Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire princess 11. kapitola - Po bitvě

30.12.2011 (22:00) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1984×

„Pst, ještě ji probudíte,“ zasyčel někde blízko mě povědomý hlas. Chris, došlo mi a spokojeně jsem vydechla do polštáře. Nedokázala jsem se přimět, abych otevřela oči a vstala, nacházela jsem se v příjemném stavu mezi vědomím a sněním, kdy mě nic netrápilo, pouze jsem si užívala ten skvělý pocit, že se můžu libovolně dlouho válet v měkké posteli. Vnímala jsem květinovou vůni čerstvě vypraných polštářů, povlečení a tenké deky, kterou jsem měla přitaženou až ke krku.

„Raději buď zticha ty a okamžitě si od ní sedni dál,“ dostalo se mu polohlasné odpovědi. Ten hlas mi byl povědomý… Táta. Zarazila jsem se při tom slově, které mi vytanulo na mysl. Kdy povýšil z Caia na tátu? Na mysl mi vytanulo několik zmatených vzpomínek a já si konečně začínala uvědomovat, co se děje.

Ucítila jsem na tváři chladný dotek lehký jako pírko. Bylo to příjemné, nechala jsem dlouhé ledové prsty, ať mě dál hladí po tváři a odhrnují mi vlasy z čela.

„Má horečku, musím u ní být,“ namítl tiše Chris.

Tátovi se to očividně příliš nezamlouvalo, z jeho hlasu byl zřetelně slyšet nesouhlas. „Snad ne tak blízko.“

„Je to účinnější než studený obklad, klidně se na to zeptejte Carlislea. Věřte tomu nebo ne, ale nejsem ten typ, který využije každé situace, aby z toho vytřískal co nejvíce. Mám o ni starost stejně jako vy,“ odtušil chladně Chris.

Teď už jsem se přinutila pootevřít oči. První, na co mi padl pohled, byl Christian sedící opřený o čelo postele po mojí pravici. Já jsem ležela na boku, čelem natočená k němu, a ve spánku jsem se k němu tiskla. Naprosto nenuceně mi rukou přejížděl po čele a lícních kostech.

U dveří stál táta – Caius - a měřil si Christiana podezíravým pohledem.

„Nechte toho,“ zaúpěla jsem a nadzvedla se na loktech. Byla jsem podivuhodně slabá, nevydržela jsem tak dlouho a zase klesla do postele.

„Nevysiluj se,“ napomenul mě něžně Christian a pohladil mě opět po tváři, tentokrát to ale nebylo kvůli horečce.

„Vidím, že jsem tady navíc, už jdu,“ ozvalo se ode dveří podrážděně.

„Ne, nechoď, prosím,“ zarazila jsem jej prudce a opět se pokusila posadit. Chris mě v podstatě zvedl a opatrně mě opřel o dřevěné čelo postele.

Caisu se ve dveřích zastavil a jedno jeho světlé obočí téměř zmizelo v platinově blond vlasech. Očividně čekal, co ze mě vypadne. Ani já sama jsem nevěděla, co přesně chci říct, ale cítila jsem potřebu omluvit se mu za všechny ty hádky, svou věčnou nespolupráci a obviňování z mé strany.

„Já… Chtěla jsem se ti omluvit za to, co jsem řekla, i za to, jak jsem se chovala. I když mě strašně štveš, rozhodně nejsi špatný rodič,“ vychrlila jsem ze sebe poté a modlila se, ať se mnou má alespoň tolik soucitu a nenutí mě to opakovat. „Ráda bych začala od začátku, protože tam někde se to celé pokazilo,“ dodala jsem poté sotva slyšitelně.

Několik vteřin v místnosti panovalo přímo děsivé ticho. Dívali jsme se jeden na druhého, jako bychom se viděli poprvé v životě a čekali. Chris se do debaty nevměšoval a až příliš zaujatě si prohlížel osvětlení místnosti.

Táta (Caius!) se na mě stále díval s výrazem hráč pokeru, nedal na sobě znát vůbec žádnou emoci, zatímco já se rozpačitě kousala do rtu a nepřítomně tahala za cíp sytě zlaté deky, kterou jsem byla přikrytá.

„Musím přiznat, že na tom, co se stalo, mám nejspíše i já svou část viny. Nejsem si ale jistý, jestli je rozumné se na to snažit zapomenout a začít znovu.“

„O zapomínání nemůže být ani řeč. Události posledních dní nezapomenu, ani kdybych chtěla. Myslela jsem tím spíše, že bychom se mohli pokusit přestat chovat jako dva lidé, kteří nejsou nadšení z toho, že jsou příbuzní a musejí to dávat hodně okatě najevo.“

„V tom případě souhlasím,“ konstatoval a na rtech se mu objevilo něco připomínajícího úsměv. „Každopádně teď ale musím opravdu jít za Arem. A tebe varuju – jsem jenom o patro níž, a pokud cokoli zaslechnu, prohodím tě oknem,“ varoval Chrise, elegantně se otočil, uhlově černý plášť za ním zavířil, a odešel.

S Chrisem jsme na sebe pohlédli a vzápětí potichu vybuchli smíchy. Nechala jsem se unést tím krásným zvukem, upřímným lidským smíchem a povedlo se mi oprostit se od starostí, které mě až doteď trápily.

„Jak se cítíš?“ zeptal se mě, sotva jsme se utišili.

„Vcelku dobře. Co se dělo? Padl někdo? Slyšela jsem Jane, její dar asi nepůsobil…“ Do hlasu se mi vkrádala panika, nejspíše právě proto mi Chris položil na rty prst a naznačil mi tím, že se vše dozvím.

„Rumuni se opět přecenili, jako již tolikráte v historii. Jeden z nich měl štít, dokázal zcela zablokovat veškeré dary, psychické a i fyzické. Mysleli si, že když mají jej, znamená to automaticky výhru. Jak jsem už říkal, podcenili náš výcvik a ošklivě se jim to vymstilo,“ vyprávěl mi polohlasně.

„Vyhýbáš se odpovědi. Vyhráli jsme, ale za jakou cenu? Kdo z našich padl?“

„Tři gardisté, mezi nimi Afton,“ odpověděl poté trochu vyhýbavě.

„Bože,“ zašeptala jsem zlomeně a pravou rukou si vjela do vlasů. Na vteřinu jsem měla strašnou chuť sevřít ji v pěst a trhnout, ale poté jsem si to rozmyslela a nechala ji zase klesnout do klína.

Chudák Chelsea. Určitě mě za to musí nenávidět, musí tolik trpět. Vybavila jsem si chvíle, kdy jsem se já strachovala o své nejbližší a nevěděla, jestli jsou vůbec naživu a jestli je ještě uvidím. V koutcích očí se mi zase začaly sbírat slzy.

„Měla bys spát, nejsi na tom nejlíp,“ připomněl mi tiše Christian. Jeho tichý a něžný hlas mě uklidňoval, pomohl mi zaplašit slzy, ale pocitu viny mě zbavit nedokázal.

„Já nechci spát,“ namítla jsem slabě, ale nedokázala jsem tomu uvěřit ani já sama, natož Chris, který mě znal lépe než kdokoli jiný.

„Zasloužíš si spánek, bylo toho na tebe moc,“ domlouval mi jako malému dítěti, které nechce jít do postele, ale raději by si ještě hrálo.

Děsila jsem se toho, že když zavřu oči, ocitnu se opět v rumunském sídle, spoutaná a úplně bezmocná. A moji přátelé a příbuzní budou opět bojovat, aby mě zachránili. Bylo to směšné, ale bála jsem se usnout, nechtěla jsem znovu prožívat nejhorší okamžiky svého života, sžírat se tím nekonečným strachem, bezmocí a pocitem viny.

„Je ti dobře? Nechceš se napít nebo najíst?“ vyptával se mě Chris, který se zjevně domníval, že většina mých problému souvisí s mým bídným fyzickým stavem. Až teď jsem si všimla, že kůži na zápěstích mi zdobí temně rudé čáry, které jsem si zjevně způsobila při svém marném boji s řetězy.

„Sklenka vody by se mi mohla hodit,“ připustila jsem poté a sledovala jej, jak okamžitě vyskakuje na nohy a upíří rychlostí mizí. Na chvilku jsem si myslela, že když budu alespoň chviličku o samotě, pomůže mi to, ale naopak mi bylo ještě hůř, když tady Chris nebyl. Jako by s ním odešlo z místnosti i všechno teplo a světlo, veškeré hřejivé pocity, které jsem cítila v jeho přítomnosti.

Bohudík netrvalo ani půl minutu, než přes celý hrad přeletěl do kuchyně, našel vhodnou sklenku, naplnil ji krásně studenou vodou a vrátil se ke mně. Proti své vůli jsem se rozesmála, když mi ve dveřích vysekl hlubokou poklonu.

Sklenici jsem přiblížila ke rtům, ale nestihla jsem se napít, protož nás vyrušilo netrpělivé zaklepání na dveře. Dotyčný nečekal na pozvání, do pokoje vletěl Emmett s taktem jemu vlastním a během okamžiku jsem se ocitla v jeho kosti drtícím objetí, nohy mi klinkaly několik centimetrů nad podlahou a voda ze sklenice vystříkla přímo mně do obličeje.

„Emmette-okamžitě-mě-pusť,“ lapala jsem po dechu. Okamžitě své sevření uvolnil a já se zřítila zpět do postele, až matrace zaprotestovala.

„Ty jsi blázen!“ zlobila jsem se nepříliš věrohodně. Možná by mi to i uvěřil, kdybych se nesmála.

„Děkuju ti.“

„Jakže?“ podivila jsem se.

„To bylo úžasné! Sejmul jsem jich nejméně pět!“ radoval se jako malé dítě a potěšeně si protáhl svalnaté paže.

„Ty jsi blázen,“ zopakovala jsem a rázně zavrtěla hlavou. „Tři lidé umřeli, Emmette Cullene!“

Zvážněl, což bylo něco, co jsem u něj ještě neviděla. „Minulost se vrátit nedá,“ konstatoval poté.

„Mně jde o to, že umřeli kvůli mně. Tři životy za jeden, to není moc fér.“

„Podívej se, věděli, do čeho jdou. Kdyby nechtěli bojovat, zůstanou u vládců jako jejich ochranka. Nejspíše jsi jim za to stála, chtěli ti pomoct,“ zasáhl do toho Chris.

„V sebeobviňování jsi ještě horší než Bella. Nechceš ještě, abych ti vynadal za to, že tě unesli?“ zeptal se mě pobaveně Emmett. Jenom jsem se na něj zamračila a přitáhla si deku blíže k tělu.

„No nic, stavím se později i se zbytkem rodiny. Vlastně jsem tady potají – Carlisle tvrdil, že ti máme dopřát klid, ale znáš ty doktorské kecy.“ Mávl rukou a protočil oči v sloup.

„Ale asi už půjdu, raději vás dva nebudu rušit.“ Pohled mu střelil od Chrise ke mně, spiklenecky na nás mrkl a zmizel dřív, než jsem stihla zrudnout.

„Cullenovi jsou opravdu moc milí,“ pousmál se Chris.

„Mluvil jsi s nimi?“

„Jenom zběžně. Měl jsem důležitější věci na práci.“

„Jaké třeba?“ zajímala jsem se.

„Musel jsem se krotit, abych nejel do Rumunska na vlastní pěst. Ani netušíš, jak dlouho jim trvalo, než se usnesli na tom, že tě opravdu unesli. Nejspíše je někde ve městě, popřípadě na hradě,“ pitvořil se a já si dokázala představit Felixe, jak mu to říká a neurčitě přitom krčí rameny.

„Bylo to šílené, netušil jsem, kde jsi, jestli jsi v pořádku. Musel jsem spoléhat na Demetriho a na to, že nás k tobě dovede.“ Jméno mého bývalého přítele z jeho vyprávění vyznělo jako zasyčení.

„Byla jsem v pořádku, ale nevěděla jsem, jestli vy ano. Strašně jsem se bála, že vám ublíží,“ přiznala jsem se šeptem. Sotva v mém hlase zaslechl ten bolestný podtón, už seděl vedle mě na posteli a pevně mě objímal.

„Teď už je všechno v pořádku. Alespoň relativním,“ opravil se, když jsem se začala nadechovat k protestu. Smrt tří lidí mi v pořádku nepřipadala ani náhodou.

Nevím, co to do mě tak najednou vjelo, ale natáhla jsem se k němu a políbila ho. Dokonale jsem ho zaskočila, ale během vteřiny mi jeho ledové a dokonale hladké rty začaly polibky opětovat.

„Už jsem se ti zmínil, že tě miluju?“ zeptal se mě, když jsme se od sebe na vteřinku odtáhli, abych se mohla nadechnout.

„Mám dojem, že ano, ale klidně to zopakuj.“

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire princess 11. kapitola - Po bitvě: