Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire princess 3. kapitola - Trochu moc zvratů

08.08.2011 (12:30) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2350×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

„Tak co, našla jsi ho?“ zeptala se mě Monica, jakmile jsem za sebou zavřela dveře od svého pokoje.

„Ano, ale momentálně s ním nechci mluvit,“ odpověděla jsem jí popravdě a sedla si na postel.

„Pohádala ses s ním, že?“ usmála se. Batoh položila na židli a posadila se ke mně na postel. Četla ve mně jako v otevřené knize. Znala mě už od plenek a dokázala se do mě vžít a pochopit mé chování lépe, než já sama.

„Jo, řekla jsem dost věcí, co jsem ani nechtěla, ale ta jeho jízlivost a arogance mě vytáčí,“ vysvětlila jsem jí a převyprávěla jí vše, co se událo od mého odchodu do Volterry.

Občas se mírně zamračila, ale ke konci jenom zakroutila hlavou.

„Emmo, víš, co je na tom nejhorší? Chápu vás oba. Vím, jak ti chybí máma a dokážu si představit dokonale vaši hádku. On ale určitě není úplně necitlivý. Největší starost mi dělá ta jeho manželka.“

„Athenodora?“ ujistila jsem se. „Co by mi ta mohla udělat? To je můj nejmenší problém,“ divila jsem se.

„Ty nevíš, čeho je žárlivá ženská schopná. To, že měl její manžel románek s člověkem, by se dalo překousnout, ale to, že má dospělou dceru, která by mohla docela dobře ohrozit její pozici v královské monarchii, tak to už ne,“ vysvětlovala mi trpělivě.

„Myslíš, že se bojí o své místo?“ zeptala jsem se jí pobaveně. Pouze přikývla.

„Já nechci být žádná princezna. Nemám o nic z toho zájem. Jenom chci pořádně poznat svého otce. Athenodoru nehodlám v ničem ohrožovat.“

„Já vím, ale ona ne. Navíc, jak jsem řekla, žárlí na tebe.“

„Odkdy jsi její tlumočník? Dala ses na psychologii?“ zeptala jsem se trochu uštěpačně Monicy.

„Před nedávnem, asi před dvěma roky jsme se s Markem rozešli. Měl hned dvě bokovky.“

„Proč jsi mi to neřekla dřív?“ Objala jsem ji a zalitovala svých předchozích slov.

„Nechtěla jsem to na tebe hned vybafnout. Jak vidím, máš svých starostí dost. Teď mě omluv, zajdu se ohlásit vládcům.“

„Mám jít s tebou?“ zeptala jsem se a zvedla se.

„Snad to zvládnu,“ usmála se na mě a upíří rychlostí vystřelila z mého pokoje. Po chvíli zvažování jsem se vydala do kuchyně.

Tam jsem vypila asi litr minerálky a rychle si udělala míchaná vajíčka. Po té rvačce a také hádce jsem se cítila zesláblá a hlava mě pořád ještě chvílemi pobolívala.

Ve dveřích jsem koutkem oka zaznamenala pohyb a překvapeně zjistila, že několik kroků ode mě stojí Athenodora a měří si mě pohrdavým pohledem.

Vyskočila jsem podle vychování na nohy a mile se na ni usmála.

„Děje se něco, paní?“ zeptala jsem se zdvořile, a ne beze zájmu. Mlčela a prohlížela si mě.

„Potřebujete něco?“ zeptala jsem se znovu, stále příjemným tónem, do kterého se ale vkradl i náznak nervozity. Co dělala mimo svou komnatu?

„Přišla jsem kvůli tobě,“ odpověděla mi ledově a podivně se jí zaleskly oči. Monica o vlku a vlk za humny, pomyslela jsem si.

„Kvůli čemu konkrétně?“ Všimla jsem si, že můj hlas už zdaleka není tak přívětivě. Během vteřiny jsem visela asi půl metru nad zemí a Athenodora mě jednou rukou držela za krk a tlačila mě ke zdi. Byla jsem tím útokem překvapená a nebránila se.

„Tak podívej se, ty špinavý bastarde,“ zasyčela a zesílila stisk. To jsem si už líbit nenechala a jediným pohybem se z jejího sevření vyprostila. Přeskočila jsem stůl a držela se od ní v dostatečné vzdálenosti. Věděla jsem, že vůbec neumí bojovat, ale mohla by říct, že jsem ji napadla já.

„Neříkejte mi tak,“ naježila jsem se. „Nic jsem vám neudělala a ani nehodlám nic dělat. Myslím, že není důvod mě škrtit.“

„Tak podívej se, ty drzoune, okamžitě vypadneš z Volterry,“ kladla mi podmínky ledovým hlasem ostrým jako žiletky.

„Nevidím jediný důvod, proč bych to měla dělat,“ odvětila jsem jí ostře, ale rozhodně jsem na ni nevrčela.

„Co se tady děje?“ ozvalo se ode dveří. Caius v mžiku stál u nás a měřil si nás obě podezíravým pohledem.

„Ten spratek si dovolil mi odporovat,“ zavrčela Athenodora o něco mírněji.

„Já se z Volterry vyštvat nenechám a toho bastarda jste si mohla odpustit. Taky nevidím důvod, proč mě škrtit a otloukat se mnou o stěnu, mě se ta omítka celkem líbí a příště si laskavě najděte něco lepšího než moji hlavu,“ odtušila jsem ledově.

Caius se na mě díval rozhodně podezíravěji než na svou manželku.

„Po kom máš tak prořízlou pusu? Po svojí matce? Co ona vlastně byla? Vůbec nic. Nějaká ubohá holka, která se nechala sbalit od prvního muže, jenž kolem ní prošel.“ Bezpochyby chtěla ještě něco přidat, ale to jsem jí nedovolila. Hrozivě jsem na ni zavrčela. Byl to beze sporu ten nejhrozivější zvuk, jaký jsem kdy vydala. Byla jsem jím sama překvapená, ale rozhodně jsem si chtěla zapamatovat výraz Athenodory v okamžiku, kdy jsem ohrnula rty a vycenila zuby.

Nečekala jsem na její reakci a otočila se na podpatku. Rychlým krokem, téměř během jsem dorazila do svého pokoje. Důrazně jsem za sebou třískla dveřmi a přešla k oknu.

Jak si ta upíří panička dovoluje takto urážet mou matku? V prvním okamžiku jsem měla neuvěřitelně silnou chuť ji praštit, ale ovládla jsem se, na což jsem byla hrdá.

Klika u dveří cvakla a do pokoje vběhla Monica. Ramenem si přidržovala u ucha mobil a snažila se uklidnit upíra na druhé straně. Byla zachmuřená a mluvila rychle, rozuměla jsem jí asi tak polovinu a nedávalo mi to smysl.

Počkala jsem, a jakmile Monica ukončila hovor, zeptala jsem se jí, co se děje.

„Mark má nějaké problémy se smečkou asi tří novorozených,“ vysvětlila mi a přehodila si před pravé rameno batoh.

„Že mu nejdeš na pomoc?“ zhrozila jsem se a zablokovala jí cestu ke dveřím. Její výraz mluvil za vše.

„Musím.“

„Nemusíš vůbec nic! S Markem jste se přece rozešli. Podváděl tě a ty mu teď jdeš na pomoc! Proč to děláš?“

„Protože ho miluju.“

„On tebe ne.“

„Záleží mi na něm a mám vůči němu nějakou povinnost,“ vysvětlovala mi.

„A co já? Na mně ti nezáleží?“ zeptala jsem se tiše.

„Záleží, ale zkus mě pochopit, prosím.“

„Vždyť to nemá logiku! Je to úplná blbost! Pochop to, on tě jenom využije ke zničení tří děcek a potom tě zase odkopne!“

„Až se doopravdy zamiluješ, pochopíš to,“ vydechla bolestně. Ničilo mě vidět ji takhle. Nebyla sice mojí biologickou matkou, ale milovala jsem ji jako vlastní mámu.

Objala jsem ji. „Nechoď.“

„Musím,“ zašeptala a políbila mě na čelo. Poté se kolem mě protáhla a upíří rychlostí zmizela.

„Tak a teď už tu nemám nikoho,“ zašeptala jsem si sama pro sebe a zavřela dveře od pokoje.

O dva dny později

Vrátila jsem se do svého pokoje totálně vyčerpaná, hlavně psychicky. Můj den D a hodina H byli za mnou. Celá Volterra už ví o mém původu. Pro všechny jsem princezna. Jako, kdybych po něčem takovém toužila.

Zítra mě čeká první jednání, vzpomněla jsem si a potichu zavrčela. Byla jsem zoufalá. Pořád jsem viděla překvapené pohledy všech mých přátel, když Aro oznámil, že jsem dcerou jeho bratra a stává se tím ze mě právoplatná dědička trůnu.

Napadlo mě, jestli bych se neměla vloupat k Demetrimu. Určitě u sebe má alespoň trochu alkoholu. Jakožto organizátor všech oslav ve Volteře měl u sebe vždycky alespoň dvě lahve něčeho tvrdčího.

Rychle jsem se převlékla ze šatů do džínů a černého roláku (Byla už polovina září a v hradě se příliš netopilo).

Už jsem měla ruku na klice, když mi najednou zapípal mobil. Chvíli jsem uvažovala, jestli to zvonění nebudu ignorovat, ale poté jsem se po něm natáhla.

Podívala jsem se na displej, kde svítilo červené Alice Cullenová. Rychle jsem hovor přijala.

„Haló, Alice, co se děje?“ zeptala jsem se ihned.

„To mi vysvětli spíš ty. Nechápu, proč se hodláš zpít do bezvědomí,“ zasmála se moje kamarádka. Kruci, ona to viděla! I přes můj poloupíří původ jí občas přicházely vize týkající se mé osoby.

„Je toho na mě prostě moc. Byla to jenom taková zbloudilá myšlenka,“ bránila jsem se.

„Tak přijeď, všichni bychom byli moc rádi. Změna prostředí ti pomůže,“ navrhla mi.

„To je od vás hezké, ale teď tady musím zůstat,“ povzdechla jsem si.

„Nemusíš. Esmé už včera mluvila s Arem. Víš, že si koupil mobil? Proboha, co to sem pletu. Prostě tvrdil, že by bylo dobře, kdyby se celá Volterra nejdříve smířila s tou novinkou a navíc, podle něj chodíš jako tělo bez duše. Prosím, musíš přijet. Prosím,“ naléhala na mě.

„Tak dobře,“ usmála jsem se. „podívám se, kdy mi letí letadlo a zítra kolem poledne můžu být u vás.“

„Letadlo ti letí za hodinu, takže pospíchej,“ ozvalo se těsně před tím, než Alice ukončila hovor.

Rozhlédla jsem se po pokoji a poté začala rychle sbírat své věci. Do velkého batohu jsem si nacpala džíny a dvě trička, poté jsem tam opatrně položila svůj nový foťák, mobil a svůj starý MP3 přehrávač. Po chvíli uvažování jsem tam přihodila i jednu svou detektivku.

Byla jsem si jistá, že Alice mě vytáhne na nákupy už jenom proto, že mám nedostatek oblečení. Alespoň jí udělám radost.

Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že mám ještě více než půl hodinu. Na letiště je to skoro patnáct minut pěšky, tak jsem zamkla pokoj a nahlásila jsem stráži, kam jdu. Byla sice už tma, ale ani tak jsem si netroufala běžet městem svou přirozenou rychlostí. Někdo by se mohl dívat z okna nebo se najednou objevit zpoza rohu.

Raději jsem šla vycházkovým tempem a na letiště dorazila čtvrt hodinu před odletem. Koupila jsem si letenku a zarezervovala si místo v první třídě.

Do letadla jsem nastoupila včas a pohodlně se uvelebila na svém sedadle. Chvíli po odletu jsem zavřela oči a usnula.

Vzbudila mě až letuška, která mi oznámila, že budeme přistávat. Připoutala jsem se a trpělivě čekala na přistání. Jako obvykle to se mnou hodilo, ale jakmile se letadlo zastavilo, odpoutala jsem se, popadla batoh a vyběhla ven.

Tam už na mě čekala Alice a kousek za ní Jasper. Sotva jsem vystoupila z letadla, Alice mi skočila kolem krku. Nechápala jsem, co se jí na mě tolik líbí i přes mou nechuť k nákupům, ale měla jsem toho malého elfa moc ráda.

Jasper se na mě usmál a jako správně vychovaný jižanský důstojník mi vzal batoh, který byl sice lehoučký, ale i tak to od něj bylo milé. Alice mi řekla, že i přesto, že jsem z poloviny upír si ode mě Jasper drží preventivně odstup.

V autě Alice rozrušeně brebentila a barvitě mi líčila, co všechno se za dobu, kdy jsem tu nebyla, událo.

„Jaspere, jak to s ní můžeš vydržet?“ zeptala jsem se ho pobaveně. Jasper odtrhl zrak od vozovky a něžně se podíval na svou manželku.

„Zvykneš si,“ usmál se na mě a znovu se věnoval řízení. Jeli jsme Aliciným Porshe a dost mě udivilo, že jej Alice nechala vůbec se dotknout volantu. Obvykle každého hnala, sotva se na jejího miláčka (Myslím tím auto, ne Jazze) někdo křivě podíval.

V obrovském Cullenovic domě mě čekala uvítací delegace a putovala jsem z jedné náruče do druhé.

Všimla jsem se nazdobené příjezdové cesty a taky toho, že tady voní čerstvě upečené muffiny.

„Co se tady chystá?“ zeptala jsem se.

„Oslava,“ zaševelila nadšeně Alice a karamelové oči jí zazářily.

„Nessiiny narozeniny už přece byly,“ uvažovala jsem nahlas. Poslala jsem jí dárek – permanentku do nového aqvaparku v Port Angeles. Chodila tam s Emmettem nebo Jakem (podle toho, kdo byl zrovna volný) a společně vyváděli na tobogánech, tak jsem doufala, že permanentku se slevou ocení. Podle jejího děkovného e-mailu jsem pochopila, že ano.

„Je to tvoje oslava. Na počest tvého příjezdu,“ vysvětlil mi Carlisle. Vykulila jsem oči a dolní čelist mi vypověděla službu. Nikdo se ze slušnosti nesmál mému výrazu. Pouze Emmett takové zábrany neměl a rozřehtal se jako… to se ani nedá slovy popsat. Kdyby byl člověk, pravděpodobně by mu i tekly slzy.

Zavřela jsem pusu a v nestřeženém okamžiku přiskočila k Emmovi, který se stále prohýbal smíchy, a vlepila mu výchovný pohlavek.

Zatvářil se nejdříve šokovaně a potom ublíženě, asi jako ztracené štěně a pohledem přejel po všech v místnosti, jakoby hledal nějakého svého zastánce.

„Můžete mi vysvětlit, proč kvůli mému příjezdu má být oslava?“ zeptala jsem se. Všimla jsem si, že všichni nasadili naprosto nevinný výraz, Carlislea a Jaspera velmi zaujal vzorek koberce a Emmettovi se znovu na tváři rozsvítil úsměv.

„Je tady něco, co vy víte a já ne,“ došlo mi to a čekala odpověď.

„Emmo, víš přece, že Alice se chytí všeho jenom, aby mohla něco organizovat,“ usmál se na mě Carlisle. Skoro bych mu to i věřila, ale i tak se mi to zdálo divné.

„Emmo, nebude to nic velkého, jenom sem přijdou vlci a Denalijští taky přijedou, takže to není jenom kvůli tobě,“ přesvědčovala mě Alice. Neznělo to tak věrohodně jako Carlisleova verze. Kdyby nechtěl být doktorem, mohl by pracovat v NATO a urovnávat válečné konflikty.

„Tak dobře, už z vás nebudu víc páčit,“ kapitulovala jsem.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire princess 3. kapitola - Trochu moc zvratů: