Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire poison - Prolog a 1. kapitola

03.01.2011 (20:00) • Avalone • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1642×

Prolog

Brazílie, Amazonie, kdesi v pralese

„Mary, utíkej!” křičel na mě Joseph.
Neměla jsem v úmyslu zůstat, ale jeho výkřik do tmy byl osvobozující. Dala jsem se do běhu a neohlížela, jen občasné hvízdání kulek kolem uší dokazovalo, že nedělám jogging v pralese, ale plním jeden z mnoha úkolů. Snažila jsem se nemyslet na to, co se mohlo stát s mým partnerem, a soustředila se na běh. Díky té speciální injekci jsem se ještě nezadýchala a běžela jsem velkou rychlostí lesním porostem, skoro jako bych se nedotýkala země. 
Pak mi to došlo. Tohle je zkouška! Musím se vrátit! 
Otočila jsem se a utíkala zpět. Proplétala jsem se liánami a zaměřila se na zvuky a pachy, které by prozrazovaly něčí přítomnost. Ucítila jsem krev. Ten pach bych poznala kdekoliv a zvláště teď se to zdvojnásobilo. Šla jsem dál po stopě a objevila jsem jeskyni, z níž se ozývaly steny bolesti.
„Našla jsem je!” blesklo mi hlavou...


1. kapitola

USA, Washington, Forks

„Tak, a jsem tady,” oddechla jsem si. 
Donesla jsem poslední zavazadlo z auta a rozhlédla se po místnosti, ve které jsem stála. Pročísla jsem si blonďaté, už tak rozcuchané krátké vlasy a zadívala se do zrcadla naproti dveřím. To, co jsem uviděla, mě upoutalo. Strhaný obličej, zelené oči, medové vlasy, tmavé kruhy pod očima.
„Je na čase navštívit Seattle.” 
Odteď budu bydlet v malém domku na okraji Forks, města, kde slunce nezasvítí. Vzala jsem kufr jen s těmi nejpotřebnějšími věcmi a odtáhla ho do prvního patra, rozrazila jsem dveře do malé ložnice a hodila ho na postel. Sama jsem došla k oknu a pohlédla na strom, který mi blokoval výhled na silnici, byl tak krásný, plný života, na rozdíl ode mě.
Dovolila jsem si jednu sentimentální myšlenku a jediná slza po roce vykonala pouť po tváři.
„Tak a dost!” okřikla jsem sama sebe.

Můj nový domov. Ach.

„Catherine? Už ses usadila?” ozvalo se z mobilu, jakmile jsem ho zvedla a zmáčkla správný bod na obrazovce.
„Jsem na místě.”
„Fajn, zabydli se. Přesně zítra v 10:00 místního času budeš sedět v mé kanceláři. Dvacáté patro... Domluvíme podrobnosti a navštívíme laboratoř.”
„Jasně. Budu tam.”
„Spoléhám na tebe.”

Tak, a rozkazy byly vydány. Odhodila jsem mobil kamsi na postel a sešla zpět do přízemí pro nějaké občerstvení. Tašky s potravinami jsem odnesla do kuchyňky a rozmístila je tak, abych je v budoucnu našla. Vytáhla jsem rohlík a usadila se na jídelní židličku. Vlastně bych tomu mohla říkat jídelní, kuchyňská, ale i obýváací židle. Tak malé to tu je.
Obývák zabírá sotva dva metry čtvereční, což je celkem dost, když vezmu v potaz můj pobyt v lodním kontejneru. Sakra, tam bylo málo místa. 
Jediným pohledem jsem přejela celé přízemí, až na malou chodbu, kde jsou schody do prvního patra a dveře vedoucí k příjezdové cestě. Nahoře taky nic moc. Dvě ložnice, koupelna a toaleta, ale vzhledem k tomu, že tady budu žít sama, celkem slušné.
Zapřemýšlela jsem nad svým životem a musela jsem se usmát nad vzpomínkami týkající se mého prvního speciálního úkolu. Jo, to byly časy.
Vstala jsem a pustila televizi. Zrovna běžely zprávy.
„... měl na sobě červenou mikinu a tmavé džíny. Naposledy byl viděn včera ve večerních hodinách v místním bistru...” hlásala moderátorka. Mluvila o nějakém chlapíkovi, který se tady ztratil. No, tady ve Forks je možný zcela všechno. Znechuceně jsem televizi vypnula, a už podruhé za tento den šplhala do schodů. Unavená jsem z postele shodila kufr, mobil přesunula na nábytek podobný nočnímu stolku a natáhla se na tvrdé lůžko.
Asi jsem usnula, protože jsem oči otevřela až za ranního světla, celá rozlámaná jsem se zvedla, a šla protáhnout svaly k oknu.
„Sakra!” zaklela jsem při spatření času. Teď bych měla být už čtvrt hodiny na cestě. Bylo přesně 7:00. Cesta bude trvat 3 hodiny a 15 minut. No, budiž.
Rychle jsem popadla mobil, dole bundu a klíče od auta, zamkla jsem za sebou dům a utíkala k autu.
Na dálnici jsem trhala rekordy. Poslouchala hudbu a trhala rekordy.
Dorazila jsem včas. Během pěti minut jsem se dostala do moderní, ale v Seattlu zcela běžné kancelářské budovy. Výtahem jsem se dostala do určeného patra, dveře cinkly a s hučením se otevřely. Za nimi na mě čekala recepce.

„Přejete si, slečno?” zeptala se mě mladá recepční.
„Ano, jmenuji se Masenová, mám schůzku s panem Davisem.”
„Hm, ano, mám vás tady. Ohlásím vás,” řekla a usmála se na mě, „pane Davisi, je tady slečna Masenová,” zamumlala do telefonu. 
„Můžete jít dovnitř.”
„Děkuji,” řekla jsem a pokývala na ni hlavou.

„Slečno Masenová...” zahlaholil Charles, než se dovřely dveře.
„Ahoj, Charlie, nač ty formality?”
„Nedostatečná kvalifikace personálu.” Pokynul rukou k bočním křídlovým dveřím, otevřel je a vešel.
„Speciální zvukotěsná kabina.”
„Vynalézavé,” zašeptala jsem údivem.
„To ano.”
„Tak jak jsme na tom?” zeptala jsem se.

Ze stropu sjela obrovská obrazovka a začaly na ni svítat mapy, dokumenty a fotky.
„Tohle je tvůj dům, ten jsi měla šanci poznat. Tvé jméno je Catherine Elizabeth Masenová. Je ti sedmnáct let, tví rodiče zemřeli při pádu letadla. Příbuzní, až na sestřenici, se kterou si denně voláš, nejsou žádní. Vzhled dokončen. Dříve jsi žila v hlavním městě, ale po smrti rodičů jsi zakotvila tady, státem jsi určena za plnoletou bez opatrovníka. Veškeré doklady totožnosti jsi dostala. Tohle je střední, na kterou nastoupíš, jsi očekávána.”
„A můj objekt zájmu?” přerušila jsem ho.
„Donald Smith. 40 let, ženatý, dvě děti, překupník zbraní, nebrání se drogám, ani vraždám. Eleanor Smithová, 35 let, manželka úspěšného muže, chování přizpůsobeno nákladnému životnímu stylu. Jeho syn má s tebou společné hodiny. Jason Smith, 17 let, syn bohatého tatíka, umí toho využívat. Jeho dcera Jennifer Smithová, 15 let, knihomol, taky navštěvuje střední. Blíž se k nim můžeš dostat přes syna nebo dceru. Je jedno jak, ale nesmí zjistit, kdo jsi a co máš za lubem. Ten kluk je sukničkář, takže je velká šance u něj, ale nikdy nevíš,” konec zašeptal, ale pokračoval dál, „ta holka je opakem svého bratra, vysoké IQ, nízké sebevědomí, však to znáš.”
„Jasně.”
„Tvým úkolem je nalezení pádných důkazů. To, co zatím máme, nestačí ani na zatčení za špatné parkování. Ten chlap si dává pozor, ale na rodinu a přátele nedá dopustit, dostaň se do toho okruhu a máš po starostech. Fotky nestačí. Nejlepší by byl záznam jeho osobního přiznání, ale to asi nezvládneš, takže chceme ty fotky, videa, inkriminující dokumenty, všechno, co seženeš. Jakmile bude nějaká jednorázová akce, bude u toho můj tým. Jasné?”
„Jasné, šéfe.”
„Veškeré materiály, jako jsou mapy, plánky, popisy a podobné, dostaneš na speciálně zašifrovaném USB disku.”
„Díky.”

„Je čas navštívit laboratoř,” zahlaholil téměř radostně.
„Super.”
Opustili jsme temnou místnost s obrazovkou a zamířili k soukromému výtahu. Zmáčkl číslo do podzemí a celou cestu si pískal nějakou odrhovačku.
„Jsme tady.”
„Vítej, Bello!” zahlaholil Carter na pozdrav.
„Cartere! Teď je to Catherine Masenová, vzpamatuj se!” křikl Charles.
„Oh, jasně, promiň.”
„Pokud mi půjde o život, můžeš za to ty.” Zašklebila jsem se na něj.

Do haly za námi přišel i pan profesor Lewis.
„Catherine.” Mrkl na mě. „Rád vás vidím živou.”
„Taky vás ráda vidím.”
„No, nezdržujme to,” řekl stručně a vedl mě do své laboratoře.
„Takže... o koho se jedná tentokrát?”
„Všechny materiály samozřejmě dostaneš, ale teď, pro základ děje. Je to rodina. Žijí za městem. Je jich sedm.”
„Tolik?” vyjekla jsem vyděšeně.
„Ano, jsou vegetariáni.”

Tímto je cesta mé nové povídky zahájena. Jestliže jste došli až sem, díky za přečtení.

Autor: Avalone (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire poison - Prolog a 1. kapitola: