Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire princess 5. kapitola - Christian

27.08.2011 (10:30) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2162×

Opřela jsem si hlavu o polštář, který mi přeochotně obstarala jedna z letušek. Pět dní ve Forks uběhlo až moc rychle.

Cullenovi byli bezpochyby nejcivilizovanější upíři, které jsem kdy potkala. Netáhla mě k nim jejich civilizovanost, ale vztahy mezi nimi. Takto měla vypadat pravá rodina. Tolik jsem si přála, aby se ve Volteře našel jediný člověk, který by mě vždy rozesmál, jako Alice, pomohl mi v těžké situaci stejně jako Esmé, podpořil mě stejnou měrou jako Carlisle, uklidnil mě stejně účinně jako Jasper.

Do uší jsem si nasadila sluchátka a pustila si písničku Impossible od Shontelle. Taky se mi vše kolem mě zdálo nemožné. Všechno se zvrtlo v příliš krátké době.

Uvažovala jsem nad mým otcem. Mám se mu omluvit? Měla bych, ale mé vlastní ego mi v tom bránilo. Nedokázala jsem se s ním shodnout na jediné věci, pořád jsme se hádali. Možná proto, že jsme si podobní.

Zavřela jsem oči a raději vzpomínala na předchozích pět dnů.

Po přistání jsem pomalu vystoupila z letadla a rozhlédla se kolem. U řady detektorů kovů stál Demetri a usmíval se na mě.

S povzdechem jsem zamířila za ním.

„Ahoj,“ pozdravil mě se širokým úsměvem a gentlemansky mi vzal můj batoh.

„Čau,“ ušklíbla jsem se a vyhnula se jeho objetí. To jej ani přinejmenším nezarazilo, jenom se usmál a vesele se vydal k autu. Následovala jsem jej a sledovala lidi kolem sebe. Spousta se vracela z nějaké služební cesty a vrhala se do náruče svých miláčků. Na chvíli mě zamrzelo, že já nikoho takového nemám.

Demetri mi otevřel dveře u sedadla spolujezdce. Nerada jsem tam seděla, mnohem radši jsem řídila, ale toto bylo Demetriho auto, takže tady platila i jeho pravidla.

Jel pomalu a zjevně si připravoval na nějaký důležitý rozhovor.

„To z toho veterána víc nevymáčkneš?“ zeptala jsem se jej s úsměvem a doufala, že to odpoutá jeho pozornost od daného rozhovoru.

„Moje auto nechej na pokoji, z toho tvého Porsche by udělalo do pěti vteřin placku.“

„Už se bojím,“ pronesla jsem ironicky a pootevřela okénko. Vítr, který vnikl do auta, byl chladnější a cuchal mi vlasy a hladil mě po tváři.

Demetri se jenom ušklíbl a trochu více šlápnul na plyn. Blížili jsme se k hradu a ve mně to vzbudilo rozdílné pocity. Samozřejmě jsem byla ráda, že se vracím domů, za Felixem, Heidi a taky svým otcem. Předsevzala jsem si, že se nenechám vytočit žádnou jeho sebejízlivější poznámkou.

To ale nebyl jediný pocit. Porady, rozsudky a poté i tresty… to vše náleželo k mé nové funkci. Stále jsem nevěděla, jak se ke mně ostatní budou chovat a jak mě přijmou.

„Tak a jsme tady,“ upozornil mě, jakmile zaparkoval v podzemní garáži.

„Díky za svezení, nemusel jsi mě vyzvedávat,“ poděkovala jsem mu a zároveň se mu pokusila naznačit, že o jeho přítomnost tolik nestojím.

„To nebyl můj nápad, to byl rozkaz tvého otce,“ vysvětlil mi. Zdálo se, že tento rozkaz se mu líbil. Já rozhodně Demův pocit nesdílela. To si o mně myslí, že nedojdu ani ten kousek z letiště?

„Pojď, za půl hodinu máš být u soudu v hlavním sálu,“ pobídnul mě. Zamířila jsem s ním za zády do svého pokoje.

„Kam to jdeš?“

„Že by do svého pokoje?“

„Stěhování,“ zakřenil se.

Otočila jsem se k němu. „Proč?“

„Od teď bydlíš ve věži poblíž komnat vládců. Tvůj nový pokoj je oproti tomu starému asi čtyřnásobný,“ informoval mě a vedl mě správným směrem. Komnaty vládců byly ve věži, moje byla těsně pod střechou.

Nakonec se zastavil před velkými dveřmi z nějakého světlého dřeva.

„Šlehne to s tebou,“ zašklebil se a zmáčknul kliku. Dveře se pomaličku otevíraly. To čekání jsem nemohla vydržet a nakoukla dovnitř.

Demetriho odhad o velikosti pokoje byl přesný. Navíc byl vymalovaný světlounkou žlutou a svěží zelenou, mými oblíbenými barvami. Dvě protější stěny byly zelené, další dvě žluté. Celému pokoji vévodila velká postel s nebesy. Zabírala stejnou plochu jako dvě manželské postele. Nad ní bylo obrovské střešní okno, jediný zdroj slunečního světla v místnosti. Přes celou jednu stěnu byla vestavěná skříň. I na tu dálku jsem cítila spoustu různých látek, takže byla zjevně napěchovaná oblečením. Naproti ní na stěně visela LED televize s úhlopříčkou něco přes metr. Kolem ní byly poličky se spoustou filmů, které očividně vyštrachali v mém pokoji. V pokoji nechyběly ani knihovna a pracovní stůl s notebookem, nástěnka s mou sbírkou plakátů, všechna má CD a DVD s hudbou a nová hifi věž.

„Dýchej,“ napomenul mě se smíchem Dem.

„Proboha. Tohle je… šílené. Vešlo by se sem deset lidí a nepřekáželi by si,“ protestovala jsem, ale pokoj se mi líbil. Jenom se mi zdálo divné v něm bydlet.

Demetri se usmál a ukázal na dveře, kterých jsem si předtím nevšimla. „Ještě jsi neviděla koupelnu.“

„Jak je velká?“ zeptala jsem se nejistě, abych se ušetřila pozdějšího infarktu. Doufala jsem, že má alespoň normální rozměry.

„Oproti tomuto pokoji je asi poloviční,“ odpověděl. Nejistě jsem otevřela bílé dveře.

Koupelna byla vydlážděná bílými a místy i černými kachličkami. První, co upoutalo mou pozornost, byla velká vana. Kromě vany tu byla i sprcha, což byla zbytečná investice – kdybych si měla vybrat mezi krátkým sprchováním a válením se v teploučké vodě se spoustou pěny, vybrala bych si druhou možnost. 

Dále na stěně nad umyvadlem viselo velké zrcadlo a vedle něj se nacházelo několik skříněk na hygienické potřeby. Překvapeně jsem zjistila, že někdo (bezpochyby Heidi) se dost vyřádil a nakoupil spoustu šamponů, kondicionérů a dalších přípravků.

V koupelně byla ještě pračka, což mě potěšilo, protože jsem nemusela svoje věci tahat do hradní prádelny a tam je před zraky přítomných cpát do pračky. Zvláště Felix mě, kdykoli dorazil do prádelny se mnou, dost otravoval. Například mi vzal džíny s otázkou, jestli by mu slušely. Potom se celým hradem rozléhaly moje nadávky, zatímco Felix mi utíkal i s lupem v ruce a mával jím jako státní vlajkou.

„Emmo, měla bys už jít, máš asi tak pět minut.“ Vstřelila jsem do pokoje a otevřela skříň. Na jednom z věšáků visel černý plášť. Uvědomila jsem si, že je nový. Byl o něco světlejší, než pláště hlavní trojice, ale i tak ve mně vzbuzoval respekt, i když byl pro mě. Oblékla jsem si ho a vydala se za Demetrim směrem do hlavního sálu.

Cestou dolů jsem schody brala po dvou a brzo jsem předehnala Dema. Ten šel elegantně, jak bylo hodno disciplinovaného člena gardy a neskákal ze schodů jako malé děcko (na rozdíl ode mě).

Zastavila jsem se až kousek před sálem, urovnala si plášť a vlasy, které mi vyklouzly z copu, jsem si zastrčila za uši.

Demetri mi otevřel dveře a já nejistě vešla. Vládci již seděli na trůnech, u zdi stáli: Alec, Jane, Renata a Felix. Demetri se k nim přidal, zatímco já zamířila k trůnům a postavila se za ně, abych byla co nejméně na očích, což se mi nedařilo.

„Jak se ti líbí pokoj?“ zeptal se mě šeptem Caius.

„Zdá se mi nějaký malý,“ ušklíbla jsem se ironicky.

„Felix s Demetrim chtěli probourat ještě jednu stěnu, ale to jsem sim zamítnul.“

„Za to máš bod k dobru.“

Dál jsme nemluvili, jelikož dveře od sálu se otevřely a dva strážci přivlekli statného holohlavého upíra, kolem třicítky, ze kterého přímo čišel odpor a zloba. Jeho holá hlava a rudé oči vypadaly dost děsivě, navíc se neustále pokoušel vysmeknout své ochrance. Donutili jej kleknout si, což šlo těžko.

Dalšího přivedli asi dvacetiletého chlapce. Ten šel dobrovolně, nezmítal se, jako by byl se svým osudem smířený a rozhodl se počínat si důstojně. Kráčel s jistu nenucenou elegancí, což jsem obdivovala. Být na jeho místě, byla bych polomrtvá strachy, ovšem on se choval, jakoby se jej to netýkalo. Klekl si asi dva metry od svého společníka, po jeho levici.

Ze zvědavosti jsem se podívala na jeho auru. Kolem zajatce se rozzářila zlatá aura, která v potemnělé místnosti pro mé oči zářila jako slunce. Několikrát jsem mrkla a vypnula svůj dar. Tak čistou a upřímnou auru jsem ještě neviděla. V legendách takoví lidé vždy dokázali velké věci, ale já, která jsem považovala mýty za dětské povídačky nebo výplody někoho s hodně bujnou fantazií, jsem tomu samozřejmě nevěřila.

Nahnula jsem se k Arovi a letmo se dotkla jeho ruky, abych jej upozornila na chlapcův potencionál.

Přikývl a poté opět - stejně jako já - upřel zrak na novorozeného. Tomu chlapci nemohl být ještě ani půl rok, oči mu svítily temně rudou barvou, způsobenou zjevně krátkým pobytem ve zdejší věznici bez přísunu krve.

Jeho vlasy svítily sluníčkově blond barvou se spoustou odlesků. Něco mi napovídalo, že to není několikahodinová práce špičkového kadeřníka, i když to tak vypadalo. Rysy měl ostré, kůži bledou, ale na kráse mu to neubíralo.

Aro povstal a pozornost všech se stočila k němu. Holohlavý upír se začal zmítat prudčeji a několikrát se dokonce jednomu ze svých věznitelů na vteřinu vysmekl, ale na oba dva najednou nestačil.

„Jane.“ Otočil se Aro na drobnou upírku u zdi.

Rudé oči zazářily jako dva rubíny a stočily se na zajatce, který zařval bolestí. Zuby mu hlasitě scvakly o sebe, jak zavřel pusu a trpěl potichu. Na ruce mi naskočila husí kůže.

„To stačí,“ zarazila jsem Jane po chvíli, když už jsem se na jeho agonii nemohla nečinně dívat.

Neochotně přestala a švihla po mě zlobným pohledem.

„Měli bychom se věnovat výslechu a vás upozorňuji, že je ve vašem zájmu spolupracovat,“ doporučila jsem mučenému odměřeným hlasem, abych zakryla svou chvilkovou slabost.

Chlapec se na mě vděčně podíval a všimla jsem si, že je až nezdravě bledý. Zjevně se mu scéna odehrávající se pouze dva metry od něj hnusila stejně jako mě.

„Tento muž stvořil v Dánsku armádu novorozených, kterou ovšem naši gardisté přemohli a přivedli strůjce všech třiceti novorozených a jednoho z mladých vojáků,“ pronesl, ba spíše zazpíval Aro a pohlédl při tom na holohlavého upíra, který se po tom mučení neodvažoval ani pohnout.

„Třicet?“ zeptala jsem se. Pochybovala jsem, že by tolikrát dokázal stvořit upíra. Jeho aura se tomu protivila.

„Bylo nás dvacet osm,“ ozval se mladík vedle něj.

„Co všechno vám řekl o upířím životě a pravidlech?“ zeptal se Caius. Arovi se nelíbilo, že jsme převzali kontrolu, ale mlčel.

„Nic. Jenom, že se musíme držet u sebe, protože nám hrozí velké nebezpečí. Slunce nás údajně spálí, ale to nebyla pravda. Neřekl nic o tom, že existuje nějaká královská rodina ani, že nesmíme lovit tolik nápadně.“

„Christiane,“ zasyčel stvůrce celé armády, když viděl, jak jeho svěřenec boří veškeré jeho šance na záchranu jako domeček z karet a shazuje jej do jámy lvové.

„Myslím, že je jasné, jaký oba stihne trest,“ povzdechl si teatrálně Aro.

„Souhlasím,“ připojil se Caius a Marcus přikývl.

„Já ne. Ten chlapec skrývá velký potencionál, byl by z něj skvělý gardista. Taky přihlédněme na to, že k tomu všemu přišel jako slepý k houslím. Porušoval pravidla, protože netušil o jejich existenci. Měla by se mu dát druhá šance, stojí-li o ni,“ prohlásila jsem do ticha. Dva páry očí se na mě podívaly, jako kdybych se úplně zbláznila, pouze Marcus dál setrvával ve své apatii.

„Volturiovi nedávají druhé šance,“ odvětil chladně můj otec.

„Ten chlapec nedostal ani první šanci,“ odvětila jsem.

„Tři ku jedné, to znamená tvou prohru,“ ukončil to táta.

„Je tady možnost. Je to velmi staré pravidlo, které téměř upadlo v zapomnění, ovšem v naší historii se již vyskytlo,“ ozval se Marcus svým obvyklým netečným tónem.

Všichni ihned zpozorněli, pětice u stěny napínala uši se zvědavými výrazy ve tvářích. Aro začínal chápat a Caius se tvářil frustrovaně, jelikož ostatní věděli něco, co on ne.

„Mohla by ses za toho novorozeného zaručit. Vše ale bude pouze na tobě. Jeho výcvik, vysvětlení pravidel. Selže-li, uklouzne-li, stáhne tě s sebou. Je to velice závazný slib. Jeho porušení se těžce trestá,“ vysvětlil Marcus.

Nevěděla jsem, co na to říct. Stojí mi to za to? Jediná chyba a oba skončíme jako hromádky popela.

Podívala jsem se na Christiana. Ten mě sledoval prosebnýma očima, kterýma se mě snažil ujistit, že o tu šanci stojí a plně ji využije.

„Dobře. Budu za něj ručit.“

Vážení a milí,

komenotvanost jede příkře dolů a pochopitelně nehodlám psát pro dva tři lidi, kteří si to přečtou a okomentují. Proto další kapitola nebude, dokud se nenajde pět lidí, kteří si najdou těch několik vteřin na vybrání smajlíka nebo napsání dvou tří slov (Delší komentář by mě ale taky potěšil.).

Nelíbí se mi toto vydírání, ale opravdu se nic jiného nedá dělat. Pokud nemá cenu pokračovat, napište mi to.

Děkuji a chci moc poděkovat všem, kteří mé výtvory komentují.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire princess 5. kapitola - Christian: