádečko bylo ještě ve škole.

„Miluji, když jsme spolu o samotě. Dá se dělat tolik věcí,“ zašeptala jsme mu do ucha.

„V práci ti to nestačilo? Ty můj ďáblíku.“

„V práci? Tam jsem musela dávat bacha, aby mi tě ty ženské nesnědly. Viděl jsi ty jejich pohledy? Měla jsem sto chutí, zakroutit jim krkem.“

„Ženuška mi žárlí? To se mi líbí.“

„Pošimralo ti to ego?“ zeptala jsem se rozpustile.

„Jo, pošimralo, ale teď mě šimrá něco jiného.“ Významně se na mě podíval a pohledem ukázal na chodbu, která vedla nahoru k pokojům.

„Mě taky něco šimrá.“ Vstala jsem a významně si ukázala na krk.

„Ta žízeň mě jednou zabije,“ zachrblala jsem. Carlisle se na mě vražedně podíval, popadl mě do náruče a odnášel do naší ložnice. Tam mě hodil na postel a skočil na mě.

„Pořád vás, paní Cullenová, trápí žízeň?“ ptal se mě mezi polibky, kterými obdarovával můj krk.

„Teď jsem ve stavu toužícím a prahnoucím, ale nebude mi dopřáno.“ Přestal mě líbat a podíval se mi do očí.

„Proč?“

„Zaposlouchej se, dětičky se vrací.“

„To nemohli aspoň jednou být po škole?“ Tomu jsem se zasmála a donutila ho slézt ze mě. Společně jsme se vydali dolů, kde se objevilo pět pubertálních upírů.

Klasicky ke mně přiběhl Emmett, silně mě objal a ukázal mi svůj index.

„Dostal jsem dneska dvě jedničky,“ chlubil se mi. Stoupla jsem si na špičky a pohladila ho vlasech.

„Jsi šikovný, děláš mi radost.“ Znovu mě silně objal a výsměšně se podíval na Edwarda, který výjimečně přišel domů a nebyl u Belly.

„Já jsem ti říkal, že mě mamča pochválí.“ Vyplázl na něj jazyk a šel si sednout na pohovku.

„Věř mi, před chvíli mysleli naši rodiče na něco jiného,“ pronesl Edward hodně nahlas, aby to každý pochopil.

„Hele běž si oxidovat za Bellou, jo? My se za své potřeby nestydíme,“ houkl na něj Carlisle z pracovny. Jak se tam dostal? Proboha to bez ní den nevydrží? Mojí myšlence se zasmál Edward. Otočila jsem se na něj a pozorovala ho naštvaným výrazem. Když mu tak vadí mé choutky, tak se jich zbavím, myslím tím dětičky.

„Ne, to neuděláš? Prosím, maminko zlatá. Já nechci, už se nikdy nebudu montovat do vašeho sexuálního života, přísahám. Stejně nehrozí, že budu mít další sourozence.“ Poslední větu myslel dobře, ale já si vybavila dnešní den, který mě touto myšlenkou trápil. Už jsem neměla chuť je nijak trestat. Vyskočila jsem oknem ven a utíkala do lesa.

„Já to tak nemyslel,“ omlouval se mi Edward. Neodpověděla jsem mu, běžela jsem dál do nitra lesa.

Aspoň jednu jedinou slzičku kdybych uronila. Nic!!! Nikdy už se mi to nepodaří, kdo by si pomyslel, že mi bude něco takového, jako jsou slzy, chybět. Nikdo by si to nepomyslel, slzy jsou většinou na obtíž. Nevidíte přes ně, pláčete, když nechcete a když chcete, tak to většinou nejde. Něčí ruce mě objaly, byly to drobné ruce, ale silný stisk. To prozrazovalo Noe. Vzhlédla jsem k ní a trpce se usmála. Sedla si vedle mě na velký kámen a povzbudivě mi stiskla ruku.

„Je lepší žádné nemít, věř mi.“

„Možná máš pravdu. Nechápu se, jak najednou po tom toužím. Znáš mě, nebyla jsem zrovna rodinný typ.“

„To jsi nebyla, ale vše se změnilo. Cullenovi nás obě změnily, spravily nás.“

Obě jsme se zasmály.

„Vím, jak to myslíš. Volterra nás zničila a Cullenovi nás smontovali zase dohromady. Ani nevíš, jak Carlislea miluji, nikdy bych nedovolila, aby se mu něco stalo nebo vám všem. Vy jste moje rodina, jste pro všechno.“

„Ale, Sim, já vím jaké to je, jak se cítíš. Já nemít Jazze, tak jsem dávno v háji. On je naprosto dokonalý. Jeho láska mi dává sílu jít dál.“

„Obě jsme totálně poblázněné do Cullenovic bloňďáčků, to jsme to dopracovaly a to se mi blondýni nikdy nelíbili.“ Noe se zasmála a já se přidala. Má smutná nálada zase zmizela a měla jsem chuť jít něco podniknout.

„Noe, potřebovala bych vyklidit dům, pomůžeš mi s tím?“

„Vyklidit nebo uklidit?“

„Zbavit se tvých sourozenců, dceruško,“ zašišlala jsem na ni. Nesnáší, když ji tak oslovuji.

„A co chceš s tatínkem dělat, maminko?“

„To jste v biologii ještě nebrali.“

„Fajn nechci si to představovat, ale bude problém dostat je z domu. Jazz je jasný, půjde kamkoliv mu řeknu, ale Rose a Emm? Nic mě nenapadá.“

„Ale mě jo, blíží se Valentýn, jeďte na nákupy. Společně s Rose si vyberete nějaké sexy prádýlko a Jazz s Emmem vám budou dělat nosiče.“

„A Ed?“

„To bych tipovala na Swanovic domeček.“

„Myslíš, že už tam je?“

„Nepochybuji a ty?“

„Ne, taky ne.“

Obě jsme vstaly a utíkaly domů. Během cesty jsme se smály jak banda puberťaček.

Noe rozrazila prudce dveře jak Rambo. Tím si získala pozornost všech. Měla jsem pravdu. Edward tu už nebyl. Měla bych mu zavolat a omluvit se za své chování, nemyslel to špatně. Došly jsme do obývacího pokoje, kde byla Rose s Emmem a Jazzem, sledovali nějaký seriál, myslím, že to byla Hannah Montana, nebo tak nějak.

„Rose? Slyšela jsem, že mají novou kolekci zboží určenou speciálně na valentýnskou noc, jdeme?“ zeptala se nevinně Noe. Kluci nevnímali, dokud nezmínila valentýnskou noc, pak byli jedno ucho. Všichni tři naráz přikývli a už po nich nebylo ani vidu ani slechu.

Použila jsem svou upíří rychlost a šla se převléci do něčeho hodně vyzývavého. Nakonec jsem to vzdala, zamířila do pracovny jen ve spodním prádle, stejně tu není nikdo kromě mě a Carlislea. Zlehka jsem zaklepala na dveře a pomalu je otevřela. Jeho krásné, zlatavé oči se změnily během sekundy na černé, to se mi líbilo.

„Pane doktore, mám problém,“ oznámila jsem mu, došla k němu a sedla si na jeho stůl.

„Jaký? Mile rád vám pomohu, jestli to bude v mých silách.“ Přetáhl si mě na svůj klín a já cítila, jak s ním dokonale mávám.

„Neustále mě škrábe v mém krku, asi jsem se nachladila.“ Chytila jsem se za krk a naznačila místo, kde se mé škrábání vyskytuje.

„Možná si na sebe příště vezměte více oblečení, teď řádí chřipky.“

„Vám se nelíbí, jak jsem se kvůli vám vystrojila? Nemyslíte, že bych tak mohla chodit i do práce?“

„Na to zapomeň, miláčku. Takhle tě můžu obdivovat jen já, nikdo jiný.“

„Ale ten nádherný korzet, který jsem si včera koupila, bych mohla nosit i normálně.“

„Ne, nemohla, pokud tím normálně nemyslíš naši ložnici.“

„Když už je o ní řeč, mám menší problém.“

„Jaký?“

„Chtěla bych koupit novou postel, ale nechce se mi zbytečně vyhazovat, ta naše nynější postel, co kdybychom ji trošku upravili?“

„Vaše přání je mi rozkazem,“ pronesl se smíchem a už si to se mnou v náručí uháněl do naší ložnice. Těš se, postýlko, toto je tvé poslední jednání.

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire reality - 1. kapitola: