Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire princess 4. kapitola - Telefonát na zkažení nálady

23.08.2011 (18:00) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2156×

Edit: Článek neprošel korekcí.

„Alice, ty ses zbláznila.“

Alice stála naproti mně s andělským úsměvem. „Nelíbí se ti?“ zeptala se mě nevinně.

„Toto si na sebe nevezmu,“ protestovala jsem.

„Ale vezmeš a věř mi, že mi za to budeš děkovat minimálně další století,“ ujistila mě a než jsem stihla říct, že to v žádném případě, byla pryč.

Znovu jsem se podívala na oblečení, které mi položila na postel. Černá minisukně se mi pořád zdála příšerně krátká a světle modré triko s výstřihem na zádech se mi nezamlouvalo o nic víc než při prvním pohledu. Ne, že bych na to neměla postavu, ale takovým vyzývavým kouskům jsem se obloukem vyhýbala. Podle mě není nad obyčejné džíny nebo jiné kalhoty a triko či tílko. Toto se mi vůbec nezamlouvalo, ale zaslechla jsem, jak Alice dole volá:

„Dvě minuty!“

Rychle jsem si oblékla tu minisukni a triko. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Sukně nakonec nebyla tak krátká, jak se zdála, byla asi do půli stehen a musela jsem uznat, že není tak hrozná. Triko mělo na zádech hluboký výstřih, ale celkem mi slušelo, tak jsem oblečení nechala oblečením a rychle si učesala mírně navlhlé vlasy a udělala si cop do strany, takže mi vlasy splývaly přes pravé rameno. Byla jsem ráda, že jsem si nakonec neostříhala vlasy, ale nechala si je asi po lopatky. Původně jsem chtěla sestřih asi po ramena, ale jakmile jsem se rozhodla, Alice to viděla a ihned mi kvůli toho volala a rozmluvila mi jakoukoli změnu účesu.

Dole jsem už zaslechla hlasy, které patřily klanu z Denali. Jemně jsem se nalíčila a obula si černé baleríny (konečně něco normálního) a seběhla ze schodů.

Ve dveřích stálo všech pět členů Denalijské smečky a vítali se s Culleny. Alice mě přejela rentgenovým pohledem a poté mi ukázala zdvižený palec.

Trochu nesměle jsem přicupitala k nově příchozím.

„Toto je Emma Thompson Volturi, Volterská princezna. Je dcerou Caia Volturiho,“ představil mě Carlisle. Tu „Volterskou princeznu“ si mohl odpustit, pomyslela jsem si a zrudla.

Upřelo se na mě pět pátravých pohledů a jako první ke mně přistoupila, podle Esméina popisu Tanya, krásná jako všechny upírky. Blond vlasy s rezavým nádechem měla přibližně stejně dlouhé jako já a v obličeji jí vynikaly topazové oči. Esmé mi řekla, že kdysi jevila nemalý zájem o Edwarda, ale ten ji odmítnul. Musela jsem přiznat, že i mně se Bella zamlouvala více, ale nechtěla jsem Tanyu odsuzovat podle vzhledu.

„Těší mě, já jsem Tanya,“ představila se mi. Neušlo mi, že se chovala hodně zdvořile.

„Emma,“ představila jsem se, aby mě snad ještě nezačala oslovovat „princezno“. Natáhla jsem k ní ruku, což ji trochu překvapilo, ale stiskla mi ji.

„Já jsem Garett,“ usmál se na mě vysoký dlouhán se světlými vlasy staženými do culíku. Působil stejným přátelským dojmem jako Emmett nebo Jake. Potřásla jsem si s ním rukou, stejně jako s jeho přítelkyní Kate. Ta působila trochu plaše, ale mile. Stejně jako ostatní měla oči v odstínu zlaté a její světlé vlasy mi připomínaly jemné kukuřičné chmýří.

Další dvojici tvořili Carmen a Eleazar. Oba měli v pleti olivový nádech a oba byli tmavovlasí. Carmen se mi jevila jako velmi hodná a milá osoba a Eleazar spíše jako její bodyguard než partner.

Všichni se přesunuli do obýváku, kde si posedali do křesel a na pohovky. Zanedlouho se rozproudil přátelský hovor.

Už jsem se těšila na měniče jejich partnerky, do nichž se otiskli. Když jsem se na ně ptala, všichni se shodli na tom, že jsou to milí, zábavní a stateční kluci, jenom Rosalie mi řekla, že příšerně smrdí a jedí jako čuňata. Její kritiku jsem ale moc vážně nebrala a jenom se shovívavě usmála.

Asi po deseti minutách se ozval zvonek. Jelikož jsem seděla nejblíže ke dveřím, vstala jsem a po cestě přes kuchyň jsem ukradla jeden čerstvě upečený muffin s kousky čokolády a spolkla jej stejnou rychlostí jak žralok sardinku.

Celé odpoledne jsem se Esmé nabízela, že jí s pečením a vařením pomůžu, přičemž jsem doufala, že si nevšimne zmizení několika dobrot, ale pokaždé mě s úsměvem vyhnala z kuchyně.

Za dveřmi jsem zaslechla tichý hovor a otevřela. Na prahu postávalo asi deset indiánských kluků a tři lidské dívky, které se tvářily spíše zvědavě než vyděšeně.

Všichni měniči byli neuvěřitelně velcí a svalnatí. Všichni byli docela na krátko ostříhaní a byli si hodně podobní, skoro jako sourozenci. Na sobě měli většinou jenom kraťasy a trika, i když byla docela zima. Byla mezi nimi i jedna dívka, která se tvářila, jakoby ji natahovali na skřipec.

„Zdravím, já jsem Emma Thompson Volturi, pojďte dál,“ pozdravila jsem je a ustoupila, protože se jeden po druhém cpali dovnitř. Sice se při jméně „Volturi“ někteří naježili, ale vešli v klidu dál, asi si mysleli, že než bych na ně stihla zaútočit, srazili by mě už dávno k zemi.

I tak se ale zdáli klidnější, když do místnosti vešel Carlisle s přívětivým úsměvem. Někteří z nich dokonce začali mlsně pozorovat stůl se spoustou jídla.

Alice přitančila za námi a začala mi postupně všechny měniče představovat.

Začala alfou, Samem. Mohlo mu být asi dvacet jedna, později jsem zjistila, že můj odhad byl přesný. Jednou rukou k sobě tisknul svou snoubenku, Emily. Byla krásná, ale obličej jí hyzdily tři velké jizvy. Sam se na ni díval jako na nejúžasnější bytost pod sluncem a i když mluvil s někým jiným, po očku ji sledoval, připravený ji kdykoli bránit.

Další z měničů byl Paul se svou dívkou Rachel, Jacobovou sestrou. Viděla jsem, jak nad jejich vztahem Jake skřípe zuby, ale ti dva, kteří měli oči jenom pro sebe si toho nevšímali.

Poté mi Alice představila Embryho a Quila, Jakeovy nejlepší kamarády. Quil se otisknul do Claire, sestřenice Emily. Když jsem se později dozvěděla, že jí jsou tři roky, nějakou dobu jsem stála s vykulenýma očima a otevřenou pusou. Embry byl jedním z mál členů smečky, kteří ještě nenašli svou druhou polovinu, ale vypadalo to, že ho to nějak netrápí.

Jared s Kim tvořili další pár. Kim se možná trochu bála a Jared se od ní nevzdaloval a tiskl ji k sobě. Oba dva se mi sami představili a s Kim jsme si chvíli povídaly.

Colin a Brady brzy odešli, protože jim upíři dost vadili. Nebyli vlkodlaky dlouho a ani jednomu nebylo ještě ani patnáct.

Ta dívka s výrazem mučednice se jmenovala Leah. Její mladší bratr Seth se naopak choval uvolněně a dokonce si dělal z upírů i měničů legraci. Po nějaké době, kdy jsem si se všemi popovídala a taky jsem zachránila trochu jídla před vlkodlaky, Alice pustila tiše hudbu, která tvořila zvukovou kulisu a uvolnila to napětí mezi vlkodlaky a upíry.

I tak se ale po chvíli několik měničů nenápadně vytratilo. Ostatní to vydrželi do půlnoci, kdy už odešli hromadně. Měla jsem neblahý pocit, že je tady držel hlavně stůl s jídlem a Esméino kuchařské umění, ale neříkala jsem to nahlas.

Chvíli po nich jsem se vypařila do Edwardova pokoje, jenž byl momentálně navíc, protože Edward s Bellou a Ness měli svoji malou chaloupku.

Po horké sprše jsem se převlékla do normálního trička a ještě normálnějších tepláků a zachumlala se do deky.

Ráno mě vzbudila až Alice, která ze mě strhnula přikrývku.

„Vstávej, lenochu!“ křikla na mě.

„Nemohla jsi zapnout alarm? Bylo by to šetrnější probuzení,“ rýpla jsem si do ní.

„To jsem nemohla, Esmé to zvonění leze na nervy.“ Postavila jsem se na nohy a protáhla se.

„Oblíkej se, jedeme do města, tvůj šatník potřebuje doplnit,“ oznámila mi a hodila po mě oblečení.

„Alice, já jsem se svým šatníkem spokojená,“ namítla jsem s úsměvem.

„Ale já ne!“ zazpívala a vystřelila z mého pokoje, bezpochyby přemluvit zbytek rodiny k hromadnému plenění obchodů.

Povzdechla jsem si a podívala se, co to po mě hodila. Bohudíky to byly černé džíny a vcelku nenápadné oranžové tričko.

Oblékla jsem se a vydala se po schodech dolů do kuchyně. Po cestě jsem se v koupelně trochu zkultivovala, abych vůbec mohla mezi lidi.

„Dobré ráno,“ usmála se na mě Esmé a podala mi talíř se skořicovými rolkami.

„Dobré,“ zívla jsem a bez dalších řečí začala jíst. Sotva jsem spolkla poslední sousto, Alice už u mě čekala jako věrný pes.

„Pojď, pojď,“ hnala mě.

„Proč tak pospícháš?“

„Do dvou hodin musíme být zpátky, pak začne svítit slunce,“ vysvětlila mi otráveně.

„Slunce? Tady?“ Absurdní představa. Nedostatek slunečního záření byl jediný důvod, proč jsem tady nezůstala, ale přestěhovala se do Londýna. Slunečnou Itálii jsem milovala, protože jsem se mohla na rozdíl od ostatních obyvatel hradu smažit na slunci dle libosti i mezi lidmi.

Alice mi neodpověděla, ale sešlápla pořádně plyn. Ta rychlost se mi taky líbila. I když jsme povolenou padesátku asi čtyřnásobně převýšily, viděla jsem vše kolem sebe ostře.

Alice zpomalila až kousek od cíle. Elegantně své Porsche vměstnala mezi dvě uboze vyhlížející Toyoty (Proti tomu kanárkovému mazlíkovi vypadalo každé auto jako starý, nepojízdný křáp.), tryskem vyskočila a s blaženým výrazem vytáhla svoji zlatou kreditku.

„Jsi šílenec,“ konstatovala jsem s úsměvem. Smích mě přešel, jakmile mě Alice zavlekla do třetího obchodu. Byla jako tornádo a neustále mi do kabinky házela nové a nové kusy oblečení. Když jsem se jí vyjímečně vzepřela, že něco takového si ani nezkusím, prostě mi to koupila i bez zkoušení.

Nakonec jsem začala kňourat, že mám hlad. Alice mi koupila pizzu a zamířila do dalšího obchodu beze mě. Když jsem zjistila, že to je jediný způsob, jak se tomu maniakovi vyhnout, každou půl hodinu jsem dostala buď hlad nebo žízeň, popřípadě mě strašně rozbolely nohy.

Po dvou hodinách jsem jí upozornila, že už musíme jít, protože už pomalu začalo vykukovat sluníčko. Alice si spěšně koupila ještě dvoje boty a s tragickým výrazem jsme (konečně) opustily obchodní centrum.

„To tě tak mrzí ty boty?“ zeptala jsme se jí po chvíli, když už pět minut zachmuřeně zírala na cestu.

„Ne, ale za chvíli ti zazvoní mobil. Nechej se překvapit.“

„Dobře.“ Vytáhla jsem z kapsy mobil a čekala. O tři minuty a dvacet devět vteřin po Alicině odpovědi se skutečně ozvalo moje vyzvánění.

Nedívala jsem se na jméno volajícího a přiložila si mobil k uchu.

„Emma Thompson,“ představila jsem se do mobilu a čekala, co se bude dít.

„Ahoj, princezno.“

„Demetri, děje se něco? A hlavně mi neříkej ´princezno´!“ vyjela jsem na něj a uvažovala, jestli prostě nemám vypnout mobil. Na nějaké hovory s ním jsem neměla čas, náladu ani nervy.

„Jenom jsem se chtěl zeptat, kdy se vrátíš. Chybíš mi.“

„Deme, jestli mi voláš kvůli takové prkotině, tak ahoj,“ zavrčela jsem a rázně ukončila hovor. Mobil jsem preventivně vypnula.

„Proč mě nenechá na pokoji?“ zaúpěla jsem naštvaně.

„Na lásce není nic špatného,“ upozornila mě Alice.

„Já vím, ale já ho nemiluju a on to nedokáže pochopit.“

„Jsi si jistá, tím, že k němu nic necítíš?“

„Ano.“ Alespoň si to myslím. Spíš doufám.

„To nezní moc jistě,“ podotkla.

„Nebudeme o tom mluvit, souhlasíš?“

„Ok, ale snaž se alespoň před ostatními předstírat, že máš dobrou náladu,“ povzdechla si moje kamarádka a soustředěně sledovala cestu před námi.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire princess 4. kapitola - Telefonát na zkažení nálady: