Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Válka je tu! 3. kapitola

03.11.2010 (11:15) • Bellaaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1416×

Následující čtyři dny jsme se seznamovaly s Denalijskými. Připadali mi čím dál víc v pohodě, ale zdání může klamat, a tak jsem si pořád dávala pozor. Alice se s nimi naprosto skamarádila a byla z nich u vytržení. Ještě nikdy jsem ji neviděla tak šťastnou. Asi mi nedošlo, jak se změnila. Už to nebyla ta malá holka, kterou jsem musela o všem poučovat. Úplně si zamilovala Eleazara, jeho ženu Carmen a především Irinu. Nechápu, co na ní vidí. Z těch všech mi ona připadala nejméně sympatická. Tedy ještě Tanya, ta mi taky pořádně lezla na nervy. Pořád mlela něco o tom, že se strašně těší, až přijede Edward. Podle toho, jak o něm mluvila, do sebe musí být asi hodně zamilovaní. O tom Edwardovi sice nic nevím, ale jestli je stejný jako Irina, tak s ním asi budu mít velké problémy.

Já jsem si nejvíc rozuměla s Kate. Zdála se mi ze všech nejsympatičtější. Byla ke mně od začátku milá a vůbec se ke mně nechovala povýšeně jako Tanya a někdy i Irina, která byla s Tanyou jedna ruka. Mohla jsem si s ní povídat o čemkoliv. Stávala se mojí dobrou kamarádkou. Jen mě mrzelo, že odtud budeme muset co nejdříve odejít, abychom je neohrozily. Bude jenom na nich, jestli se k nám připojí, až uslyší, co máme v plánu.

Taky jsem se čím dál častěji pokládala otázku, jestli nám Cullenovi pomůžou. Moc jsem o nich neslyšela, ale Eleazar mi říkal, že jsou prý velice důvěryhodní a že nám jistě pomohou, jak budou moct. Já jsem si tím ale tak jistá nebyla. Ubýval nám čas a Eleazar nám to vůbec svým telefonátem s Carlislem neusnadnil. Říkala jsem mu, ať mu řekne pravdu, ale on pořád tvrdil, že to není bezpečné. Vím, že není, ale tohle nám věci neusnadní, když mají Cullenovi přijet až za čtyři dny. Tedy přesněji dnes večer. Uběhlo to docela rychle. A když Carlisle zavolal Eleazarovi, aby mu sdělil, že večer přijedou, byla jsem štěstím bez sebe.

„Halo?“ zvedl to Eleazar a na tváři se mu objevil úsměv, jakmile poznal Carlisleův hlas.

„Jen jsem ti chtěl říct, že Emmett s Rosalií přijeli včera odpoledne. Všechno jsem jim řekl a oni souhlasili. Musím ale uznat, že mám jisté pochybnosti. Jsou u vás ještě Alex a Jack?“

„Ano. Každým dnem jsou více a více nedočkaví. Jsou to opravdu příjemní společníci. Uvidíš, že se vyplatí sem přijet."

„O tom chci s tebou mluvit. Přijeli bychom dnes večer, jestli to tedy nevadí."

„Vůbec ne. Budeme čekat.“

„To je dobře. Rosalie už nám koupila letenky a sbalila. Vždyť ji znáš. Říkal jsem Emmettovi, ať ji trochu krotí, ale on nad ní nemá žádnou moc.“

„Tak to tě lituji, příteli.“

„Už musím končit, za chvíli vyrážíme. Ahoj."

„Měj se.“ Eleazar zavěsil a usmál se na mě.

„Tak co tomu říkáš?“

„Co bych měla říct? Už bylo taky načase. Mohl jsi jim říct pravdu. Vím, že jsem předtím říkala, ať jim přes telefon nic neříkáš, ale teď je to jiné. Netušila jsem, že čas bude tak rychle plynout. Lucas se může každou chvíli objevit u těchhle dveří a potom bychom byli ztracení. Uvědomuješ si, v jakém jsme riziku?“

„Samozřejmě, že ano. A moc se omlouvám, Bello, jestli jsem to nedával dostatečně najevo. Věř mi, že vám chci pomoct. Všichni jsme si vás dvě zamilovali a nepřežili bychom, kdyby se vám něco stalo. To už bys mohla vědět. Proč nemůžeš být v klidu stejně jako Alice?“

„Ona nechápe celý rozsah situace. Neví všechno, co vím já, jinak by začala vyvádět. Je ještě moc mladá a nechci ji vystavovat nebezpečí.“

„Myslím, že se v ní pleteš. Ona je mnohem víc dospělá, než si myslíš.“

„Asi ano. Víš co, jdu jí říct, že přijedou večer. Určitě z toho bude mít radost.“ Napnula jsem uši a slyšela hluk, který vycházel z obýváku. Taky jsem slyšela tichý smích, který jistě patřil Alice. Prošla jsem tedy chodbou do obýváku a tam spatřila Alice, jak sedí s Irinou, Kate a Carmen na pohovce a něčemu se hlasitě směje.

„Ano, měla jsi ho vidět. Vždycky mu říkám, ať to nedělá, ale on se nikdy nepoučí. A to jsem ti ještě neřekla o všem,“ vyprávěla Irina a smála se na Alice, která se nemohla přestat smát.

To snad ani není možné. Strašně jí přirostli k srdci. Ona ale byla vždycky taková. Hledá na všech jen to nejlepší a vůbec se nebojí zrady z jejich strany. Ale nemůžu jí nic vyčítat. Je ještě malá, ať si užije, dokud může. Později stejně musíme odejít. A to bez nich.

„Ehm, přišla jsem vám něco říct.“ Všechny se obrátily s tázavým pohledem ke mně a já tak přiměla Alice, aby se přestala smát.

„Právě volal Carlisle a říkal, že přijedou dnes večer. Takže bychom měli být připraveni. Alice, můžu s tebou na chvíli mluvit?“

„Jistě.“ Vstala a šla se mnou do našeho pokoje, který  nám dvěma Eleazar a Carmen připravili hned po našem příjezdu.

Sedla jsem si na svojí postel a pokynula jí, aby si sedla vedle mě. Nechci ji ranit, ale musím jí to říct. Musí na to být připravená.

„Alice, taky se mi to nelíbí, ale do konce týdne odtud budeme muset odejít. Víš, že Lucas nás nenechá na pokoji a kdybychom se pořád schovávaly na jednom místě, mohl by nás lehce najít. Takhle to pro nás všechny bude nejlepší. Takže až večer Cullenovi přijedou, musíš vědět, že potom odejdeme. Samozřejmě, že předtím ještě vymyslíme nějaký plán, jak postupovat, ale to nám moc dlouho trvat nebude. Tak ti tímhle rozhovorem chci jenom říct, ať jsi opatrná a neupínáš se ke všem tady.

Vidím na tobě, jak moc jsi šťastná. Ale až tohle všechno překonáme, zase budeme šťastné. Ale ještě nemůžeme, to přece víš, ne?“ Jak jsem postupně mluvila, viděla jsem, jak její tvář pomalu bledne. V očích se jí začaly tvořit slzy. To bylo přesně to, čemu jsem chtěla zabránit.

Dala jsem jí ruku kolem ramen a tiše ji utěšovala. Ale ona začala vzlykat a vypadalo to, že jsem ji tímhle moc ublížila. Možná jsem jí to neměla říkat. Takhle je to pro ni snad lepší. Nebude tolik trpět, až odejdeme.

„Neplakej, tohle jsem nechtěla, sestřičko. Ty víš, že je to nutné. Ale musí to tak být. I mně se tady moc líbí. Je to zase tak, jako bychom byly doma.“

„Ale já nechci odejít, Bello.“

„Já vím. Já taky ne, ale nemůžeme je všechny ohrozit. Víš co, popovídáme si o tom později, ano?“ Přikývla a stiskla mi ruku.

„Doufám, že nám Cullenovi pomůžou. Jestli ne, tak jsme ztracené. Ale pořád jsou tu ještě Denalijští. Ti nám jistě pomůžou.“

„Snad ano. Teď si utři ty slzy a nemysli na to. Prostě se bav a užívej si dokud můžeš. Nemá smysl se trápit, když ta situace ještě nenastala.“ Alice si utřela hřbetem ruky slzy a usmála se na mě. Oddechla jsem si, že se na mě nezlobí. Dost rychle se totiž dokáže naštvat a tohle byl velmi dobrý důvod, abychom se pohádaly.

Šly jsme dolů za ostatními, kteří nás pátravě pozorovali. Asi viděli, že Alice brečela, ale raději nic neříkali. Byla jsem jim za to vděčná. Tanya už se vrátila z města, seděla na pohovce a listovala v nějakém časopise. Asi už ví o příjezdu Cullenových, tak jak to, že neskáče radostí? Tolik se přeci těší na toho Edwarda.

Sedla jsem si vedle ní a drkla do ní.

„Ty nejsi šťastná?“

„A z čeho prosím tě?“

„Přeci, že přijede tvůj přítel a jeho rodina.“

„Tak z tohohle. Já už to vím od včerejška, Edward mi totiž volal.“ Samolibě se usmála a obrátila svou pozornost zpátky do časopisu.

„A to jsi neměla čas, abys nám to řekla?“

„Ne. Do toho, co mi Edward říká, nebo ne ti nic není. Já se taky do tvého soukromí nepletu, tak se nepleť do mého, jasné?“

„Jistě.“ Radši jsem si od ní odsedla, aby mezi námi nenastala nějaká hádka. Poslední dobou jsem k tomu měla čím dál víc důvodů. Alice seděla vedle Carmen a Iriny. Zase se s nimi o něčem živě bavila a já se snažila zapojit do rozhovoru, i když jsem už byla strašně zvědavá na příjezd Cullenů. Ostatní to na mně asi poznali a proto vzdali jakýkoliv kontakt s mou osobou.

Jsem na ně docela zvědavá. Jsou to nějací nafoukanci, nebo jsou v pohodě jako Eleazar a jeho rodina? A co ten Edward? Tanya o něm pořád mluví jako o nějakém svatém. Co když je stejně tak příšerný jako ona? To se mu budu asi muset hodně vyhýbat. No, hlavní je, aby nám pomohli. Snad se mi podaří společně s Alice je přesvědčit.

Pomalu se blížil večer a krátil se jejich příjezd. Byla jsem z toho setkání strašně nervózní. A to jsem si myslela, že dokážu zachovat klidnou hlavu.

Alice na tom byla podobně. Pořád si s Irinou něco špitala a chichtala se. Co si to ty dvě můžou pořád říkat? Člověk by řekl, že už vyčerpaly všechny témata hovoru, ale zdá se, že ne. Ty dvě jsou opravdu dobré kamarádky.

Eleazar tvrdil, že až přijedou, tak máme s Alice čekat s ním a jeho rodinou u dveří. Připadalo mi trochu nevhodné je hned takhle přepadnout, ale prý se to sluší. Já osobně bych s tím setkáním radši počkala.

„A jací vůbec jsou? Pořád jste mi neřekli nic konkrétního,“ snažila jsem se Kate přesvědčit, aby nám to řekla. Nechci být nepřipravená.

„A co chceš vědět?“

„Co třeba Esme, Carlisleova manželka. Jaká je?“

„Nic zvláštního. Viděla jsem ji asi jen dvakrát, ale působila na mě docela přívětivě. Je na ní vidět, že Carlislea miluje. Nikdy jsem ho neviděla tak šťastného jako s ní. Tvoří spolu vážně dokonalý pár. A ona je do něj blázen. Na krok se od něj nehne.

No, já jí nemůžu nic vyčítat. Zatím jsem ještě nepotkala toho pravého, ale mám na to hrozně času. Zatím si jen užívám. Věřila bys, že mi to naprosto vyhovuje?“

„Asi ano. Já s láskou nemám žádné zkušenosti. Jsem upír teprve asi třicet nebo čtyřicet let, takže jsem ještě nenašla čas na to, abych se zabývala něčím, jako je láska.“

„Máš pravdu. Je to zbytečné. Člověk málokdy potká toho pravého. A u nás upíru je to ještě vzácnější. Vždyť víš, že někteří upíři, jako by neměli srdce.“

„To vím bohužel až moc dobře,“ odmlčela jsem se a přemýšlela, o kom bych ještě chtěla něco vědět.

„A co ten Jasper? Nikdo se o něm ještě nezmínil.“

„Není taky moc o čem. Podle lidského věku mu je tak sedmnáct, ale vypadá starší. Je tak trochu samotář a s Carlislem někam málokdy jezdí, ale teď přijede určitě, protože se stěhují. Ale má zlaté srdce. Je to gentleman od pohledu, to mi můžeš věřit.“

„To zní zajímavě. A co ten Edward?“

„Krásný. Je nejhezčí ze všech Cullenů a kdyby ho nechtěla Tanya, s radostí bych po něm chňapla.“ Musela jsem se tomu zasmát. Snad je opravu tak hezký, jak tvrdí. Koneckonců, za chvíli se o tom budu moct přesvědčit.

„Říkala jsi, kdyby ho nechtěla. To znamená, že on ji nemiluje?“

„Kdyby mě slyšela Tanya, zabila by mě za to, co ti teď chci říct. Edwarda naprosto nezajímá. Nikdy s ní nic neměl, ale ona to na něj pořád zkouší. Nevím, co si nalhává. Je mi Tanyi líto.“

„A já si myslela, že spolu opravdu něco mají, když o něm neustále mluví.“

„Nejde jí to rozmluvit. Už takhle způsobila spoustu žárlivých scén, když ji Edward vždycky odmítnul.“

Náhle se rozdrnčel zvonek u dveří a já leknutím nadskočila. Bože, to jsou oni! Vůbec nejsem připravená. Vždyť tu měli být nejméně za tři hodiny. Nesnáším překvapení.

Eleazar vyskočil na nohy a povzbudivě se na mě a Alice usmál. Já jsem se ale moc dobře necítila. Nejradši bych odtud utekla.

„Uklidněte se. Představím vám je a všichni budeme v klidu, ano? Bello, prosím tě. Hlavně nevyveď žádnou hloupost. Chovej se k nim příjemně.“

„Já jsem vždycky příjemná.“

„Když jsem tě poprvé uviděl, nebyl jsem si tím moc jistý. A tvoje chování k tomu moc nepřispělo. Vezmi si příklad ze své mladší sestry.“ Schválně zdůraznil slovo mladší.

„Já jsem v pohodě. Záleží jen na nich, jak se k nám budou chovat. Nebudu jim tolerovat žádné urážky.“

„Že jsem vůbec něco říkal.“

Šel ke dveřím společně s ostatními. Nezbylo mi nic jiného, než jít za nimi. S Alice jsme si stouply trochu dál, abychom jim nechaly místo. Nechceme je přece překvapit hned ve dveřích. Ještě by na nás mohli zaútočit.

Eleazar otevřel dveře. Musela jsem ohromeně koukat na šest upírů, kteří s úsměvem přišli do haly a vítali se s Eleazarem a Carmen.

Alice chtěla jít taky, ale já ji držela pevně za ruku, aby neudělala nějakou hloupost. Neměla jsem z nich moc dobrý pocit.

Carlisle se zarazil (věděla jsem, jak všichni vypadají, proto jsem je dokázala pojmenovat) a překvapeně na mě pohlédl. Zdálo se, že si toho všimli i ostatní Cullenovi a obrátili se stejným směrem. Pustila jsem Alice ruku a radši vykročila od ní, abych jí v případě nebezpečí mohla chránit.

Eleazar se usmál a přišel blíž ke mně.

„Oh, vím, že jsem vám řekl, že jsou u nás Alex a Jack, ale ve skutečnosti je to Bella a Alice. Nejsou vaši známí, ale potřebují s vámi naléhavě mluvit. Můžete jim věřit, jsou to naši přátelé.“ Carlisle se uvolnil a natáhl ke mně ruku.

„Jsem Carlisle. Moc rád tě poznávám.“ Přijala jsem jeho ruku a stiskla ji.

„Já vás taky. Jsem Bella a tohle je moje sestra Alice.“ Alice se s ním přivítala a já se mezitím seznámila s Esme a Rosalie, která se tedy netvářila moc nadšeně.

Potom přišel na řadu Jasper, který mi taky moc nevěřil.

„Jsem Jasper. Takže ty jsi Eleazarova přítelkyně?“

„Ano. A hodlám tu ještě pár dní pobýt.“ Potom se obrátil k Alice, která vyhrkla svoje jméno. Ještě nikdy jsem ji neviděla tak mimo. Že by se jí líbil? No, to vyřeším později.

Hned za Jasperem se zjevil anděl. Ano, musel to být Edward. Pokud šlo o Kate, říkala pravdu. On byl opravdu úžasný.

„Já… jsem Bella.“ Nervózně jsem k němu natáhla ruku a on se na mě usmál dech beroucím úsměvem. Musela jsem se ovládnout, aby se mi nepodlomila kolena.

„Edward. Těší mě, že tě poznávám. Opravdu.“ Neměla jsem čas nad ním dál slintat, protože mě objaly dvě obrovské paže.

Hned jak jsem se od toho člověka mohla odtrhnout, poznala jsem, že je to Emmett.

„No teda. Ty jsi mnohem lepší než Alex.“ Svýma černýma očima bloudil po mém těle. Štěstí, že se nemůžu červenat.

„Díky, Emmette. Jsi přesně takový, jak mi tě popisovali.“

„Budeš mít čas mě lépe poznat.“ Rosalie ho chytla za ruku a doslova ho ode mě odtáhla.

„Tak copak nám chce Bella říct?“ zeptal se Carlisle a zvědavě se na mě koukal.

„Nesedneme si na to? Obávám se, že to nebude nic příjemného.“ Chtěla jsem je trochu vyděsit, což se povedlo.

Další

Autor: Bellaaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Válka je tu! 3. kapitola: