Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire princess 2. kapitola - Další rána pod pás od mého otce

24.07.2011 (16:45) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2619×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Tím zavrčením jsem přišla o moment překvapení, ale to se mi nezdálo podstatné. Zalitovala jsem toho až, když bez větší námahy odrazil všechny mé výpady. Byl hodně starý a bezesporu to byl zkušený bojovník, což jsem poznala i podle několika jizev na krku.

Přece jenom jej ale krev vytékající z hrdla té dívky lákala více než mě. Zvláště, když se ta holka začala zmítat v křečích.

V mysli jsem ji prosila, ať nezačne křičet. Bohudíky ne, pouze se svíjela po studené zemi.

Můj soupeř na chvíli zabloudil pohledem k jejímu krku a díval se o vteřinu déle, než měl.

Jedním pohybem jsem mu vyskočila na záda a oddělila hlavu od těla.

Rychle jsem upíra roztrhala a kusy zapálila. Ve světle ohně jsem si všimla náramku, který měl na ruce. Byl z rumunského klanu.

Vyrušilo mě až zakňourání té dívky. Sehnula jsem se k ní a pozorně si ji prohlédla. Proměně už zabránit nešlo, tak jsem jí alespoň zacelila ránu na krku a po hasičském způsobu si ji přehodila přes rameno.

Obezřetně jsem vykoukla z uličky a zjistila, že se nikdo nedívá mým směrem. Rychle jsem skočila do auta a dívku připoutala k sedadlu spolujezdce. Až teď začala vřískat. Rvalo mi to uši a rychle jsem pustila rádio, aby ji nebylo tolik slyšet.

„Prosím tě, přestaň chvíli řvát! Já vím, že to moc bolí, ale neboj, už to nebude dlouho trvat,“ uklidňovala jsem ji a přitom kličkovala mezi auty. Vysloužila jsem si spoustu zatroubení a nadávek.

Jenom tři dny, doplnila jsem se v mysli a neubránila se úšklebku. Asi mě slyšela, protože se mi zdálo, že se přece jenom trochu ztlumila.

Zastavila jsem v podzemní garáži a vyprostila ji z bezpečnostního pásu, který se jí omotal kolem těla jako had. Házela sebou opravdu hrozně, ale naštěstí se přiřítil ten nováček, kterému jsem oznámila, že odjíždím na Havaj, a pomohl mi ji odnést k Felixovi. Ten ji uložil do jednoho z provizorních pokojů.

„Co se ti stalo?“ zeptal se mě a sledoval moji hlavu. Netušila jsem, o čem mluví, a nejistě jsem si sáhla na spánek. Tam mi z jedné drobné ranky vytékalo trochu krve.

„Zničila jsem jednoho starého Rumuna,“ prohlásila jsem hrdě.

„Tak to ti gratuluju, ale musíš to ihned nahlásit.“

„Jo, jenom si ošetřím tu hlavu.“

„Hned! Máme pohotovost a toto je důležité!“ zarazil mě.

„Tak pojď se mnou,“ navrhla jsem.

„Budu hlídat tu novou,“ odmítnul to a já se neochotně loudala směrem k hlavnímu sálu.

Po cestě jsem se podívala do jednoho zrcadla. Kromě rány na spánku mi nic nebylo, možná se mi ale vybarví pár modřin.

Nějakým způsobem jsem se dostala až ke dveřím hlavního sálu. Zaklepala jsem a vstoupila.

Stejný výjev jako včera – na trůnech seděli tři vládci, tentokráte ale místo manželek zaujímali Jane s Alecem a Renatou.

„Přišla jsem nahlásit napadení upírem z rumunského klanu. Kousnul jednu dívku, přinesla jsem ji, probíhá u ní přeměna. Ten Rumun byl zničen,“ ohlásila jsem.

Aro pouze přikývnul a gestem ruky mi povolil odchod. Lehce jsem sklonila hlavu a zmizela do svého pokoje.

V koupelně jsem si ošetřila tržnou ránu na spánku a svlékla si původně černé tričko, teď již s červenými fleky. Místo něj jsem si oblékla modré tílko.

Nalila jsem si do skleničky studenou vodu a pořádně se napila. Hlava se mi trochu motala, tak jsem se posadila na pohovku a zavřela oči.

Ozvalo se zaklepání. Na návštěvu jsem náladu neměla, ale i tak jsem ji pozvala dál.

Do dveří k mému úžasu vešel můj otec.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho a přitiskla si ruku na spánek.

„Proč jsi šla do města sama?“ zeptal se mě nabroušeně.

„Proč bych si s sebou měla brát bojovou jednotku?“ oplatila jsem mu otázku otázkou. Povzdechl si a začal přecházet po pokoji. Viděla jsem ho jako rozmazanou šmouhu.

„Přestaň tady prosím rázovat. Dělají se mi z toho mžitky před očima,“ zarazila jsem ho po chvíli.

Zůstal stát na místě.

„Co bylo to včera? Řekl jsi mi, že to vysvětlíme, a potom to celé řeknu já,“ připomněla jsem mu nabručeně.

„Vadilo ti to moc?“ zeptal se mě pobaveně.

„Jo. Sama o sobě jsem v podstatě řekla, že jsem bastard,“ zavrčela jsem a vstala. Na to slovo jsem byla alergická, protože mě jím častovalo hodně upírů. Spousta z nich se narodila v době, kdy něco jako nemanželské dítě bylo tabu. Z lékárničky jsem si vytáhla Panadol a spolkla ho. Zapila jsem ho vodou a posadila se zpět.

„Ale zvládla jsi to dobře,“ ušklíbl se.

„Co na to vlastně říkali Aro s Marcusem?“ změnila jsem téma, než by mě stihnul znovu vytočit.

„Aro mi udělal dlouhou přednášku o tom, co se bude dít dále a Marcus se zdá spokojený,“ odpověděl mi zamyšleně.

„A co bude dál?“ zeptala jsem se ho.

„Co nejdříve se to dozví veřejnost a budeš něco jako můj zástupce. Budeš chodit na porady, řešit politické otázky,“ vysvětlil mi.

„Co tě to napadlo? Na něco takového v životě nepřistoupím!“ zavrčela jsem a snažila se ztišit, abych na něj přímo nekřičela.

„Vadí ti na tom něco?“ zeptal se mě nevinně a posadil se do křesla.

„Všechno! Teda, nechci tajit to, že jsem tvoje,“ polkla jsem, „dcera, ale politiku řešit nehodlám!“ zasyčela jsem naštvaně.

„To si protiřečí. Pokud se to má veřejnost dozvědět, a taky se to dozví, bude z tebe v podstatě něco jako princezna a takové řeči budeš muset řešit,“ zavrčel na mě jako na zlobivé děcko.

„Já nechci na svém životě nic měnit. Chci být pořád ten samý člověk. Chci normálně trénovat nováčky, blbnout s Felixem a Heidi a jestli se kvůli toho mám vzdát titulu a bůhví, čeho ještě, tak prosím!“ zakončila jsem debatu a neústupně zkřížila ruce na prsou.

„Jenom jeden detail – ty nejsi člověk,“ rýpnul si do mě. Pomyslný pohár mé trpělivosti přetekl, ba přímo explodoval a všechen ten vztek, jenž se v něm nahromadil, se rozletěl na všechny strany. Od Caia to byla stejná pitomost, jako mávat býkovi před očima rudým šátkem.

„Nejsem, ale chci jím být. Na tom nic špatného není. Nechci, aby se ze mě stala podobná škodolibá, znuděná, otravná, jízlivá a krutá zrůda jako z tebe!“ zařvala jsem na něho.

Přešla jsem ke dveřím a otevřela je.

„Prosím, pane,“ zavrčela jsem. Všechny ty pocity ze včerejška tady opět byly a lomcovaly se mnou ode zdi ke zdi.

Překvapeně se na mě podíval. „Chováš se stejně jako Anna,“ oznámil mi a vzbudil ve mně touhu ho popadnout za vlasy a vyvléct z mého pokoje.

„Zrovna ty mi referuj o mojí matce! Nic pro tebe neznamenala. Opustil jsi ji a odsoudil k jisté smrti. Až doteď jsem se nenáviděla za to, že jsem zabila jedinou osobu, která mě milovala. Myslela jsem, že za to můžu já, ale teď mi došlo, že ne. Ty jsi ji zabil,“ vybuchla jsem a než stačil říct třeba jenom jedinou hlásku, už jsem jako o život utíkala pryč.

Vyběhla jsem do zahrad a vyšplhala se na jeden starý a rozložitý strom v opuštěné zadní části zahrady.

Vylezla jsem co nejvýš, aby mě kryly listnaté větve a nebylo mě zespodu vidět. Podobných skrýší jsem ve Volteře měla několik. Jako mladší jsem byla nadšenou stavitelkou různých bunkrů, do kterých jsme potom utíkala v těžkých chvílích.

Na jedné silné větvi jsem si přitáhla kolena pod bradu a zuřivě jsem oddechovala. Bylo toho na mě moc.

Řekla jsem hodně slov a vět, které jsem chtěla vzít zpátky, ale vztek na mého otce mi v tom bránil.

Najednou se vedle mě ozvalo zašustění listů. Rychle jsem se otočila.

„Demetri, co tady vyvádíš?“ vydechla jsem.

„Hledal jsem tě,“ vysvětlil mi a přisedl si ke mně. Trochu jsem se od něj odsunula, ale on byl očividně spokojený s tím, že sedím na stejné větvi jako on.

„Nechceš mi něco říct?“ zeptal se mě opatrně. Jenom jsem si skousla ret, ale poté jsem zavrtěla hlavou.

„Znám tě dobře a vidím, že jsi úplně vytočená.“

„Netvrdím, že nejsem.“ Chvíli jsme oba mlčeli a poté jsem začala šplhat dolů. Demetri stál nohama na pevné zemi dřív než já.

„Díky, že ses stavil, ale teď chci být sama.“ Pouze přikývl a já se rozběhla směrem k tělocvičně. Felix tam opravdu byl a něco kutil v rohu. Demetrimu jsem se nesvěřila, ale svému staršímu bratrovi se svěřit můžu.

„Felixi, víš, jak jsi říkal, že kdybych si potřebovala popovídat, že se mám stavit?“ zeptala jsem se ho nejistě.

„Co tě trápí?“ zeptal se mě starostlivě. Přešla jsem k němu a sedla si na hromadu žíněnek. Používaly se při osobních soubojích, aby se ušetřily parkety.

Posadil se vedle mě a já začala mluvit. Řekla jsem mu všechno o mém otci, o naší hádce i o plánech do budoucna. Felix mě pozorně poslouchal a neskákal mi do řeči, jak by to určitě dělal Demetri nebo kdokoli jiný v tomto hradu.

„Pochop, že já to nechci,“ zaúpěla jsem nakonec a rozbrečela se. Jako správný bratr mě objal a začal utěšovat.

„Měla jsi mi to říct dřív,“ pokáral mě.

„Já vím, ale nevěděla jsem, co na to řekneš. Nechtěla jsem ztratit svého staršího bráchu,“ zašeptala jsem a vysmrkala se. Rukávem jsem si otřela slzy a začala zhluboka dýchat, abych se uklidnila.

„Ale jsem rád, že jsi mi to řekla. Chápu, proč jej viníš za smrt tvojí matky. Caius je možná bezcitný a to, že by se zapletl s lidskou dívkou, by se mi zdálo dost pravděpodobné, ale ještě ani nestihl vstřebat, že má dceru a ty ho seřveš a dáš mu na vinu smrt tvojí mámy.“

„Řekla jsem hodně věcí, co jsem říct nechtěla. Myslela jsem, že tohle je nový začátek. Doufala jsem, že má i nějakou světlejší stránku, ale ta je očividně někde uvnitř něj. Vůbec se mě včera nezastal a shodil mě do jámy lvové,“ stěžovala jsem si.

„Co měl dělat? Manželka je na něj naštvaná, dneska ráno na něho řvala tak, že to slyšela celá Volterra. Má kvůli toho víc problémů než ty,“zastal se Caia Felix.

„Děsím se toho, co na to řeknou lidi. Nebudou už mě brát stejně. Pochop, já se o nic z tohohle neprosila. Přišla jsem sem, protože jsem chtěla poznat svého otce. Muže, kvůli kterému moje máma umřela. Nechci žádný titul ani nic speciálního. Chci jenom žít jako předtím. Prostě být ta stará Emma, která žije bojem a má spoustu kamarádů. Nechci být princezna,“ zabrblala jsem. Když mi Felix neodpovídal, zvedla jsem hlavu a zjistila, že nejsme sami.

Podívala jsem se stejným směrem jako Felix. Byla jsem naštvaná, protože nemůžu mít ani chvíli pokoj, ale jakmile jsem uviděla osobu stojící ve dveřích, po tváři se mi rozlil úsměv.

„Monico!“ vyjekla jsem a během vteřiny vstala a skočila jí kolem krku.

„Emmo, jsem tak ráda, že tě vidím. Oni tě tady nekrmí? Jsi nějaká pohublá,“ začala se mě ihned vyptávat a pevně mě objímala a hladila po zádech.

Vypadala pořád stejně, i když u upíra to není nic neobvyklého. Dlouhé vlnité zrzavé vlasy měla zapletené ve složitém drdolu, ale i tak jí do obličeje padalo několik neposlušných pramínků, které si zastrkovala za ucho. Jako každý upír byla dost bledá, ale měla jemnější rysy, podobně jako Esmé. Temně rudýma očima si mě měřila a plné rty měla roztažené do milého úsměvu. Byla přeměněna ve dvaceti pěti, ale vypadala asi tak na dvacet. Musím přiznat, že se tak i chovala. Když chtěla, dokázala být elegantní a tajemná, ale jinak to byla neuvěřitelně milá a laskavá holka do nepohody.

Měla na sobě temně zelené tílko a obyčejné džíny. Klasické oblečení nomádů. Přes jedno rameno měla přehozený malý batoh, který mohl vážit maximálně dvě kila, alespoň to tak vypadalo.

„Klid, mám se skvěle a tohle je můj nejlepší kamarád a starší bratr v jedné osobě – Felix,“ představila jsem je.

„Felixi, toto je Monika, moje adoptivní máma, která se mě ujala, když mě s Markem našli těsně po porodu.“

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire princess 2. kapitola - Další rána pod pás od mého otce: